Na „krytém kanoe“ z Anglie do Irska – Irské moře, Menai Strait, Keltské moře (2. část)

0
420

Václav Bartůšek, alias Papito nám věnoval jedno ze svých vyprávění. Původně z roku 2010 a psané pro Jachting info je stále plné užitečných rad a zajímavých historek z málo známých vod severu. Zde jeho 2.část.

Nazítří dopoledne, hned jak nás zvedla voda, jsme nastartovali motůrek a „závratnou“ rychlostí dvou uzlů mazali do Swellies. (Řazení jsem vylepšil drátěným okem, protože mi šroubovák spadl do moře.) Dle návodu jsme propluli prostředkem oblouku Menai Bridge a mířili na chatu na ostrůvku v průlivu. Když jsme minuli jižní kardinální znak u ostrůvku, bylo třeba změnit kurz o 60° vlevo a držet ho do doby spatření jižního pilíře Britannia Bridge, kde jsou náběžníková světla a ta je třeba dostat do tranzitu. (do zákrytu) V něm se pokračuje tak dlouho, až se na traverzu (kolmice na osu lodě myšlená ze středu plavidla) objeví bílý kamenný jehlan na břehu, pak už se jenom stočí o 40°vpravo a míří na prostředek prvního oblouku mostu. Jednoduché jako facka, ne?

Pomník admirála Nelsona za mostem Britannia, kde končí Swellies.

U ostrůvku se míjíme s protiplující jachtou, která kličkuje v obráceném gardu. Je větší, tak jí galantně necháváme hlubší vodu. Za mostem vypínáme motor a v absolutní flautě se necháváme nést proudem do Caernarfonu, kam dorážíme po pár hodinách. Victoria dock zamítáme, protože sedět obehnán kolem dokola zdmi mohu na Pankráci, kvůli tomu nemusím jezdit na moře.

No řekněte sami, líbilo by se vám tam?

Další možnost je lákavá. V ústí řeky je malý přístav, budeme tam vyvázáni přímo pod zdí hradu. Má to jeden háček, přes ústí vede most, jehož jedna část je otáčecí. Dle pilota tam někde sedí obsluha a na signál mlhového rohu z lodi zastaví dopravu a most otočí pro vplutí. Zatroubit se má písmeno „B“ Morseovy abecedy. No jo, ale jak zatroubit, rohu nemaje? Rozhlížel jsem se po lodi, co by tak asi mohlo roh nahradit a můj zrak padl na takové to umělohmotné nalévátko u kanystru s benzínem, které slouží jako trychtýř. V mžiku jsem se ho zmocnil a kousek před mostem zatroubil. Musím sebekriticky přiznat, že zvuk, který při mém prvním pokusu vstoupil do vlahého podvečerního vzduchu se ze všeho nejvíce podobal kravskému prdu. Ti z vás, kteří v mládí pásli krávy, nebo se svezli s kravským potahem vědí, o čem mluvím. Jak to ale přiblížit těm, kteří byli o tuto zkušenost ochuzeni? No, je to prostě takový táhlý bublavý mokrý zvuk. Na druhý pokus se už v podhradí ozvalo jásavé „tá ta ta ta“, most se po chvilce otočil a my důstojně přebzučeli kolem zírajících pěšáků do řeky, vyvázali se na volném místě ke stěně a šli na prohlídku města.

Na tomto místě si musím postěžovat, že mi nevyšla další z věcí, na které jsem se dlouho těšil. Kousek za mostem Britannia je totiž městečko s nejdelším jménem v Evropě a nejspíš i na světě . Myslel jsem, že bychom mohli za mostem přistát a já bych tam vyrazil vyfotit si nádraží, kde je jméno městečka uvedeno celé.

Vypadá takhle: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. Je to vlastně docela jednoduché. Já vám to z té welštiny přeložím. Kostel sv. Marie Llanfair v kotlině pwll bílé lísky gwyngyll blízko goger vířící tůně ychwyrndrobwll kostela sv. Tysilia llantysilio s červenou jeskyní gogo goch. No není to krása? No a já o to přijdu. Do smrti mě bude mrzet, že jsem v tom Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochu nebyl.

Hospoda Black Boy

Martina měla v Caernarfonu kamarády Lucku a Jarka, kteří právě končili svůj tříletý pracovní pobyt v Anglii a druhý den se vraceli domů. Jarek mi ukázal úžasnou hospodu Black Boy, která sice byla pouze 480 let stará, ale můj poslední anglický ale v ní chutnal přenáramně. U sousedního stolu si rodinka dávala večeři. Přinesli jim tak obrovské kusy grilované krávy, že jsem se tam nemohl závistí ani podívat – po té týdenní fazolové dietě… Šel jsem tedy za mladýma, abych jim pomohl posbírat všechno, co nám z téměř vyklizeného bytu Lucka s Jarkem věnovali včetně čerstvě upečeného chleba.

Druhý den jsme si šli prohlídnout hrad. Správně tušíte, že patřil do výše zmíněného „železného kruhu“ Edvarda I. Proslavil se zejména tím, že dle legendy tady král v roce 1301 udělal na Welšany největší podbabinu v historii Walesu. Vzpurní místní vládci a kmenoví vůdcové se odmítali podrobit anglické koruně a boje vyčerpávaly obě strany. Nakonec Welšané prohlásili, že přijmou jako svého vládce pouze muže z královské krve, zrozeného ve Walesu, který nebude mluvit anglicky. Edvard jim poté představil svého syna, který se krátce předtím na hradě narodil jako jejich panovníka, protože splňoval všechny jejich podmínky. Tak vznikl titul prince z Walesu, kterým bývá obdařen první potomek anglického krále. Na hradním nádvoří se ukazuje kruhová podesta, na které v r. 1969 královna Alžběta pasovala svého syna Charlese na velšského prince…

Nechci unavovat nenámořnickými historkami, ale při klábosení v hospodách – v hospodách se vždycky klábosí – jsem mimo jiné vyzvídal, co si místní myslí o tom, že Charles čeká na korunovaci už tak dlouho a soudě podle Alžbětina zdraví bude čekat ještě nejméně do ztráty posledního vlasu na přehazovačce. Hlas lidu většinou pravil, že nejlépe bude, když se vůbec nedočká a králem bude William. Holt mu nemůžou prominout Camillu a to jak trápil andělskou Dianu. Tož tak.

Pod hradem začínají písčiny, které se táhnou asi 6 km až do moře. V 18:20, hodinu před HW jsme do těchto proslulých písčin vypluli. Jsou splavné pouze tři hodiny na obě strany od HW, tudíž jsme měli slušnou rezervu. Drželi jsme se plánku od Harbour Mastera a tak jsme písečné lavice prokličkovali bez problémů. Za několik hodin jsem mohl ustavit kurz přesně na západ, rozdělit tříhodinové vachty a těšit se na irské stouty. Martina se totiž navzdory první kruté noci na lodi rychle adaptovala a naučila se kormidlovat a ovládat plachty tak, že mohla plout samostatně. Já si na ty srandovní plachtičky pořád nemohl zvyknout. Představte si, že se to všechno dalo držet v ruce, žádné vinšny nebyly třeba, celé to působilo jako hračka.

Noc proběhla klidně a ráno bylo na obzoru irské pobřeží. Měli jsme namířeno na Wicklow, jenže u pobřeží proud zesílil ze dvou uzlů téměř na čtyři a začal nás snášet na jih. Změnili jsme tedy plán a rozhodli se přistát v Arcklow, asi 22 km jižněji. Když se proud otočil a začal nás snášet na sever chybělo nám do Arcklow ještě 9 mil a postupovali jsme rychlostí 1kn. Bylo nadevše jasné, že se tu bez motoru budeme plácat nahoru a dolu jako korkovej špunt. Tak jsme v šest večer nakopli vibrátor a po třech hodinách se vyvázali na pieru ve Wicklow.

Když jsme šli kolem Wicklow Sailing Clubu, pokuřoval před ním chlapík v červené rádiovce. Na otázku, kde je nějaký kontejner na odpadky se nabídl, že se o ně postará a zval nás ať se jdeme osprchovat a na pivo. Bylo zjevné, že má už řádně naváto, ale byl milej. Vzal od nás igelitku s odpadem a zmizel ve dveřích.

Šli jsme dál podél řeky do městečka, já najít pěknou hospodu, mladí zase nějaké pamětihodnosti. Objevil jsem námořnickou krčmu jménem Ta Sé, koupil si první stout – Beamish a jal se prohlížet interiér. Irské námořnické či rybářské hospody jsou učiněná muzea. Stěny plné map, obrázků, starých fotek, námořnických uzlů, modelů lodí a nejrůznějších předmětů vztahujících se k mořeplavbě a rybaření.

Ve vitríně na stěně jsem objevil originál devítiocasé kočky, neboli Cat O` Nine Tails. Bylo to zcela umělecké dílo. Silné lano mělo na jednom konci Manrope knot- ozdobný kulatý uzel, pod ním tureckou hlavu ze tří šňůr, širokou tureckou hlavu a tureckou hlavu ze čtyř šňůrek . Z ní vycházelo asi 20 cm slabšího lana zakončeného devítidílným diamantovým uzlem, ze kterého vybíhalo devět tenkých pramenů, každý zakončený tzv. Blood knot – krvavým uzlem.

Cat O´Nine schamaticky

Podle přiložené legendy se na lodích Jejího Veličenstva královny Victorie velmi tvrdě trestaly sebemenší prohřešky proti kázni a stanoveným pravidlům. Kapitán lodi měl pravomoc udělit trest jedenadvaceti ran kočkou, více mohl dát jenom vojenský soud. Kapitáni prý ale zhusta svoje pravomoci překračovali. Odsouzenec si musel den před exekucí kočku sám splést, na noc se pak uložila do pytle. Druhý den, v 11 hodin, při nástupu celé posádky byla na zvolání „kočka z pytle ven“ vyjmuta a exekuce byla neprodleně provedena. Po dokončení trestu šla kočka přes palubu. Potrestanému pak byla do ran vetřena sůl, aby se zabránilo infekci. Krvavé uzly se na koncích pramenů vázaly jen při těžších proviněních, jako byla např. krádež majetku jiného lodníka.

Při návratu z hospy stál před Sailing Clubem zase Barney (neboť tak znělo opilcovo jméno) a tak jsem šel s ním dovnitř. Ve velké klubovně panovalo přítmí a za barem zrzavá Kate s vyšeptalým hlasem, které jsem byl představen. Hořel tam krb a bylo tam příjemno. Dal jsem si Guiness a dělal Barneymu vrbu, což vůbec nebylo snadné. Ožralému Irovi, který navíc trochu huhňá, není zase tak úplně rozumět. Pochlubil se, že byl v Praze, ale upřímně přiznal, že si nic nepamatuje, protože byl pořád ožralej a zhulenej. Čili exemplář tzv. incomingové turistiky, na kterou je pořád tak hrdej pan Tomio Okamura.

Střízlivější člen klubu mi ukázal slavnostní zasedačku, kde byly po stěnách fotky vítězných lodí každoročního závodu Kolem Irska. Zdejší klub je totiž pořadatelem tohoto závodu a letos organizují již 30. ročník. Trasa závodu měří něco přes 600 mil a nejrychlejší lodě ji průměrně zvládají za 4 dny.

Druhý den jsme se v klubu osprchovali, mladí šli s krysou na procházku k majáku a já seděl na lodi a pokuřoval fajfku. Náhle připlula obrovská jachta a vyvázala se před námi. Proti naší lodičce vypadala opravdu jako Queen Mary II. Za chvíli připlula ještě větší a vyvázala se bokem na tu první. Šel jsem si ty „ megajachty“ prohlédnout. Ta první byla Oceanis 37 a ta druhá 43. Z meditování o tom, jak je všechno relativní, mě vyrušil křik a šplouchání. V té vodě 10°C studené se koupali čtyři zrzaví irští kluci. Brrrr.

10°C

Večer měl průběh jako přes kopírák. Jeden Murphy`s v Ta Sé a jeden Guiness s Barneyem v klubu. Commodore mě obdaroval pěkným kalendářem, který klub vydal k letošním oslavám 60. výročí jeho založení, Kate mi při loučení vlepila pusu a šel jsem spát. Další den jsme s jižním proudem vyrazili do 30M vzdáleného Courtownu. V 11:00 jsme se odpoutali od pieru ve Wicklow, kde jsme byli tak vřele přijati místním Sailing Clubem, ustavili kurz 200, postavili plachty na motýla a za slabého zaďáku se s proudem šinuli podél východního pobřeží Irska na jih.

Po nějaké chvíli jsem se ohlédl, abych se pohledem rozloučil s Wicklow Head. Irské pobřeží mě nadchlo a to nadšení se pokračující plavbou stupňovalo. Právem se Irsku přezdívá Zelený Ostrov. Pobřeží je drsné, skalnaté , se spoustou útesů a každou chvíli z něj vybíhá do moře nějaký mys, na kterém je maják. Původně zamýšlený cíl, přístav Arklow jsme minuli, byli jsme tam moc brzy. Nakonec jsme po šesti hodinách plavby a třiceti mílích propluli úzkým vjezdem do minipřístavu v Courtown. Vplouvá se do něj dlouhým úzkým zatočeným kanálem a je v něm absolutní klid. Přístav nechala v ústí říčky Owenavorragh vybudovat jedna místní bohatá rodina, která si tím postavila úžasný pomník.

Přístav Courtown

Byl jsem zklamán Mirkovo chováním na lodi. Měl dvě GPS, které neustále střídal v ruce a pořád hlásil vzdálenost k příštímu mysu a kolik jsme upluli od toho minulého, což se všechno dalo odhadnout okem, protože to byly nepatrné vzdálenosti. Šlapal po plachtách, po lanech, lana měl neustále zamotaná a zdrchaná, mapu bral do kokpitu, kde na ni stříkala voda, dělal neuvěřitelné nenámořnické uzly – motanice na rohatkách – ale loď byla jeho, tak velel.

Byl jsem docela rád, že jsme za větrem, protože celou cestu byla zima jako sviňa a tak jsem se honem běžel ohřát do hospody. Jmenovala se 19. jamka, nebyla námořnická ale golfistická a jako všechny irské hospody úžasná. Byla neděle, všude se procházely rodinky s dětmi a všichni v té kose lízali zmrzlinu! Myslím, že po Eskymácích jsou nejotužilejším národem Irové.

V pondělí jsme vyrazili velmi brzy, v 9:45 s proudem a první čtyři hodiny mazali slušnou rychlostí přes 5 uzlíků. Vzhledem k výšce přílivu a nízkému ponoru jsme mohli většinu zaplavovaných skal a útesů ignorovat, později už jsme museli kličkovat. V tomto místě se místní vody jmenují Svatojiřský kanál (St. George Channel) a přecházejí v Keltské moře, ale to je jenom hra se jmény. Všechno je to ve skutečnosti jeden oceán, to si ho jenom lidé rozparcelovali a jednotlivé parcely pojmenovali, aby tu obrovskou živoucí věc mohli vůbec smysly uchopit.

Minuli jsme obrovský a ošklivý přístav Rosslare na nejvýchodnějším výběžku jižního Irska a začala ta pravá zábava. Když se podíváte na mapu, tak uvidíte, jak z pevniny na východ a o kus dál na jihovýchod vybíhají dva ostré mysy – Greenore Point a Carnsore Point. Jsou od sebe vzdáleny asi 10 km a zhruba v polovině je na jih od nich nádherná skála s majákem – Tuskar Rock. Hodně se podobá slavné Fastnet Rock. Ve zmíněném trojúhelníku na sebe narážejí obrovské masy vod, které, poslušny slapových sil Slunce a Měsíce, se dvakrát denně stěhují opačným směrem. Jedny severojižním, druhé západovýchodním.

Tuskar Rock

To místo je na mapě označeno několika vlnovkami, což je na mapách Admirality pojmenováno jako overfalls nebo tidal rips. Tahle pojmenování zdaleka nevystihují charakter toho, co se tu děje. Používám proto raději archaický výraz choppy waves – kostrbaté vlny. Zničehož nic, i za velmi slabého větru a klidného moře se ocitnete uprostřed vroucího kotle zeleninové polévky. Všude okolo z hladiny vyskakují ostré krátké vlny , které se tvoří ze všech směrů nebo jakoby stojí na místě. Kolik vln, tolik děr samozřejmě. Malá lodička se mezi nimi bezmocně potácí vlevo vpravo, vpřed i vzad, jako kdyby banda výrostků udělala kruh kolem malého kluka a strkáním si ho v tom kruhu přehazovala jako hadrák. I za pomoci motoru trvalo nekonečně dlouho, než jsme se z té bramboračky dostali a mohu zodpovědně prohlásit, že to bylo velmi, ale opravdu velmi nepříjemné.

Konečně jsme mohli změnit kurz na západ. Vítr téměř ustal a tak jsme nechali motůrek bublat a v mrtvých vlnách, které k pobřeží dobíhaly z Atlantiku jsme mířili k cíli pondělní plavby. Tím byl malý přístav Killmore Quay na jižním pobřeží. Přístup do něj je navigačně trochu náročnější. Naproti Killmoru se nachází ostrov Little Saltee, který je s pevninou spojen skalnatým pásem zvaným Most Sv. Patrika (St. Patrick Bridge). Za odlivu je většina tohoto pásu nad vodou, zůstává asi dvacetimetrová průrva hluboká 2m, označená bójemi. Pokud připlouváte z východu jako my, musíte proplout touto branou a po nějaké desítce metrů hledat na břehu naváděcí světla. Když je dostanete do zákrytu, plujete na ně téměř až ke břehu, dokud se vám neotevře v kamenné stěně vlevo úzký vjezd do přístavu. Přístav byl plný rybářských lodí, ale je v něm také jachtařská marína, která byla v tuto dobu prázdná a mimo provoz.

Killmore Quay

V 19:40 jsme se vyvázali na plovoucím molu, po 48 mílích, které nám trvaly 10 hodin. Byl jsem docela rád. Poslední hodiny plavby vítr neustále zesiloval, na mělkém moři se vystavěly nepříjemné vlny, byla zima a šeřilo se, takže pocit úlevy v bazénu chráněném dokola vysokými stěnami byl pochopitelný. Zatímco jsem přemýšlel o tom, co budeme večeřet, připlul člun s rybáři a ti nám hodili dva pollacky. Pár minut na to se už očištění smažili na pánvi.

Dárek

V přístavu je na břehu stará majáková loď upravená jako námořní muzeum. V malé osadě jsou zajímavé stavby využívající přírodních materiálů a naproti kostelu úžasná hospoda, která je zároveň námořním muzeem. Jmenuje se Kehoe`s Pub a její majitel se potápí. V oceánu. Spolu s bráchou vynášejí z potopených lodí to, co se ještě dá použít a zařizují s tím tu hospodu. Desky stolů tu tvoří dveře z rybářských lodí s kulatými okénky, v okéncích jsou staré kompasy, modely lodí, uzly. Na stěnách jsou lodní šrouby, lampy, zvony, velké kompasy, obrazy, fotky, staré mapy – např. z r. 1836, u krbu kotvy, staré potápěčské skafandry, harpuny, harpunová děla, celkem více než 400 předmětů, které dříve sloužily námořníkům a rybářům.

Koupíte si pintu Murphy`s a chodíte po hospodě jako po muzeu. Můžete se mrknout na téhle adrese: https://www.youtube.com/watch?v=aC-XyFuKtF8 Ráno při čekání na příliv jdu navštívit místní Memorial Garden zasvěcenou obětem moře z místních usedlíků a pak vybírám mezi tisíci obrovských „shellek“ ty největší a nejbarevnější. Přemýšlím , kde se tu vzaly ty stovky koster zubatých velikých ryb a tak téměř zmeškám nejvhodnější dobu vyplutí.

Ve 13:05 se vymotáme na volné moře a míříme zase na západ. Fouká zaďák a tak vytáhneme genakr. Je ještě špinavější než kosatka, ale to Míra možná časem spraví. Máme v úmyslu plout do přístavu Waterford v ústí řeky Barrow, ale když míjíme mys Hook Head, u kterého opět řádí chopped waves rozhodujeme se pro bližší Dunmore East přímo naproti nám. Je to malý rybářský přístav a rekreační plavidla by tam neměla překážet. Nikomu to ale nevadí, nikdo nás nevyhání ani nechce nic platit a tak se po necelých pěti hodinách plavby z dvacet pět mil vzdáleného Killmore Quay vyvazujeme na pieru mezi rybářské lodi.

Dunmore East

Je teprve odpoledne a tak jdu na procházku městečkem. Hned v přístavu je památník obětem moře. Nacházím na něm mezi desítkami jmen sloupek s příjmením Welsh. Jedné noci zahynulo na moři osm mužských členů této rodiny, mj. také dva kluci, patnáct a šestnáct let. Moře je tady opravdu kruté a tolik vraků jako tady jsem neviděl na žádné evropské mapě.

Na začátku dubna tu všechno kvete, nacházím dokonce i vzrostlý fíkovník. Inu Golfský proud dělá svoji práci. Při procházce městem jsem si dopředu vybral hospodu, do které večer půjdu. Jmenovala se Peter Power a opět se potvrdilo, že mám na hospody nos. Kromě obvyklých atributů námořnických hospod , na které jsem tu již přivykl, tu byly na stěnách kovové destičky s různými nápisy. Např.: Bůh dává a vláda bere. Nebo: kdyby Bůh chtěl, abychom stavěli laminátové lodě, stvořil by laminátové stromy. Líbilo se mi taky: když cítíš, že máš mořskou nemoc, nech si to pro sebe. Ostatní by zezelenali závistí. Nebo: nejpřítulnějším stvořením na světě je mokrej pes.

Na stěně u baru byl veliký nápis: v r. 1832 se na tomto místě vůbec nic nestalo. Zatím co jsem se kochal nápisy, přišli do hospody dva chlápci s kytarami a banjem, chvilku po nich ještě jeden s harmonikou. No chlápci, dědkové to byli, ještě o dost starší než já, soudím. Sedli si do boxu, k nim dvě ženský a naproti přisedli dva mladí kluci s kytarami, jeden bílej a jeden černej.

Chvíli všichni ladili a pak to začalo. Napřed svižné instrumentálky s houslemi (kde se vzaly tu se vzaly), banjem a harmonikou. Hned mi připomněly, že jedním z hlavních kořenů americké country music byla irská lidová hudba. Poté začali zpívat, ale jak! Ten černej kluk měl úžasnej vysoko posazenej hlas takže do falsetu přecházel úplně nepozorovaně. Černovláska zase vládla dramatickým altem, ostatní zpívali bezchybné sbory. Dědouš s kytarou převedl neuvěřitelnou instrumentálku, kdy basoval, vybrnkával melodii a hrál begleit současně. Na všech bylo vidět, jak je muzika baví, nikdo nefrajeřil. Škoda, že to o půlnoci zabalili. Bylo úterý, takže asi museli druhý den do práce.

Tady do té hospody můžete nahlédnout, ale hraje tam jiná parta. https://www.youtube.com/watch?v=CEPMEi3F2Ww Když jsem se vrátil na loď, mladí už spali (taky jste si všimli, že dneska mladí nic nevydrží?) a tak jsem ještě chvíli seděl venku, pokuřoval fajfku a lízal Tullamorku, která se už na dně lahve styděla.

Irsko je opravdu zelený ostrov.

Ráno v 11:15 (doma vstávám v půl jedenáctý, takže to pro mě bylo ráno) jsme vypluli na předposlední etapu. Původně jsme měli namířeno do Dungarvanu, ale ten je podobně jako Waterford hluboko v estuáriu řeky a tak když se nám po pětadvaceti mílích nachomýtl malý uměle vytvořený rybářský přístav téměř na špičce mysu Helvick Head, vmáčkli jsme se dovnitř. Vyvázali jsme se na rybářskou loď, která již byla pátou od pieru, ale tam to opravdu nikdo neřeší a pokud ráno rybáři nevyplouvají, není v tom žádný problém. Naopak, má to tu výhodu, že se nemusíte starat o kolísání hladiny, protože to celé funguje jako ponton.

Na jedné z lodí rybář vyprošťoval ze sítě dogfish, psí ryby. Jsou to malí žraloci a jsou jich spousty. Jejich kůže je jako smirkový papír, prý zničí dvoje rukavice za šichtu, pravil rybář. Používají je jako návnadu do pastí. Dal nám dva a přidal ještě dvě trnuchy. Snažil jsem se mořské psy stáhnout z kůže, ale byla to tvrdá práce. Maso mají přirostlé k chrupavčité kostře v takových malých buňkách, takže se to nedá nijak nakrájet. Každá buňka je desítkami vláken přirostlá ke kůži. Z druhé psí ryby jsem odpitval jenom polovinu a zbytek nechal na návnadu. Obě ryby měly veliká játra, tak jsem ze všeho udělal skvělou polévku.  Z trnuch se jedí pouze křídla, která mají také chrupavčitou kostru, ze které se maso při smažení samo svléká. Chuť nezvyklá,nasládlá, ale vynikající. S bramborem skvělá večeře. Martina to odmítla, protože jí bylo ryb líto.

Dog Fish ničitel rukavíc

Po večeři jsem šel hledat hospodu. V přístavu žádná nebyla, narazil jsem na ni až v polovině cesty do vsi. Byla to taková napůl námořnická a napůl sportovní putyka, kde značnou část stěn pokrývaly fotografie místního mužstva hurlingu, (irsky iománaíocht ) popřípadě jimi získané trofeje a samozřejmě různé prehistorické hurly.

Hurl je sportovní náčiní, které dalo jméno celé hře. Je to něco mezi hokejkou a pálkou, ze všeho nejvíce připomíná velkou vařečku trochu vyhnutou z osy držadla. Mydlí se s tím do míčku velikostí a tvrdostí stejného jako při kriketu. Může se hrát ve vzduchu, po zemi, míček se na tom může nosit či driblovat a mužstva o 15ti hráčích se tím nářadím snaží dát gól do branky podobné té z rugby nebo amerického fotbalu. Je to nejrychlejší hra na trávě.

Do hospody se začaly trousit ženské. Tu dvě, tu tři a sedaly si do separé. Napsal jsem si do poznámek, že to bude nejspíš nějakej kroužek pletení nebo vyšívání. Když jich bylo dost, začaly z papíru zpívat nějakou dlouhou táhlou, určitě smutnou baladu v irském jazyce. Celému tomu velela rázná dáma o které jsem si poznamenal, že to bude nejspíš učitelka. K babám se přidal ještě chlapík s banjem, jedna ženská hrála na housle a další chlapík na piáno. Když muzicírování skončilo, začala ta, co vypadala jako učitelka roznášet po hospodě doma udělané sendviče, které předtím přinesla. Nabídla mi taky a když se vracela tak znovu.

„Co to píšeš?“ zajímala se. „Ále, poznámky k takový reportáži“ pravil jsem. „K jaký reportáži?“ „No, o mojí plavbě z Anglie do Irska a tak.“ „A píšeš taky o nás? O tom jak jsme zpívali?“ „ No samozřejmě.“ „Přečti mi to!“ „Tomu bys nerozuměla, je to v češtině.“ „Tak mi to přelož!“ Když jsem citoval ten kroužek pletení a vyšívání, sebrala mi pivo a řekla, že si musím jít sednout k nim. Ostatní dámy byly poznámkami uneseny. Ukázalo se, že to nebyl kroužek pletení, ale kurz irštiny. Domnělá učitelka byla skutečně učitelka. Na minulé lekci rozdala žákům text balady v původním gaelském jazyce a dnes to v rámci kurzu přezpívali. Balada byla opravdu smutná, takové už ostatně balady bývají. Hráč na banjo byl manželem hráčky na housle.

Společnost mě požádala, abych něco zazpíval česky, aby slyšeli, jak ta řeč zní. Nevím proč, ale pro takové případy mám připraven Tálinskej rybník. Přijde mi dost český a můj basbůvoltenor v něm dost znělý. Dámy chtěly vědět, jaký příběh ta píseň má. Irské písničky jsou, tak jako country, vždycky nějakým příběhem. Když jsem jim řekl, že toužící mládenec chce jít za milou, ale příliv mu zahradí cestu, spokojeně pokyvovaly hlavami. Každé z nich se vinou přílivu v životě něco podobného stalo a tak jim to bylo blízké.

Druhý den, opět brzy ráno v 11:20, jsme s odlivovým proudem opustili pohostinný Helvick Head a vydali se do Youghalu. Bylo to jako přes kopírák. Slabý zaďák, nepříjemné choppy waves a nechuť plácat se do vnitrozemského přístavu. Takže jsme po pětadvaceti mílích zase vpluli do rybářského přístavu, který se nám nachomýtl do cesty na výběžku pevniny. Před tím výběžkem je ostrov s majákem, za ním ostrůvek a pier s vlnolamem. Přístav se jmenuje Ballycotton.

John Dory

Tentokrát jsme se nevyvázali na pátou loď od pieru, ale na první. Když se Mirek ptal chlapíka na pieru, kde je nějakej kontejner na odpadky, chlapík mu řekl že se o ně postará, vzal od něj igelitku s odpadem a dal ji do svého auta. Za chvíli na mě seshora volal, jestli chceme ryby a hodil mi dolů šest pěkných kousků. Takovou rybu jsem ještě neviděl. Má legrační zjev a ještě legračnější jméno – John Dory. Zato masíčko vůbec není k smíchu, ale naopak hodno obdivu. I když jsem je griloval bez alobalu, maso zůstalo šťavnaté, křehké a na jazyku se úplně rozplývalo.

Večer jsem se v hospodě z televize dozvěděl o výbuchu sopky. Měl jsem z Dublinu letět až za šest dní, takže jsem si moc starostí nedělal. Nazítří jsme vyrazili v 15:30 na poslední etapu do Corku. Původně jsem měl plavbu rozpočítanou tak, že Cork mineme a pustíme se k Fastnetu, obeplujeme ho a vrátíme se do Corku tak, abych stihl letadlo domů. Dokonce jsem sebou vezl vlajku JI, abych ji vyfotil před Fastnetem. Jenomže všichni, se kterými jsem po cestě o našem plánu mluvil, kroutili hlavami a říkali, že v tuto roční dobu s tak malou lodí by to nedělali. Oni byli místní a znalí. Nenašel jsem jediný důvod myslet si, že jsem větší frajer a zkušenější námořník než oni a pokorně jsem původní plán pohřbil.

Krátce po čtvrté odpoledne jsme se za pomoci zlobně vrčícího vibrátorku pasírovali mezi majákem a malým ostrovem směrem k západu. Pobřeží je tu hodně členité a plné výběžků, okolo kterých prudily choppy waves, nepochopitelně veliké za téměř úplného bezvětří. Když jsme po patnácti mílích a čtyřech hodinách poskakování zatočili kolem Old Head of Kinsale do přístavu Cork, nebylo mi to líto. Tento způsob plavby jsem shledával opravdu nepohodlným a nezáživným a začalo mi vadit, že svůj mladý život marním takovým blbnutím.

Přístav Cork je největším přírodním přístavem v Evropě. Hned za vjezdem se estuárium několika řek rozšiřuje a tak jsme odbočili do té nejbližší, Owenboy River a tlačili se proti proudu, dokud jsme se nedotlačili do města Crosshaven, které vypadalo jakoby složené z jachtařských marín. Marína vlevo a marína vpravo, marína uprostřed řeky a suchá marína na břehu… Vyvázali jsme se hned vedle pontonu RNLI, kde byl zákaz nočního stání a já prchal na břeh, abych se protáhl. (Royal National Lifeboat Institution je charitativní dobrovolnická organizace pro záchranu lidí na moři. Od r.1824 její členové zachránili více než 140000 lidských životů.)

Cork

Co čert nechtěl! Hned tři hospody vedle sebe! Zvolil jsem tu nejjižnější s hrdým názvem „Admiral Drake“. Bez ohledu na to, jaký můžete mít názor na jeho korzárskou živnost, byl to šikula, který dokázal křižovat oceán bez „džípíesky“ byť to zní uším dnešních chorvatščiků neuvěřitelně. Opět jsem neudělal chybu, hospoda si jméno slavného mořeplavce plně zasloužila, zdejší Beamish i Murphy`s se ve sklenicích černaly jako bezměsíčná noc a vypadalo to na „konec dobrý, vše dobré.“ Bohužel mě tu mladí posléze vyčenichali a tak večer skončil dříve, než začal.

Odpluli jsme na jednu z volných bójí uprostřed řeky a uložili se ku spánku. Tedy někteří z nás. Já potřeboval ještě zkontrolovat, jestli má Orion kolem sebe svoji smečku připravenou k lovu, jestli si to Aldebaran nerozmyslel a drží pořád tak blízko před volbami socanskou oranžovou barvu, jestli Plejády (Sedm sester) pěkně v houfu probírají poslední díl Ordinace v růžové zahradě a tak.

Pak mě napadlo, že bych vám měl říct, že bóje v Irsku jsou zase jiné než v Anglii, podobné těm chorvatským, jenomže mooringové lano je provlečeno celou bójí takže chytací oko nahoře je zároveň kotvící a než jsem si to napsal, tak jsem usnul. Ráno byla sobota, azuro, konečně teplo. Znovu jsme se vyvázali u nábřeží a já vyrazil na prohlídku města. Na náměstíčku byl pravidelný sobotní trh, kolem všechno kvetlo, na dně momentálně bezvodé řeky strašnej lidskej bordel, na úzké silnici troubící zácpa, zkrátka idyla!

Když se řeka naplnila vodou, pustili jsme se do hloubi přístavu. Kolem nás závodila mrňata na Optíkách, kus dál Lasery, ještě dál kaťasy s kevlarovejma plachtama, Irové si užívali volného dne a pěkného počasí. Obepluli jsme veliký ostrov uprostřed první části přístavu a sunuli se podél nábřeží města Cobh. (vyslov kouv). Hledali jsme místo pro vyvázání. Najednou se objevila v nábřeží díra a za ní malý bazén. Bylo tam plno, ale vyvázali jsme se na druhou loď od pieru a vyrazili na procházku. Individuálně. Přesto jsme se po půl hodině všichni sešli v katedrále. Tomu místu se nedá vyhnout, naprosto dominuje celé zátoce a slibuje pěkný výhled.

Nevěděl jsem, že Cobh byl poslední zastávkou Titanicu před jeho panenskou a poslední plavbou přes Atlantik. Kdybych si v rámci mého soukromého hospodopisu nedal pivo v pubu jménem Mauretania nedozvěděl bych se nejpíš, že necelých 12 mil odsud bylo dvojče Mauretanie jménem Lusitania 7. května 1915 potopeno německou ponorkou SM U-2O. Osmnáct minut po zásahu torpéda se tato pýcha společnosti Cunard Line potopila a s ní nalezlo záhubu ve studených vlnách Keltského moře 1198 mužů, žen a dětí. Tato událost údajně vyvolala vstup USA do války proti Německu. Lusitania tu má hned proti hospodě pomník.

Památník Lusitanie

Cobh je ostatně plný pomníků či soch. Například slavný Navigator v Kennedyho parku, nebo pomník Annie Moore a jejích bratrů. Oni byli první z mnoha milionů imigrantů do USA, kteří prošli slavným imigračním centrem na Ellis Island v New Yorku… Dannyho hospoda na východním konci města je zase unikát. Představte si, že si koupíte oblíbené pití, zaboříte se do pohodlné lenošky, vyberete si ze štosů knih tu, co vás zaujme a jměte se ji číst či prohlížet za přátelského bzukotu plné hospody…

V noci mě probudilo brblání motoru lodi, na kterou jsme byli vyvázáni. Vyletěl jsem nahoru, ale chlapík, který ten rachot způsobil, mě uklidňoval. Jede jenom nastrkat nějakej tanker k molu, za hoďku je zpátky a zase nás přiváže. Za řeči převazoval naše lana na sousední loď. Jak pravil, tak bylo. Přestože jsme tam očividně překáželi, řešil to Ir s úsměvem. Prý je takhle v pohotovosti 24 hodin denně a je rád, že má tu práci. Když přibublal zpátky, už jsem se ze spacáku nesoukal.

The Navigator…
…a Annie Moore s bratry

Druhý den jsme se posunuli pár mil v přístavu k městečku Monktown. Vyvázali jsme se z druhé strany městského mola, mladí odjeli autobusem do Corku a já se smířil s tím, že budu na Escape čekat na odlet letadla. Za přílivu, když byla loď nahoře, jsem si povídal s rybáři na molu. Za odlivu, když si loď dřepla na dno, vylezl jsem po žebříku na břeh a šel na procházku nebo na pivo.

Při jedné z procházek jsem objevil pěknou admirálskou kotvu opuštěnou v korytu řeky. Za odlivu by se tam dalo přijet s autem a za pomoci pár silných chlapíků kotvu naložit. Takže až budete někdo chtít pěknou ozdobu před chatu nebo chalupu, za nějaké to pivo vám prozradím, kde si ji můžete opatřit.

Dny plynuly, popel se popelil, den odletu se blížil. Den před ním přijel Mirek s Martinou a kamarádem a přeplavili Escape do řeky Owenboy kam až to šlo. Tam jsme ji uvázali na poslední bóji, šli asi dva kiláky na autobus a postupně dorazili do Mirkova pronájmu. Koupil jsem si přes internet jízdenku na vlak Intercity z Corku do Dublinu, což stálo i s provizí 13 euro. Na nádraží by tatáž jízdenka stála 66 euro, jak jsem se ráno přesvědčil. Nebudu popisovat zážitek z jízdy vlakem v evropské zemi. Kdyby to četl Žaluda, nařkl by mě, že nemám rád ČSD a chci jim škodit.

Po cestě z nádraží na letiště jsem se dozvěděl, že ve 13:00 bude vzdušný prostor nad Irskem otevřen. Moje letadlo Aer Lingus vypravili v 18:30. Takže to všechno nějak dopadlo a já se už skoro měsíc přemlouvám, abych to vyprávění napsal a dopsal. Uvědomuju si přitom, že by to mělo být stručné a krátké. Když mě je ale líto nepodělit se o zážitky, které ve Středomoří nelze prožít. Stejně pro spoustu z nich nezbylo místo…

Na závěr se sluší napsat nějaký závěr, čili resumé. K otázce marinizace partnerky – potvrdilo se mi, že asi nejlepší je metoda hodit do vody a plav! Kdysi jsem takhle obrazně hodil do vody manželku, její první plavba nebyla opravdu příjemná – a dneska je držitelkou licence „C“ MDČR. Martina po drsné první noci v Irském moři rychle vstřebala potřebné dovednosti a znalosti pro poučenou posádku a jsem si jist, že se na další plavbu na jakékoliv lodi bude těšit. Takové to postupné osmělování se může zadrhnout při první nepohodě. To je ale jenom můj názor, někdo může mít jiné zkušenosti.

K otázce twin kýlu. Taková loď nepochybně poskytuje posádce více svobody při pobřežní plavbě v přílivových vodách. Může plout hluboko do ústí řek, umím si představit, jak se s ní toulám podél Bretaně apod. Je ale pomalá a neobratná, velmi těžce stoupá proti větru. Kdybych měl ještě někdy plout na twin kýlu, musela by to být nejméně osmadvacítka, pokud možno dvaatřicítka.

No a samotné Irsko? Úžasné dramatické pobřeží, většinu roku drsné počasí. Skvělé příležitosti k navigaci pomocí náměrů na výrazné orientační body. Přívětivé malé přístavy, lidi od moře nezáludní a přátelští. Náročná navigace díky přílivům a proudům což je vítaná příležitost pro ty , kdož berou mořeplavbu jako výzvu.

Když zmiňuji proudy, atlas proudů v Reedsově almanachu je velmi obecný. Mnohem přesnější je grafické řešení rychlosti a směru proudu z kosočtverců proudů na mapě. Chtěl bych se na jih a západ Irska ještě někdy vydat s normální lodí. S krytou kanoí už ne. A taky jenom když bude teplo. Hluboce smekám před těmi, kdož v tak malé lodi přepluli Atlantik či dokonce obepluli svět. A taky před vámi, kdož jste to dočetli do konce.

Wendy alias Papito