11. Janna 2012: Jak jsme se stali lodními uklízečkami 2

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Hned od rána bylo jasné, že se tady nebudeme nudit. Netekla voda, nešla elektrika. Marína v Pi-ša byla sice víceméně dostavěna před několika měsíci, ale už při stavbě se ukázalo, že konstrukce a vůbec celá koncepce jak pontonů, tak maríny trpí několika neduhy. Za prvé prsty pontonu se začaly trhat od hlavního mola. Plováky, ze kterých jsou mola vyrobena, jsou vyšší než širší, takže se po odtržení začnou automaticky naklánět na jednu stranu. Zavedená elektrika je nepoužitelná pro většinu lodí. Nedostatečný proud, špatná frekvence. Ani na elektriku ani na vodu nejsou nainstalovány individuální hodiny, takže voda prý sice už teče, ale je vypnutá, protože se lidi nemůžou dohodnout, jak za vodu platit. Původní idea, že se voda na konci měsíce sečte a pak se to rozdělí mezi všechny, se samozřejmě moc neujala… Rybářský přístav, ve kterém marína stojí, je obrácen na severozápad, čelem tomu nejhoršímu počasí. Vlnolamy jsou špatně navržené, takže celým přístavem se točí mohutný proud. Vlny sem naštěstí neproniknou, ale ten proud, jak jsme brzy na vlastní kůži zjistili, si s 30 tunovou lodí pohazuje jako s krabičkou sirek.

Spojili jsme se s Dickem, postěžovali si na nedostatek vody a požádali ho, aby ještě toho dne přijel a loď převezl asi dvě stě metrů ke starému pontonu, kde voda tekla, abychom doplnily nádrž a loď pořádně umyly.

„Dobře, ale zatím zkuste umýt, co půjde.“

Je nutné vysvětlit, že Azimut byl po cestě na moři obalen vrstvou solných krystalů. Když tu sůl necháte zaschnout, ztvrdne jako kámen a jak tu krustu zkusíte otírat nasucho, přestáváte už loď mýt, ale začínáte ji šmirglovat. Měli jsme asi polovinu nádrže pitné vody. Tou se ale zároveň splachovalo, sprchovalo a tahle loď má děsnou spotřebu. Celá nádrž má přes 600 litrů, které stačily tak na 4 dni pobytu na palubě. Ať jsme šetřili, jak jsme šetřili, vody ubývalo. Naplnili jsme tedy dva velké kýble a s houbičkou na nádobí v ruce jsme loď pomalu obcházeli a snažili se rozpustit ten solný obal, který celou loď pokrýval. Království za malou loď! Ale na malou loď by nás zase nenajali oba. Zoufale jsme pozorovali, jak solné potůčky vytvářejí na naleštěném trupu lodě abstraktní mapy. Než jsme došli od přídě k zádi, oba jsme si nejmíň jednou zopakovali vulgární slovní zásobu českého jazyka.

Dick se objevil až po setmění. Od jedné hodiny odpolední jsme si s ním několikrát volali a stále opakoval, že tam za chvíli bude. Vzhledem k tomu, že od začátku působil trochu neorganizovaně, zase nás to tolik nepřekvapilo. Vypadal nervózně.

„Loď má rozbitý bowthurster,“ bylo první, co řekl.

„My víme. Bylo úžasný pozorovat, jak Chris s lodí manévroval. Přišlo nám, že mu chybějící bowthruster nečiní žádné problémy.“

„Hm,“ zamručel Dick, „mě to ale asi trochu problémy dělat bude.“ Nepřeháněl. Je třeba uznat, že trošku foukalo a že Azimut 60 má nad vodou velkou plochu. K molu jsme ale najížděli víceméně proti větru, což manévrování usnadňuje. Potřebovali jsme, aby zajel co nejvíce do rohu, kde byli kohoutky s vodou. Hadici jsme měli dlouhou pouhých 20 metrů a chtěli jsme loď ostříkat ze všech stran.

„Tady to stačí.“

„To nestačí, hadice není tak dlouhá,“ protestoval jsem.

„Tady zastavíme a zkusíme to.“ Rychle jsme loď vyvázali a natáhli hadici. Chybělo dobrých deset metrů, aby se hadice vůbec mohla dotknout lodi, natož dostat k ventilu vodní nádrže.

„Ta hadice je moc krátká,“ komentoval Dick, „musíme přitáhnout loď o něco blíž.“ Byla tma, a tak jsem drze nadzvedl obočí.

Opřeli jsme se do lan a loď přetáhli asi o pět metrů.

„To stačí.“

„Nestačí. Ještě kousek.“

„Prozatím to stačí.“ Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Dál už jsem nic neříkal. Hadice stačila tak akorát na to ostříkat předek lodi a napustit nádrž s pitnou vodou. Aspoň něco. Janička se pokusila využít silného proudu vody a dostříknout, co nejdál.

„OK.“ Vyhlásil náš boss. Začal jsem balit hadici. Dick mě přitom chvilku pozoroval. Pak vytáhl cigaretu a kouřil. Sbalit tu hadici byla docela fuška. Když jsem hadici dobalil, protáhl jsem se a vydal se i s hadicí zpět k lodi.

„Ne, to si ještě neměl balit, ještě budeme loď mejt.“ Grrrr, zavrčel jsem si pod vousy. Dělá si ze mě srandu nebo je úplně mimo? Znovu jsem hadici začal rozbalovat. Samozřejmě, že se mi pořádně zamotala – zhluboka jsem se nadýchl, napočítal do deseti a pustil se do boje s hadicí. Dick dál kouřil a díval se na druhou stranu.

Když jsme měli loď osprchovanou, vší silou jsme odrazili loď od mola, aby měl Dick snazší manévrování.

„Měli bysme přejet k jinému molu, támhle dovnitř,“ navrhli jsme Dickovi. Tomu se to ale nelíbilo. Že tam, kde jsme, tam že je to OK. Molo, ke kterému jsme se měli přesunout, bylo uvnitř přístavu, manévrování k němu by vyžadovalo trochu umu. Odevzdaně jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Nám je to vlastně jedno. On má tu loď na starost. My jí jenom máme mýt.

S obavami jsme pozorovali úhel, pod kterým Dick mířil na naše staré molo. Z boku foukal slabý vítr, který ale stačil na to, aby velký Azimut odfukoval pomalu do strany. Dick s tím očividně nepočítal. Když jsme k molu dojeli, byli jsme dobré tři metry mimo. Následoval další a další pokus. Asi na popáté, když se Dickovi podařilo přiblížit se k molu natolik, abych se dokázal spustit z přídě, jsme loď trapně chytli na jednom příďovém laně, nechali jí otočit se ve větru a přitáhli ji k molu opačně, než jsme původně chtěli. Janička pobíhala po palubě s odrazníky a lany a přenášela je na bok lodě, který byl teď přivrácený k molu. Lana mi pak házela a já je postupně přitahoval a převazoval podle toho, jak se nám dařilo loď pomalu posunovat na konečné místo. Lilo ze mě jako z vola.

Když byla loď vyvázaná, Dick vypnul motory a jakoby ve spěchu vystoupil na molo. V matném světle jsem na něj moc neviděl, ale zdálo se mi, že měl smrt v očích.

„Vždycky je lepší nechat loď, ať se otočí přirozeně, kam se jí chce. Nemá smysl s ní moc bojovat,“ komentoval svůj výkon.

„Jo jasně,“ řekl jsem povzbudivě a myslel si své.

„Jdete někam jíst?“ Nejistě jsme odpověděli, že si určitě něco dáme. Chtěli jsme mít už klid, nechtělo se nám ven.

„Tak pojďte rychle, čeká na mě syn,“ odsekl Dick autoritativně. Zaraženě jsme popadli mošnu s doklady a penězi a vyrazili k Dickovu autu. Popojeli jsme jen kousek k restauracím vedle přístavu, které nabízely mořské potvory všech chutí.

„Jak máte rádi rybu?“ zeptal se Dick, jako že si máme vybrat, že pro něj je tohle otrava. „A ještě nějakou zeleninu.“ To nám přišlo trochu málo. Ještě jsme přidali smažené mušle a rýži. Zve nás nebo co je tohle za akci? Pivo začalo téct proudem. Dick objednával jedno za druhým a soustředěně je do sebe klopil. My jsme drželi krok, ale na rozdíl od něj jsme také dost jedli. Dick nejedl, ale o to víc povídal. Najednou to byl zase ten milý a sdílný člověk, jakého jsme ho poznali poprvé. Vyprávěl nám o synovi, o podnikání kolem jachtingu, o tchajwanských poměrech. Byla to docela zábava. Nevěřili jsme vlastním očím. Trochu rozpolcená osobnost. Chvíli nafoukaný boss se sklonem k šikaně a hned zas skvělý společník a kámoš u piva. Asi po třech hodinách a pěti pivech jsme se rozloučili. Stále jsme ještě nechápali, co se právě stalo. Kupoval si naši mlčenlivost po tom, co převedl dneska na lodi? Nechvátal předtím za synem? Tenhle kšeft asi fakt bude stát za to…