30.6. – 1.7.2009
Někdy kolem deváté hodiny jsme se přiblížili k našemu cíli, Puerto Princesse, natolik, že jsme se mohli začít pokoušet spojit s pobřežím pomocí VHF. Z našich dřívějších průzkumů a od dalších jachtařů, které jsme potkali, jsme věděli, že příjezd do PP komplikuje ponořený a špatně zmapovaný útes přímo uprostřed laguny, a tak pro návštěvníky, kteří příjíždějí do PP poprvé, posílá na zavolání místní jachtařský klub motorový člun jako navigátora.
Nejprve jsme neúspěšné spojení připisovali příliš velké vzdálenosti, ale když už jsme byli téměř ve vjezdu do přístavu a stále jsme nikoho neslyšeli, začaly se nás zmocňovat pochybnosti. Nakonec jsme se přeci jen dovolali a za chvíli už dorazil i malý motorový člun, který nás pak skrze houfy obrovských medúz (nikdy jsme jich tolik a tak velikých neviděli) a mezi hejny loděk filipínských rybářů připomínajících vodoměrky navedl k bóji před dosud nejkrásnějším a nejpřátelštějším jachtklubem, ve kterém jsme dosud pobývali. Péťa byl u kormidla a já na přídi, kde jsem fotila a hlavně kontrolovala, zda nenajíždíme na mělčinu.
Klučina z motorového člunu nám nejprve pomohl podat bóji, načež nám připomněl, ať nezapomeneme hned po uvázání zajít do klubu. Toužili jsme po sprše, dobrém obědě a vychlazeném pití, navštívit pevninu bychom tedy rozhodně nezapomněli! Za chvíli už jsme se vybaveni ručníky, čistým oblečením a doklady odebrali v našem člunu do klubovny. Uvázali jsme loďku u kůlů, schválně nechali větší vůli na provazu (podle uvázání okolních loděk jsme odpozorovali, že tady mají asi vysoký příliv) a nedočkavě vyšplhali nahoru po žebříku, kde už nás vítal postarší Angličan s brunátným nosem oděný v županu: „Welcome! Nejdřív vyřídíme formality. Vaší první povinností je dát si drink na účet podniku!“ „Pivo, prosím! Jsme přeci z Čech!“ Osprchovaní jsme spokojeně zasedli k oroseným lahvím San Miguelu. „Prý tu máte i dobrý rum.“ Načež jsme dostali hned na ochutnání rum s colou. Johnova filipínská manželka Cissy nám mezitím pomohla zařídit schůzku u lékařky, která nás měla prohlédnout, zda nepřivážíme do země prasečí chřipku, a především objednala motorovou tříkolku s Bordzem, který se stal během našeho pobytu v PP naším dvorním řidičem (z klubu do „centra“ to bylo cca 20 minut jízdy takovou lepší polní cestou, na které Bordzeho tříkolka skákala jako terénní vůz a my se vzadu křečovitě drželi, abychom při dalším hrbolu nevrazili hlavou do přístřešku tříkolky).
Po návštěvě u doktorky, která spočívala víceméně v krátkém dialogu, během kterého se lékařka střídavě koukla mě do krku, Péťovi změřila teplotu, každému něco jiného, a protože jsme měli po několikadenní plavbě na moři krásnou snědou barvu a v očích nadšení z úspěšného zvládnutí další etapy naší plavby, dostali jsme razítko a byli prohlášeni za zdravé. Před cestou na celníky a imigrační jsme Bordzeho poprosili, aby nás nejprve vzal na oběd. Žaludky se očividně, tedy respektive slyšitelně, hlásily o slovo!
Seznámení s filipínskou kuchyní nás nadchlo. Steaky z tuňáka a hovězího jsme spláchli limetkových džusem a vyrazili na úřady. Věděli jsme, že poplatky za imigrační a proclení se ve Filipínách značně liší místo od místa a úředníci rádi berou úplatky. PP byla mezi jachtaři vyhlášená mezi jiným především tím, že tu byli nejlevnější poplatky v celých Filipínách. Rozhodli jsme se tedy, že to riskneme, v ten samý den se přihlásíme a zároveň odhlásíme z Filipín a pokud budeme nuceni během naší následující plavby někde nouzově přistát, prostě se přihlásíme znovu.
Po vstupu na imigrační mi okamžitě padly do oka mechanické psací stroje! Žádné počítače, internet, či další vymoženosti moderní techniky, tady se stále ještě datlovalo přes kopírák. Všichni ale byli moc milí, zajímali se, odkud jsme, jak se nám ve Filipínách líbí a zvali nás, abychom se tam určitě ještě v budoucnu vrátili. Se stejnou vstřícností jsme se tady setkávali téměř všude. Jak jsme se později dozvěděli od místních expatriotů, kteří si dávali rádi dostaveníčko v místním jachtklubu, Palawan je vyhlášen jako jeden z posledních opravdu autentických „filipínských“ ostrovů, který si uchovává specifickou kulturu a tradice. Na Luzonu či Mindoro, kde je více turistů, prý každý kouká jen na to, jak by vás jako cizince oškubal.
Večer v klubu jsme měli možnost seznámit se se sousedy z okolních lodí. Byl mezi nimi Němec Sampo, dále postarší Angličan s mladou filipínskou manželkou, o kterém jsme si nejdříve mysleli, že je to jeden z těch oplzlých cizinců, co si přijeli na Filipíny najít mladou ženskou a léčit komplexy, ale ze kterého se nakonec vyklubal opravdu milý anglický gentleman, a jako poslední další osamělý mořeplavec Australan Mark, vinař z Hongkongu. Všichni samozřejmě mířili opačným směrem a nad našimi plány přeplout do HK za tohoto ročního období tak trochu nevěřícně kroutili hlavou. Když jsme jim ale vysvětlili naši situaci a následující plány, usoudili, že to není zas až tak šílený plán a Mark nám dokonce zapůjčil svoje mapy s tím, že je pak předáme v Hongkongu jeho synovi.
Druhý den ráno jsme se hned po snídani vydali do klubu, kde jsme předaly Cissy kanistry na naftu a pitnou vodu a poprosili ji, zda by nám kromě jejich naplnění neudělala také rezervaci na večer v nějaké vyhlášené místní restauraci. Měla jsem totiž narozeniny! „Tak to musí být Kaluj!“ odpověděla Cissy mezi gratulacemi a už vytáčela telefonní číslo. „Kaluj?“ „Je to nejlepší podnik ve městě. Bez rezervace se tam nedostanete!“ Za chvíli se objevil John s lahví bílého vína – prý dárek od klubu.
Poobědvali jsme hamburgery v klubu a vydali se na velké nákupy – Bordze nás zavezl nejprve pro motorové filtry a potom do místního nákupního střediska, kde jsme kromě potravin koupili ještě každému jednu náhradní pláštěnku a pár gumáků. Když jsme slečně prodavačce povídali, že to mám jako dárek k narozeninám, jestli by nám nedala slevu, musela si myslet, že jsme v těch tropech nejspíš chytli úpal!
Odpoledne jsme se vydali také na procházku po městě. Všude kolem nás se proháněly tříkolky, jako měl Bordze, ulice lemovaly stánky se studenými džusy a občerstvením. Povšimli jsme si, že dost často se opakuje stánek, ve kterém rožní celé prase… Dráty pouličního osvětlení visely provizorně na dřevěných sloupech, bylo vidět, že Filipíny jsou opravdu chudší zemí. (Teprve později jsme se dozvěděli, proč se zde prodává vše v tak miniaturních baleních – přes sušenky, konzervy všeho možného až po lahvičky s mýdlem, šampónem, zubní pastou… Zcela proti logice „nakup ve velkém a ušetři“, místní lidé bohužel nemají kolikrát ani na to koupit si jednu láhev jaru, a tak nakupují, když zrovna mají a podle momentální potřeby.)
Kolem půl páté už jsme nevěděli coby, a tak jsme se rozhodli, že se pomalu vydáme do restaurace. „Prosím vás, kde najdeme Kaluji?“ ptali jsme se místních. Všichni ukazovali, ať jdeme přímo za nosem. Prý je to kousek. A opravdu za chvíli už jsme byli na místě. Jen nápis na vývěsním štítu nás trochu zmátl – z „Kaluj“ se totiž vyklubal „Carl Louis“. A aby toho nebylo málo, dorazili jsme moc brzy. Otevírali až v 5, zbývala čvrt hodina. Odložili jsme tedy nákup na zem a trpělivě čekali. Jaká asi bude ta údajně nejlepší restaurace v celé PP?…