Na konci sezony potřebovala La Grace z vody. Očistit trup. Vyměnit prkna v obšívce, zpevnit nebo vyměnit některé vazáky, oplechovat místa kolem kotvy a ještě mnoho dalších drobností. Koncem února na loď vyrazil kapitán Pepa Dvorský, aby dohlédl na finální opravy a v omezených podmínkách tuniského ramadánu zajistil včasné spuštění na vodu. Redaktor Krásy jachtingu byl u toho.
Monastirská loděnice od mé poslední návštěvy v roce 2020 změnila majitele. Přibylo v ní lodí, lehce ubylo odpadků a téměř revoluční změnou je nový, stále čistý záchod s prkénkem a umyvadlem. Zůstal portálový jeřáb, jehož nosné pásy drží pohromadě silou modliteb (a někdy ani to nepomůže). Kvalita i rychlost práce místních pracovníků stále vyžadují velkou trpělivost a dohled.
V loděnici žijí tři smečky psů s jasně rozdělenými revíry. Ve většině případů jsou velmi přátelští, ale zpočátku si chrání své území a vyžadují vstupní i průběžný „poplatek“ (například při cestě na toaletu) ve formě jídla. Ve vzácných případech dochází i k pokousání. Místní je svým způsobem mají rádi, což ale neznamená, že by se nějak starali o jejich zdraví nebo očkování.
Hanging knee…
Jednou ze zásadních prací, kterou místní tesaři nezvládli, bylo posílení zadních vazáků. Nakonec se úkolu chopil Libor, řemeslně renesanční člen stálé posádky, který si původně odskočil na tři týdny, z nichž se nakonec staly měsíce. Úpravy vyžadovaly rozebrat zadní velkou kajutu posádky, opracovat dva masivní kusy dřeva tak, aby zapadly do různých rovin trupu, žeber a palubní konstrukce. Následně je bylo potřeba bočně vyztužit a přišroubovat k žebrům a vazákům.
V druhé fázi Libor dlouho do noci dodělával palubky a postele, takže se někdy i kolem jedné ráno na pět minut roztočila flexa a z následoval dialog:
„Hele, už je po půlnoci. Boris vedle už spí?“
„No, teď už nespí.“
Ramadán
Na exteriérech lodi zatím probíhal boj s ramadánem. Postní měsíc, kdy věřící od východu do západu slunce nejedí ani nepijí, pochopitelně omezil výkonnost místních pracovníků, kteří tak pracovali jen do 13 hodin.
Kapitánovi a Jamalovi, našemu místnímu „fixerovi“ (tlumočníkovi a řešiteli komunikačních, kulturních i všemožných jiných problémů), dalo hodně práce, aby místní dělníci natírali správná místa správnou barvou, předem si olepili okraje, očistili a připravili povrch a vydrželi u práce alespoň hodinu v kuse. Často odbíhali k jiné práci podle toho, který z majitelů lodí dokázal víc křičet nebo lépe vyjednávat s jejich šéfem. Nakonec se do jejich práce museli zapojit všichni z posádky. Donatírali jsme a opravovali, co se dalo, a hlavně se snažili ukončit neustálé přesouvání věcí z jednoho konce lodi na druhý a připravit ji na příchod první přeplavbové posádky.
Portálový jeřáb
Nakonec se všechno podařilo, i když dvoudenní zpoždění na úkor plavby zamrzelo. Následovalo dobrodružství se spuštěním na vodu. Popruhy, na kterých se lodě zvedají portálovým jeřábem a se kterými se v jiných loděnicích zachází s nábožnou opatrností, jsou v Monastiru sedřené vláčením po rozbitém betonu a jejich pevnost je nejistá.
Zatímco v EU by se pod či na zavěšené lodí nesměl pohybovat ani šváb, v Monastiru jsme se na ní někteří projeli až do bazénu. Měli jsme zase štěstí:
La Grace se nakonec dostala bezpečně na vodu. Přes noc zůstala stát v bazénu, abychom měli jistotu, že nikde neteče a dřevo se trochu nasákne. Bohužel si nás tam nevšiml místní rybář a na poslední chvíli zabránil ulomení našeho čelenu.
Ráno nás čekal přesun do mariny a příprava na opuštění Tuniska. To znamenalo ve čtyři ráno návštěvu místní celnice, sběr biometrických údajů, prohlídku lodi a s východem slunce vyplutí vstříc vlnám.
Ne-doporučení Monastirské loděnice
Do loděnice v Monastiru občas zamíří i Evropané, kteří hledají levné vytažení a servis. Když jsem se ptal Pepy Dvorského na jeho letité zkušenosti a jestli by to doporučil, tak spíš ne. Místní opravují hlavně rybářské lodě a „Sultány“, což jsou trupy rybářských lodí, na kterých jsou postavené hrubé napodobeniny “pirátských” lodí sloužící jako výletní restaurace. V obou případech jde o hrubou práci, která vyžaduje hrubý servis a dovoluje opravy materiálově a technologicky ošidit. Nicméně už se tady občas objevují i laminátové plachetnice a tak je šance, že se věcí do budoucna můžou zlepšovat.
Pro La Grace má Monastir výhodu v tom, že zde umí pracovat s dřevěným trupem a mají přístup k levnému dřevu. Cenou je kromě rizika pádu z jeřábu i náročný dohled nad tím, aby místní dodržovali pracovní postupy. Potřebujete důvěryhodného člověka, který vám pomůže s komunikací, vyjednáváním a nákupy. Může to také vyhovovat posádkám, které jsou zvyklé si všechno důležité opravit sami a nevadí jim nižší bezpečnostní standardy.
Všude je poměrně hodně nepořádku. Někdy to může být i využitelný materiál. Většinou je to ale spíš potenciální zdroj infekce. Bez očkování proti tetanu do Monastiru raději opravovat nejezděte!
Musíte se také připravit na policejní stát, kde se několik bezpečnostních složek v různé míře překrývá kompetencemi. S příjezdem i pohybem lodi a posádky je spojena hlavně časově náročná administrativa. No a jak s hrůzou zjistila první letošní posádka historických námořníků – během ramadánu si tam nekoupíte ani slabé pivo!