Slasti a strasti Řecka: Potápění k Britannicu

0
12
Vrak lodi Britannic. Zdroj: http://uwex.us/AUEaugust07.htm

V minulém článku o Britanniku jsme si stručně nastínili jeho historii, která je více jak sto let stará. Jako obrovský vrak v relativně (!) dostupné hloubce sta metrů však láká potápěče i v současnosti. Řecká vláda přístup k němu přísně reguluje a získat povolení k ponoru není jednoduché. Navíc hloubka ponoru vyžaduje opravdu zkušené a technicky dobře vybavené potápěč. A ani to nezabrání tomu, aby k obětem z Britannicu nepřibývaly další…

Ponor k vraku lodi Britannic je v technickém potápění považován za obdobu výstupu na Everest, ale řecký úřední šiml a všudypřítomná korupce mu přidávají další stupeň obtížnosti.

Britannic, sesterská loď nechvalně proslulého Titanicu, který se potopil při své první plavbě, přežila o něco déle, aby za první světové války sloužila jako nemocniční loď. Byla právě na cestě, aby vyzvedla raněné z bitvy o Gallipoli, když v Egejském moři v průlivu mezi Souninonem a ostrovem Kea najela na minu a potopila se. Došlo k tomu 21. listopadu 1916. Tato obrovská loď nyní leží v hloubce přibližně 120 metrů, v oblasti, kde převládají silné proudy a kterou vede rušná plavební trasa.

Místo, kde přibližně leží Britannic

Potápěči musejí ovšem bojovat i s nepříznivými podmínkami na místních úřadech, aby získali potřebná povolení, a pak se potýkat i s rozličnými nebezpečími nad hladinou, než mohou vůbec sestoupit do temnoty hlubin, které vyžadují speciální potápěčské techniky. Rovněž se musejí vyrovnat s pohyby vody mezi vrakem a hladinou. Teplou vodu u hladiny brzy střídá relativní chlad hlubin a také paprsky řeckého slunce se ve vodě ztrácejí a vrak osvětlují jen jeho namodralé zbytky.

Poprvé se zde potápěl tým vedený Jacquesem Cousteauem v roce 1975, nicméně od té doby se podařilo úspěšně zdolat tento nejobtížnější z vraků již několika expedicím.

Největším problémem je při ponorech do takovýchto hloubek naplánování směsi. Potápěči používají různé poměry několika plynů pro jednotlivé hloubky, aby byli schopni maximálně prodloužit dobu pobytu pod hladinou a udržet si schopnost správně fungovat v tak extrémních hloubkách. Heliové směsi mohou v menších hloubkách vést k hypoxii a na druhou stranu vysoký obsah kyslíku v normálním stlačeném vzduchu, určeném pro rekreační potápění, může být ve větších hloubkách toxický. To znamená, že potápěči využívající běžné vybavení si musejí brát hned několik láhví a v daných hloubkách dýchat z určené láhve příslušnou směs. Rovněž to znamená dlouhý čas pro vynoření a dekompresní zastávky, které mohou trvat i několik hodin, aby tělo stihlo vyloučit plyny nahromaděné v krvi a potápěč se vyhnul kesonové nemoci. Samotný objem nutné zásoby směsí v několika různých láhvích se pod vodou stává také značným logistickým problémem.

Příchod elektronicky řízených rebreatherů s uzavřeným okruhem pomohl některé z těchto problémů vyřešit. Směs plynů, kterou potápěč dýchá, znova prochází tímto přístrojem, malé množství spotřebovaného kyslíku je automaticky doplňováno, zatímco nebezpečný oxid uhličitý, produkovaný lidským organismem coby odpadní produkt metabolismu, je chemicky odstraňován. Díky rebreatherům s uzavřeným okruhem je hlubinné potápění mnohem snadnější, protože potápěč si s sebou nese mnohem menší zásobu plynů. Přesto z důvodu bezpečného vynoření znamená 40 minut pobytu u vraku téměř pět a půl hodiny pod vodou. Technické vymoženosti mohou ovšem problémy nejen řešit, ale také vyvolávat.

John Chatterton a Richie Kohler, hrdinové Stínů hlubin, knihy napsané na základě skutečných událostí, natočili pro televizi History Channel dokument o potopení Titanicu, ve kterém nastínili teorii, podle níž mělo toto obří plavidlo v konstrukci svého trupu zásadní chybu, která způsobila, že se plavidlo na hladině po najetí na ledovec rozlomilo. Podle jedné části této teorie v loděnici Harland and Wolff, která Titanic postavila, o tomto problému věděli a opravili jej při následné stavbě sesterských plavidel Britannic a Olympic. Podstatou problému měl být nesprávný tvar dilatačních spár zapuštěných do trupu, které měly umožňovat lodi za plavby „dýchat“. Aby svou teorii ověřili, potřebovali videozáběry trupu Britannicu a dilatačních spár jeho trupu, které byly podle nich upraveny. V roce 2006 uspořádali podvodní expedici s cílem získat takovéto záběry pomocí kamer s vysokým rozlišením, které speciálně pro tento projekt zkonstruovali inženýři z ústavu Woods Hole Oceanographic Institute.

Tým chtěl také prověřit, zda byly uzavřeny vodotěsné dveře všech přepážek, což by mohlo přinést odpověď na otázku, proč se Britannic po proražení trupu minou potopil tak rychle. Když šla loď pod hladinu, dokonce se ještě točily lodní šrouby, což mělo fatální následky pro mnohé přeživší, kteří už byli v záchranných člunech.

Řecké úřady a vlastník vraku Simon Mills trvali na tom, že při ponoru mají být použity pouze rebreathery s uzavřeným okruhem, aby vrak nebyl poškozen oxidací způsobenou vydechovanými plyny.

Martin Parker a Mike Eheridge tvořili druhý, podpůrný tým potápěčů, pro což měli jako konstruktéři a hlavní testovací potápěči většiny rebreatherů této expedice více než dostatečnou kvalifikaci. Dalšími členy expedice byli LeighBishop, Carl Spencer, Mike Barnette, Eduardo Pavia, Mark Bullen, Mike Fowler, Evan Kovacs, Mike Pizzio a Frankie Pelegrino.

Expedice se na místo dostala teprve po všemožných peripetiích, jež zahrnovaly okradení původně najatým místním vedoucím pobřežní základny expedice, ozbrojené oloupení člena týmu, který se vracel z banky s další zásobou peněz, problémy s nevhodnou potápěčskou lodí a nekvalitními místními láhvemi.

Vrak Britannicu ležící mírně na pravoboboku, je pokryt houbami, dalšími nárůsty a zbytky starých rybářských sítí. Každý z týmů potápěčů měl vlastní úkoly. Mike Etheridge a Martin Parker měli ve vraku najít výrobní plaketu loděnice a telefon ve strážním koši.

Mike Etheridge dorazil do Řecka se zpožděním, protože prozkoumával nově objevený vrak u pobřeží Cornwallu. Po špatných podmínkách Lamanšského průlivu prý byli oba Britové uneseni vynikající viditelností pod hladinou Egejského moře. Horizontální viditelnost odhadovali na 60 metrů a napůl cesty k vraku, v hloubce 60 metrů, pod sebou rozpoznali celý majestátní trup lodi. Bylo to jako kdyby se dívali na nějaký dětský model. Neuvěřitelné. Pro oba Brity to bylo jako potápět se v obřím bazénu.

Našli ocelový plát, kde měla být mosazná výrobní plaketa loděnice, ale ta byla pryč. Prohledali trosky kolem, ale plaketu se jim najít nepodařilo. Stejný problém měli s telefonem ze strážního koše. Měli tak dobrou výmluvu jít se poohlédnout po dně a prozkoumat příďovou část lodi.

Martin Parker později řekl: „Pohled podél nástavby Britannicu je obrázek, který budu mít do paměti vrytý po zbytek života. Bylo neuvěřitelné vidět tak velkou část tak velkého vraku bez toho, že by se člověk pohnul z místa.“

Jelikož pokus o dosažení vodotěsných dveří při jejich předchozí expedici selhal, zvažovali další potápěči, Chatterton a Kohler, využití požárního tunelu. Chatterton a Kohler byli rychle v hloubce u odpočívajícího obra, a když se jim do cesty postavil kus staré rybářské sítě, vyměnili modravý přísvit volné vody za přítmí vnitřku lodi.

Prolezli dlouhým požárním tunelem a brzy byli v lodní kotelně. Ani jeden z nich nikdy tak velký uzavřený prostor pod vodou neviděl. Další postup do vraku jim však překazil vozík zabetonovaný ztvrdlými nánosy bahna v úzké chodbě, a tak byli nuceni ponor přerušit.

I když bylo potápění zprvu úspěšné, na hladině se expedici zdaleka tak dobře nevedlo. Všichni členové týmu postupně podléhali zažívacím potížím způsobeným kontaminovaným jídlem a nebyli schopni pokračovat v potápění. Ti, kteří museli ve vodě přestát dlouhé dekompresní zastávky, na tom byli obzvláště špatně – včetně Johna Chattertona.

To znamenalo, že právě britští potápěči, kteří dorazili později, dostali úkol, aby v doprovodu Američana Mika Barnetta natočili záběry dilatačních spár.

Zatímco Američan zvolna klesal podél vodicího lana, šetřili oba Britové čas tím, že plavali volnou vodou přímo k místu, kde se domnívali dilatační spáru najít. Z hladiny k boku trupu jim ponor trval pouhé tři minuty. Spočítali okénka mezi druhým a třetím komínem a brzy našli, co hledali. Mike Etheridge se pak pustil do práce s několika dláty a kladívkem, aby odstranil silný porost vilejšů husích a odkryl tak samotnou dilatační spáru. Zjistil, že v proudu není schopen pořádně se udržet, a tak do rezavějícího boku lodi zarazil dláto ze své výbavy a jednou nohou se zachytil za jeho vyčnívající rukojeť.

Martin dál natáčel detaily vnější strany trupu, ale pouzdro kamery se uprostřed obrazu zamlžilo. Zkoušel tedy umístit natáčené detaily na okraje záběru, čímž pokryli přibližně polovinu délky vraku. Jejich ponor trval jen dvě hodiny dvacet minut. Mike Barnette se mylně domníval, že dilatační spáru nenašli.

Po vynoření zkontroloval doktor na palubě obsah plynů v jejich krvi a zjistil, že jsou na tom nejlépe ze všech potápěčů expedice. Byl to teprve jejich druhý ponor a první na samotném vraku, takže byli všichni plní optimismu, jenže pak náhle dostal celý projekt červenou.

Každá expedice od časů Cousteaua se potýkala s neskutečnou byrokratickou bažinou. Povolení k ponorům u vraku musely vydat nezávisle na sobě vydat jak britské, tak řecké úřady. Řecké ministerstvo pro historické artefakty se paranoidně domnívalo, že by expedice mohla využít této příležitosti k tomu, aby hledala jiné vraky nebo artefakty. Řecký úředník na palubě expediční lodi neustále a podezřívavě kontroloval každý jejich pohyb. Vydal jednostranné rozhodnutí, že potápěči porušili pravidla stanovená (řecky psaným) povolením vydaným jeho vládou tím, že pronikli dovnitř vraku. Cílem expedice bylo ovšem kromě průzkumu dilatačních spár také zkontrolovat vodotěsné dveře, takže členové expedice věděli, že to není pravda. Řečtí úředníci nejsou zrovna proslulí svou korektností a organizátoři to tedy považovali za bizarní pokus o vymámení dalších peněz z expediční pokladny.

Jenže následujícího dne řecká policie zatkla Chattertona a Kohlera a odvezla je k výslechu. Videokazety se záběry byly zabaveny, organizátoři si naštěstí prozíravě pořídili kopie, a tím celá expedice najednou skončila. (Více si o této expedici můžete přečíst v jedné z kapitol knihy Brada Matsena Titanic’s Last Secrets – Titanic – Poslední tajemství lodi snů – pozn. red.).

O čtyři roky později vedl Carl Spencer tým složený z lidí považovaných tehdy za špičku světového technického potápění, aby u vraku Britannicu natočili záběry pro dokumentární cyklus společnosti National Geographic.

Měl problémy se svým uzavřeným rebreatherem a musel ve velké hloubce přejít na záložní konvenční přístroj. Došlo k záměně láhví, a protože při výstupu dýchal nesprávnou směs, po vynoření bohužel zemřel. Ztráta této populární osobnosti světa technického potápění přinutila mnoho hlubinných potápěčů zamyslet se znovu a dobře nad tím, do čeho se pouštějí. Podobně jako výstup na Everest může být i ponor k Britannicu nejvyšší potápěčskou metou, ale nevyhnutelně si v budoucnosti vyžádá další životy.


Další dobrodružné skutečné příběhy z potápění najdete v knize Neuvěřitelná potápěčská dobrodružství, kterou můžete zakoupit v našem eshopu.