28.- 30.6. 2009
28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.
Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!
Chvíli po snídani nám už souřadnice na GPS oznamovaly, že je čas vyměnit malajskou vlajku za filipínskou. Zhruba v tu samou dobu se nás zároveň téměř současně zmocnila neodolatelná touha po očistě. Za chvíli totiž mělo udeřit tropické slunce plnou silou a to už by případná sprcha ztratila na jakékoli efektivitě. Zrovna jsem se chystala sejít dolů do lodi a napumpovat trochu sladké vody do naší závěsné sprchy, když tu jsme na horizontu zpozorovali blížící se line squall, neboli krátkou bouřku, která na dálku vypadá jako temný závěs šedivých mračen, z kterého se sypou závoje hustého deště připomínající temné rolety. Dalo se očekávat, že nejdéle do půl hodiny nás mraky dohoní a spolu s nimi i nějaká ta přeháňka! Místo pro sprchu jsem rychle utíkala pro mýdlo, ručník a čisté prádlo. Dnešní ranní sprchu nám tedy nakonec seslalo samo nebe a my ušetříme sladkou vodu na pití a vaření (ne že by na naší třídenní plavbě bylo třeba přehnaně spotřebu vody kontrolovat, ale člověk nikdy neví!).
To, co na první pohled vypadalo jako zlověstný závěs mraků se sice rychle rozplynulo, ale nějaká ta kapka přeci jen spadla a na sprchu to stačilo. Nakonec jsme se ani větru moc nedočkali a za chvíli už sluníčko opět vykouklo zpoza mraků. Co víc, v dálce se vytvořila překrásná duha, na jejímž okraji jsme zahlédli podivný stín. Zdá se nám to, nebo to je opravdu nějaká loď? Péťa rychle popadl dalekohled. „No jo, má to opravdu dva stěžně! A vypadá to na něco velkýho!“ „Kdo by to asi mohl být?“ „Hele, víš co, to je přece Infinity!“ vykřikl Péťa. „Ukaž, to není možný!“ Infinity přece opustila marinu v Kota Kinabalu dva dny před námi! Touhle dobou už měli být dávno na druhé straně Palawanu. Další podrobná analýza skrze dalekohled ale potvrdila, že se Péťa nemýlil. Německá posádka měla očividně dostatek času na to, aby podrobně prozkoumala všechna vyhlášená kotviště na cestě do Filipín. Nás ale bohužel tlačila dopředu vidina blížící se tajfunové sezóny! Pořídili jsme několik snímků pro naše sousedy na památku a zbytek dne strávili četbou a opalováním.
V podvečer kolem šesté hodiny těsně před setměním jsem se zrovna chystala připravit večeři, když jsme v dáli nad pobřežím opět zpozorovali zlověstné blýskání, které nás provázelo téměř po celou dobu naší plavby v regionu. Stala se z toho už téměř rutina. Přes den skoro nefoukalo, slunce pálilo a my se téměř začínali modlit za byť jediný mráček. Jakmile se ale začalo smrákat a v naší blízkosti se zrovna nacházel kus pevniny, vzduly se nad ním okamžitě bouřkové kumuly neboli kupovité mraky, neomylný náznak blížící se bouřky. Přestože už jsme nějakou tu nepřízeň počasí na našich předešlých plavbách zažili, každé zablesknutí nám stále ještě dokázalo způsobit nepříjemné mrazení po páteři. Poučeni pravidlem, že na lodi je třeba být neustále co nejvíce odpočatý a dostatečně posilněný v případě, že se vyskytnou nějaké nepředvídatelné okolnosti, zavedli jsme během naší letní plavby v tropech dřívější večeře, abychom se alespoň v klidu najedli předtím, než se po západu slunce opět začne zlověstně rozsvěcet obloha. Oni totiž takové blesky na moři vypadají zcela jinak než na souši.
Dobře si pamatuji, jak jsme jako děti na chalupě netoužily po ničem jiném, než aby přišla nějaká pořádná bouřka a déšť, který by bušil do střechy a oken a nejlépe aby u toho i pořádně blýskalo a hřmělo, abychom mohli počítat, jak daleko od nás se bouřka nachází. Záblesk následovaný okamžitým zahřměním nás dokázal rozveselit na celé odpoledne… Na moři ale člověk prožívá tu samou situaci zcela jinak. Zatímco většina lidí si při slově blesk vybaví něco jako polámaný šíp vystřelený z jednoho konkrétního mraku, na moři je často těžké identifikovat i směr, odkud takové zablesknutí přichází. Nacházíte-li se na kilometry daleko od jakéhokoli umělého osvětlení, potemnělou noční oblohu dokáže i na míle vzdálený blesk osvítit natolik, že máte pocit, že během pár minut se musíte nutně nacházet v ohnisku bouře. Kolikrát se nám stalo, že jsme celou noc pozorovali střídavě se rozsvěcující oblohu a zatímco jsme se netrpělivě čekali na rozednění, nezaslechli jsme jediné zahřmění. Je opravdu neuvěřitelné, na jak velkou vzdálenost se na moři blýskání přenáší!
Tentokrát ale byla bouřka očividně hodně blízko. Co chvíli rozštípl obzor před námi nějaký blesk, nepromokavé obleky jsme měli připravené. Ke všemu už jsme byli ve filipínských vodách, a tak byla kolem spousta rybářských lodí, takže hlídka musela být neustále ve střehu – ne že při všem tom blýskání měl člověk pomyšlení na spánek! I tak se mi podařilo na chvíli zabrat.
Někdy kolem půlnoci mě Péťa vzbudil na hlídku. Neochotně jsem se navlékla do pláštěnky a vyšplhala do kokpitu. „Pořád se ještě blýská! Občas i sprchne. Změnil jsem trochu kurz blíž k pevnině, abychom se vyhnuli té bouřce, která se zdá být od nás na pravoboku. Dávej pozor na rybáře, a kdyby ti připadalo, že se bouřka blíží, vypni počítač a všechnu elektroniku, aby nám neshořela, kdyby do nás náhodou uhodilo!“ Tomu teda říkám budíček…
Zkontrolovala jsem naši pozici na mapě, abych se lépe zorientovala a rozhlédla se kolem, zda se neobjevila další rybářská loď. Co chvíli se zablýsklo. Najednou mi přišlo, že bouřka není napravo, ale nalevo od nás! Změnila jsem tedy kurz, aby se vzápětí zablesklo na levoboku… Za chvíli bylo jasné, že není kam utéct. Prostě se blýskalo všude kolem! Za dvouhodinovou hlídku jsem několikrát vypnula a zapnula počítač a pravidelně kontrolovala obzor naší potápěčskou svítilnou. Abych měla lepší rozhled, rozhodla jsem se, že se posadím na vyvýšený okraj kokpitu na levoboku. Opřela jsem se o lano zábradlí a pozorovala navigační světla okolních rybářů. To blýskání nemůže být nic hrozného, když jsou i oni na těch svých bárkách stále kolem! Uklidňovala jsem se, když tu náhle jsem pocítila silný náraz přímo do hrudníku. To snad není možné! Zasáhl mě blesk! Byla moje první reakce. Jak to, že jsem ale pořád při vědomí? A co to tu smrdí? Celé to nedávalo vůbec žádný smysl…
Za chvíli už jsem ale zaslechla nejasné pleskání. Rozsvítila jsem čelovku a uviděla asi deseti centimetrovou létající rybu, která se divoce mrskala na podlážce v kokpitu. Tak to tedy byl ten můj záhadný blesk! S úlevným úsměvem na rtech jsem zadřepla a snažila se rybu chytit. Nebyla to ale žádná legrace. Okamžitě se mi vybavila ona pamětná věta z Pretty Woman: „Svině klouzavý!“ Nakonec jsem popadla náš věrný kyblík a rybu s ním přiklopila. Když už byla opět bezpečně přes palubu, slezla jsem dolů do lodě, abych si umyla ruce a bundu, které oboje zapáchaly rybinou. Péťa se několikrát překulil a rozespale se zeptal: „Co se děje?“ „Nic. Klidně dál spi, jen nám přistála v kokpitu létající ryba, tak jsem ji musela hodit zpátky do moře.“ Zbytek hlídky už proběhl v klidu a já vystřídala Péťu na zbytek noci v posteli.
Když jsem se ráno probudila, venku už se mezitím rozednilo. Po blescích nebylo samozřejmě ani památky. „Co se tady dělo?“ přivítal mě Péťa. „Celý kokpit byl plný šupin! Musel sem to tady drhnout!“ „No to byla přece ta létající ryba, co jsem ti o ní říkala v noci!“ „Jaká létací ryba?“ Péťa očividně více spal, než bděl, když jsem se byla dole v lodi mýt od rybiny, a tak si tu zábavnou historku vyslechl ještě jednou.
Zatímco jsme snídali, začali jsme se těšit, až za zhruba dvě, tři hodiny přistaneme v našem dalším cíli Puerto Princesse! Jaké nás tam asi čeká přivítání? Oba máme, myslím, dost bujnou fantazii, ale to, jak nás v místním jachtklubu přivítali, předčilo všechna naše očekávání!