Vor z Medúzy

0
18
Vor z Medúzy, obraz v Louvre Zdroj: Wikipedie Par Inconnu — Inconnu, Domaine public, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17456087

Vor z lodi Medusa, který byl mimo jiné i předlohou světově známého obrazu malíře Géricaulta, se stal ve Francii předmětem národního skandálu, když vyšlo najevo, že důstojníci a posádka Medusy měli na svědomí dezerci, opilství, vraždy i kanibalismus. Obraz francouzského umělce Théodore Géricaulta nazvaný Vor z Medusy je vystavený v pařížském Louvru a návštěvníka ohromí již svými rozměry. Je přes 5 metrů vysoký a téměř 8 metrů široký. Romantický malíř věděl, že bude potřebovat hodně velké plátno, aby mohl namalovat to, co bylo v té době národním skandálem. Géricault chtěl znázornit umírání a smrt co nejvěrněji, proto navštěvoval nemocnice a márnice a ve svém studiu dokonce sledoval rozklad částí lidského těla. Žádný obraz však nemůže vystihnout hrozné utrpení, kterému byli všichni ze záchranného voru vojenské fregaty jménem Medusa vystaveni.


Medusa vyplula společně s dalšími třemi loděmi v červnu 1816 z Rochesteru, přístavu na francouzském pobřeží Biskajského zálivu. Směřovaly do přístavu Saint-Louis v Senegalu, který Británie darovala Francii jako projev dobré vůle za opětovné nastolení krále Ludvíka XVIII. po Napoleonově pádu. Loď vezla celkem bezmála 400 osob včetně žen a dětí. Vezla také nového francouzského guvernéra Senegalu, plukovníka Juliena Schmaltze, který cestoval i se svou ženou a třemi dcerami. Z celkového počtu lidí na palubě bylo také 252 guvernerových vojáků z afrických kolonií s francouzskými důstojníky a 160 členů posádky. Kapitánem lodi byl Hugues Deroys, Vikomte de Chaumareys, starý padesát tři let, který již pětadvacet let nevyplul na moře a nikdy neplul ve funkci kapitána. Zato byl přítelem Ludvíka XVIII.

La Méduse. Zdroj Wikipedie. Par Jean-Jérôme Baugean — Relation complète du naufrage de la frégate La Méduse faisant partie de l’expédition du Sénégal en 1816, by A. Correard, H. Savigny, D’Anglas de Praviel and Paul C.L. Alexandre Rand des Adrets (dit Sander Rang). Reprint 1968 by Jean de Bonnot éditeur., Domaine public, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=19330163

Chaumareys vyděsil posádku ještě v domovských vodách, když málem najeli na mělčinu. Daleko více je ale rozlítilo Chaumareysovo lhostejné chování, když chlapec, který poklízel paluby, nešťastnou náhodou spadl přes palubu. Kapitán De Chaumareys nechtěl kvůli záchraně chlapce zpomalit loď a teprve po delším váhání dovolil spustit záchranný člun. Námořníci ve člunu se ale báli veslovat moc daleko od lodi, aby se snad také nestali obětí kapitánova spěchu, a tak se raději po chvíli vrátili a oznámili, že se chlapec utopil.

Kapitánova zmatená navigace stejně znamenala skoro 200 zbytečných kilometrů cestou na Madeiru, kde loď nabrala další náklad. Pak se krátce zastavili na Tenerife na Kanárských ostrovech pro zásoby, a po vyplutí kapitán svěřil navigaci uhlazenému filantropovi M. Richefortovi. Ten tím byl polichocen a tvrdil, že podmořský útes Arguin Reef, který ležel 200 kilometrů od afrického pobřeží a asi 500 kilometrů na sever od Senegalu, velmi dobře zná. Podle Richefortových instrukcí pak Medusa najela přímo na něj, a to za skoro nejvyššího stavu vody.

Nastala debata, co teď. Návrhy shodit všech 44 kanónů z paluby do moře a odlehčit lodi de Chaumareys rezolutně odmítal, bál se rozhněvat své královské sponzory ve Francii. Přitom to byla jediná šance, kterou všichni dostali. Další šanci už Atlantik nedal.

Medusa vjela na útes za klidného počasí, ale následující noci se zvedl vítr. Loď se začala kymácet a narážet na písečné podloží. Přitom se utrhl list kormidla a jeho uvolněný řetěz tloukl do lodi tak dlouho, až do ní prorazil na zádi díru. Dovnitř začala vnikat voda a všechno se zhoršilo. Nakonec vítr a vlny bezmocně se zmítající loď rozlomily. Na čtyři sta osob se tak ocitlo 120 kilometrů od afrického pobřeží se šesti záchrannými čluny. A do člunů se jich mohlo vměstnat jen dvěstěpadesát.

Bezmocnou lodí se šířily zprávy, že de Chaumareys a guvernér Schmaltz chtějí na jednom z člunů opustit loď, což způsobilo, že se mnoho vojáků vrhlo na své důstojníky, a šavlemi a puškami je zahnali do podpalubí. Potom Schmaltz oznámil svůj plán: pro vojsko se postaví vor, který potáhnou záchranné čluny, ve kterých poplují pasažéři a posádka.

Vor sestavený ze spadlých ráhen a z prken trupu, svázaný dohromady lodními lany, byl 22 metrů dlouhý a 7 metrů široký. Když byl hotový, vydal kapitán rozkaz k opuštění lodě. Navzdory původnímu vyhlášení, dostali na člunech místo bohatí a ti s dobrými konexemi, zatímco zbylých 149 lidí se muselo usadit na vyrobeném voru.

Replika voru ve skutečné velikosti. Zpočátku se na voru tísnilo 149 lidí.
Zdroj: Wikipedie
Par Patrick Despoix — Travail personnel, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=39160835

Pro přetížené čluny bylo obtížné veslovat a táhnout těžkopádný vor plný lidí a tak jeden po druhém hledaly důvod, jak se zátěže zbavit. Objevila se obava, že ti z voru budou chtít násilím přestoupit na čluny a všichni se utopí. Nakonec pasažéři voru ke své hrůze uslyšeli z nákladního člunu, kde byl kapitán i guvernér, strašlivý výkřik: „Nechme je být“, a tažné lano bylo přeříznuto.

Záchranné čluny, nyní nezatížené vorem, se poměrně snadno dostaly k pobřeží. Nakonec všichni dorazili v pořádku, ať už po pevnině, nebo je vyzvedla záchranná loď, do St. Louis, kde je vítali jako hrdiny, dokud se neproslechlo, za jakých okolností zůstal na moři záchranný vor.

Přírodovědec Correard a chirurg Savigny detailně popsali, co se v děsivých následujících dvou týdnech na voru dělo. Zoufalým trosečníkům se podařilo postavit stěžeň a napnout plachtu, ale řízení voru bylo obtížné. Plachtu mohli vytáhnout jen když foukal vítr směrem ke břehu, v opačném případě je vítr odnášel dál do oceánu. Ti rozumnější z trosečníků zorganizovali přídělový systém, a tak mnozí z pasažérů hledali útěchu v přídělech vína ze sudů, které byly součástí zásob. Jenže někteří z nich chtěli víc, a když nedostali dávku navíc, stávali se agresivní a napadali ty, kteří jim další dávku odmítli přidělit.

Savigny vzpomíná: „V těchto chvílích jsme potřebovali naši veškerou odvahu, která nás však často opouštěla. Byli jsme přesvědčeni, že nás obětovali, a všichni jsme věřili, že tu dezerci měli předem domluvenou. Přísahali jsme pomstu, budeme-li mít štěstí a dostaneme se na břeh. Nebylo pochyb, že kdybychom dostali do rukou ty, co nás nechali na holičkách, strhla by se krutá bitva.“

Po noční vichřici zmizelo z voru 20 mužů. Někteří byli smeteni do vody, jiné rozdrtily rozvolněné trámy voru. Jak dny ubíhaly, hlad a žízeň donutila některé trosečníky skočit do moře, kde našli jistou smrt.

Trasa Medúzy
Zdroj: metafilter

Kruté počasí a bezvýchodná situace způsobily, že velká část trosečníků v přesvědčení, že jde o jejich poslední hodiny, rozhodla se je propít. Přehlasovali důstojníky a vyvrtali do vinného sudu díru. Savigny o tom vyprávěl: „Víno zatemnilo jejich mozky již beztak oslabené pocitem nebezpečí a hladem. Tihle nepříčetní muži už neslyšeli na žádné hlasy rozumu a z hrozné situace vinili své společníky v neštěstí.“

Pak jeden opilec začal přesekávat sekerkou životně důležitá lana, což rozpoutalo rvačku mezi opilými vzbouřenci a ostatními. V následující bitce zemřelo 60 mužů. Savigny dodal:

Ti, které smrt ušetřila, se vrhali na mrtvá těla, kterými byl vor pokryt, odřezávali z nich kusy masa a rovnou je hltali. Když ostatní viděli, že jim tato strašlivá potrava dodává sílu, padl návrh, aby se maso vysušilo, a stalo se tak trochu méně odporným. Ti, kdož dokázali této stravě odolat, si to vynahrazovali pitím spousty vína. Pokoušeli jsme se jíst řemeny od šavlí a kartounové krabice, dařilo se nám polykat je po malých kouskách. Někdo jedl plátno, jiní žvýkali kousky kůže z klobouků, kde bylo trochu tuku, spíše však špíny. Námořníci se pokoušeli jíst exkrementy, ale to se neujalo“.

Povedlo se nachytat asi 200 létajících ryb, které se smíchaly s lidským masem a staly se tak pro dosud odmítající důstojníky „méně odporné“.

Po této „hostině“ následovala další vzpoura, po které zůstalo na voru z původních 149 osob jenom 30. Příděly byly už tak omezené, že i v těch doposud civilizovaných jedincích mezi trosečníky se probudily nejnižší pudy a nejsilnější z nich – mezi nimi i Correard a Savigny – shazovali slabé a umírající do moře.

Po 17 dnech plavby bylo posledních 15 přeživších vytaženo na palubu záchranné brigy Argus, která je vyplula ze St. Louis hledat. Pět z nich zemřelo krátce po zachránění. Jakmile byla Savignyho zpráva zveřejněna, byli de Chaumareys a Schmaltz s ostudou povoláni zpět do Francie. De Chaumareys byl postaven před vojenský soud, ale nakonec byl osvobozen. Bylo to skandální, ale Francouzi prý měli hlavně strach, že se jim Britové budou posmívat, jak neschopného člověka jmenovali velitelem lodě. V tom měli nepochybně pravdu.


Další skutečné dobrodružné příběhy z moře naleznete v e-knize na tomto odkazu: Neuvěřitelná námořní dobrodružství.