2. Jak jsme kupovali plachetničku

Začali jsme prohledávat internetové servery nabízející čluny z druhé ruky. Tchaj-wan jsme už znali na tolik, že jsme věděli, že tady nepořídíme člun podle našich představ. Velice brzo jsme našli našeho favorita. Anglický člun Wayfarer byl dostatečně velký, aby pobral nás dva a dost zavazadel na několikadenní výlety kolem pobřeží. Začali jsme snít o prozkoumávání tchajwanských zátok, o přespávání na palubě, o obeplutí Tchaj-wanu…

„Setkali se jako studenti čínské filologie na Palackého univerzitě v Olomouci. Odjeli spolu na Tchaj–wan a jako stipendisté doktorandského studia měli akademickou budoucnost jistou. Ale pak zasáhlo moře a začalo psát vlastní příběh jejich života…“

Problém ale byl, jak Wayfarer na Tchaj-wan dostat. Šlo o loď se skvělou pověstí a i ceny tomu odpovídaly. Náš rozpočet byl velmi skromný. Navíc Wayfarer byl poměrně těžký a my jsme doufali najít člun, který bysme mohli ve dvou snadno poponést.

Začali jsme hledat znovu. Favoritem číslo dvě se stal maličký člun anglického původu Mirror. K prodeji jich bylo nepoměrně více, byl podstatně levnější a lehčí. Nebudeme ho schopni naložit tolika věcmi jako Wayfarer, ale jistě by nám sloužil dobře.

Začali jsme kontaktovat několik prodejců nejprve ve Velké Británii, kde byly ceny nejnižší. Háček ale byl v tom, že my jsme potřebovali, aby nám člun také zabalili a poslali. Většina inzerátů měla poznámku typu: „nedovážím“, „kupující zajistí přepravu“, „dopravím do vzdálenosti 50km“… Proto nebylo divu, že jsme na naši žádost o zaslaní člunu na Tchajwan dostávali zápornou odpověď – tedy pokud se dotyčný vůbec obtěžoval odpovědět .

Takhle to trvalo asi dva měsíce.

Hledali jsme dál a narazili jsme na jachtařský klub v Austrálii, který měl stránku se soukromými inzeráty. Mirrory jsme našli hned dva. Napsali jsme si o ten levnější, který byl údajně ve výborné kondici.

Odpověď přišla rychle a překvapivě byla pozitivní. „Člun vám pošlu, ale nebude to jednoduché. Celou dopravu musíte zaplatit.“ No jasně, že dopravu zaplatíme! Netušili jsme samozřejmě, co nás čeká.

Balík s rozměry malého člunu vám jen tak někdo nepřeveze a už vůbec ne přes oceán. Ani zásilkové služby jako Fedex, UPS a DHL nejevily zájem. Emaily jsme tedy začali obesílat cargo společnosti, které zajišťovaly pronájem velkých kontejnerů na zaoceánských tankerech.

Náš „trenér“ nám doporučil svého známého, ale ten se stejně jako většina dalších společností vůbec neobtěžoval reagovat. Nakonec se ozvali asi ze třech společností a poslali nám přibližný odhad ceny. Agent společnosti Panalpine nám dokonce přímo zatelefonoval, aby od nás zjistil podrobnosti, a protože nám zároveň nabídl nejnižší cenu, neváhali jsme a vybrali si je. Náš prodejce v Austrálii mezitím zajistil výrobu dřevěné konstrukce, do které byl člun umístěn. Poslali jsme mu peníze a čekali, co se bude dít.

Za pár dní nám ten dobrý člověk poslal fotky z nakládání lodě do kontejneru a nás už čekal jen měsíc a půl čekání, než nákladní loď dorazí do přístavu Kee-lung.

Dočkali jsme se! Zavolali jsme „Trenérovi“, který měl auto s přívěsem. Nejprve jsme museli do Panalpine v Tchaj-peji, kde před nás položili vyúčtování. Kolik bude stát přeprava, jsme předběžně věděli. Bylo to překvapivě laciné. Co jsme ale nevěděli, byla výše poplatků za papírování. Trochu nás vyvedlo z míry, když jsme zjistili, že za hloupé papírování platíme víc než za přepravu člunu z Austrálie na Tchajwan!

Po zaplacení jsme dostali zelenou k vyzvednutí člunu. Vypravili jsme se tedy ke skladišti. Byli jsme tam samozřejmě o hodinu dřív. Nepředpokládali jsme, že by Trenér porušil starý dobrý tchajwanský zvyk chodit o trochu později, a dorazil tentokráte včas. Náše instinkty nás bohužel opět nezklamali. Nakládat jsme měli v devět. V půl desáté jsme začali Trenéra vyhlížet. Ve tři čtvrtě na deset jsme už nervózně přecházeli sem a tam. Ozvalo se klení. V deset jsme ho prozvonili. „Jo, já vim, ještě dopíjim kafe…, za deset minut jsem tam.“

V půl jedenácté Trenér konečně dorazil. Nic jsme neříkali. Koneckonců nám dost pomáhá…

Do skladu se smělo vjet pouze autem. Janička proto musela čekat venku. Chvíle vysvětlování kdo jsme a co chceme. Nemůžou tu naší bednu najít. Procházíme skladištěm a nakonec bednu nalézáme na konci u stěny. Jeden ze skladníků mě zavede do kanceláře, kde podepíšu listinu o převzetí a zaplatím malý poplatek.

Přijíždí chlapík s ještěrkou. Koukám na něj, pak na bednu, pak opět na ještěrku. Zdá se mi, že ještěrka má krátké vzpěry. Zakřičím na řidiče, ale ten mě obdaří blahosklonným úsměvem: „Pu jung tan-sin ló, jenom klid, neboj se chlapečku“. Tohle na Tchajwanu nesnáším. Chlapi si tu strašně rádi hrají na mistry světa a do očí člověku s klidem melou nesmysly.

Hluk ještěrky se mísí s rachotem z venku. Chlapík podebral naší bednu a začal zvedat. Zvedla se ale jen část bedny nejblíž k ještěrce. Krátké vzpěry. Koukám na chlapíka a snažím se překřičet všudypřítomný hlomoz: „Řikal jsem ti to, sakra“. Chlapík mě až příliš usilovně ignoruje a sviští vyměnit vzpěry.

Ještěrka přijede zpět. Spokojeně kývám hlavou. Chlapík u volantu na mě úkosem pohlédne. Bednu jsme přivázali na přívěs a vydali se zpět za bránu, kde trpělivě čekala Janička.

Původně bylo dohodnuto, že náš člun dovezeme rovnou do Smaragdové zátoky. Trenér nás ale začal zpracovávat, že by bylo lepší jet do klubu v Pa-li, kde jsou přes zimu lepší podmínky na plachtění, protože Smaragdová zátoka je otočená na severovýchod a tedy přímo v cestě severovýchodnímu monzunu, který vane od podzimu do jara, a pláže, ze kterých se chodí do vody, jsou tou dobou bičovány pořádnými vlnami. Znělo to logicky, ale nám bylo jasné, že v tom je i něco jiného. Vždy když byla uspořádána nějaká ta jachtařská „aktivita“ a konečně se plachtilo na všem, co plavalo, samozřejmě za cvakání foťáků, za bzučení kamer, stáli jsme často v centru zájmu a nikdy jsme neušli interview s reportéry. Chápali jsme to a snažili se pomoci klubu s publicitou a ochotně a s úsměvem jsme odpovídali na dotazy. „Ano, klub v Pa-li je v začátcích, ale je tu velmi zkušený trenér, bezvadné lodě a pečlivě připravený výcvikový kurz. Okolí je krásné a větrné podmínky bezvadné…“

Jsme ale tvorové plaší a víc než záře reflektorů pódií a palcové titulky v novinách nás lákají dny strávené deset mil od břehu, kde jediný řev, který je slyšet (na Tchaj-wanu je zvykem mluvit velice hlasitě, až příliš hlasitě), je ojedinělé zaskřehotání racka.

Nakonec jsme podlehli. Ještě to tam chvíli vydržíme a na jaře se přesuneme k moři.

Janička nasedla do auta s Trenérem a já jel na skútru za nimi. Brzy se mi ztratili z očí, ale oni stejně pojedou po dálnici, kam skútry nemůžou. Mě čeká asi tak dvouhodinová projížďka Tchaj-pejí, protože sklad byl na východním okraji a klub v Pa-li leží na severozápad od města.

Když jsem dorazil do klubu, Trenér se už pustil do rozebírání bedny, Janička to vše fotila. Seskočil jsem ze skútru, trochu naštvaný, že se začalo beze mě, ale přišel jsme právě včas. Spolu s Trenérem jsme člun nadzvedli a položili ho na trávník. Pak jsme to zahlédli. Zevnitř z boku byla pořádná díra. Chlap s ještěrkou! Začal jsme nadávat. Chvíli jsem obíhal kolem loďky a přemýšlel jsem, jestli mám vyrazit zpět do skladu… Nakonec jsem zchladl. Prostě budeme muset díru spravit.

Rozmotali jsme změť lan a ocelových lanek a začali zkoumat, jak vztyčit stěžeň. Popis jsme si přečetli už dříve na internetu, a tak šlo pouze o to identifikovat, co je na co. Brzy jsme měli všechny Gordické uzly rozmotány a hlavní plachtu napnutou. Vytáhli jsme i kosatku, foukal jen malý větřík. Nakonec jsme si na chvilku vypustili i spinakr. Všichni kolem plesali nad krásou naší první lodě.

Když jsme se rozhodli, že si Mirror koupíme, všichni se nám smáli. „Pche, stará loď a navíc z překližky. To na Tchajwanu nevydrží… je tady moc vlhko. To vám hned shnije,“ poslouchali jsme kibice ze všech stran. Uvidíme. Ti samí lidé teď poskakovali kolem našeho krásného plavidla jako u vytržení. Dokonce i Trenérovi, který se snaží za všech okolností udržet si tvář chlapa, kterého jen tak něco nerozhodí, který vše zná a všude byl, se rozzářila při pohledu na naši krásku očka.

Druhý den jsme člun provizorně zazáplatovali a řádně jsme se na naší první lodi vyřádili. Pak ale muselo na řadu přijít opravování: horkovzdušná pistole, opálit starou barvu, která se začala odlupovat kolem díry, laminát a vyspravit díry ze vnitřku lodě. Postupovali jsme pomalu, protože jsme práci mohli věnovat jen několik hodin týdně, ale dílo se podařilo. Natřeli jsme trup černě místo původní tmavě modré a z Whale jsme člun přejmenovali na Klubíčko.

Klub byl v ústí bahnité řeky a na jaře měly být lodě přesunuty do Smaragdové zátoky na severu Tchaj-wanu, kde by se plachtilo v krásné vodě s nádherným okolím a kde bylo možno vyjet trochu dále od břehu. Sliby chyby, lodě stále zůstávaly v bahnité vodě a my jsme ztratili trpělivost.

Jednoho dne jsme se vydali na našem skútru do Smaragdové zátoky na výlet, protože jsme začali uvažovat, že bychom se tam mohli přestěhovat. Do školy musíme dojíždět maximálně třikrát týdně a zbytek můžeme trávit v krásném prostředí, pět minut na pláž, čistý mořský vzduch a vůbec. Navíc tam bude uložena naše loďka, takže budeme moci kdykoli vyrazit na vodu.

Netušili jsme, kde hledat, kde se ptát. Na Tchaj-wanu je zvykem, že každá čtvrť má park nebo významnou ulici, kde bývá tabule s inzeráty na prodej a pronájem bytů. Tady jsme ale o ničem takovém nevěděli. Měli jsme vyhlédnutou jednu křivolakou uličku těsně u pláže, která byla zastavěna tradičními domky. Vjeli jsme na skútru dovnitř a začali se poptávat tetek, které štěbetaly opodál. O ničem nevěděly. Jen si nás změřily od hlavy až k patě a pak tlumeně pokračovaly ve vykládání nejnovějších událostí ze sousedství.

Vyrazili jsme dál podél velkého hotelu.

„Třeba tam pronajímají byty, třeba to nebude drahé…“

„To pochybuju, vždyť je to hotel…“

Pozastavili jsme u zadního vjezdu a zeptali se vrátného. Ten nám pokynul hlavou a ukázal na vchod do budovy: „Wen kuej-tchaj siao-ťie, zeptejte se holek na recepci.“

Vešli jsme dovnitř stále trochu nejistě. Slečna u pultu na nás hodila vyděšený pohled, otočila se k chlapíkovi, který seděl u stěny a tvářil se důležitě: „Pane vedoucí, vy mluvíte anglicky? Jak se s nima domluvíme? Co chtěj? Já tam nejdu.“

Zkrátili jsme jejich trápení, slušně se představili a čínsky sdělili náš záměr. Slečna sáhla do šuplete a vytáhla dvoustránkový seznam jmen, telefonních čísel, plochy bytů a cen za pronájem. Přesně v co jsme tajně doufali: 5-6 tisíc za měsíc. Asi polovina inzerátů byla přeškrtaná. „Zavolejte majitelům, aby vám přijeli byty ukázat“. Poděkovali jsme, vyšli před hotel a pustili se do obvolávání. Samozřejmě se nám vybil mobil. Cestou jsme si všimli non-stop obchodu 7-11. Koupili jsme si telefonní kartu a pokračovali ve volání. Většina majitelů byla ochotna přijet až za několik dní. Pomalu jsme začali ztrácet naději. Nakonec se na nás ale přeci jen usmálo štěstí a narazili jsme na chlapíka, který pouze řekl: „Za hodinu jsem tam!“

Koupili jsme si dvě piva a šli na procházku kolem moře. Stále jsme ještě nevěděli, jak byty vypadají, co v nich bude za nábytek apod.

V určenou hodinu jsme byli nastoupeni v recepci. Majitel bytu se nás hned ujal a vyvezl nás do sedmého poschodí. Prošli jsme temnou chodbou, zachrastily klíče, otevřely se dvoje dveře, první se sítí proti komárům a jinému hmyzu, druhé už pořádně bytelné.

Vstoupili jsme do prosvětleného bytu, bílé stěny, ani známka plísně. Šlo vlastně o garsonku, hned za dveřmi byla koupelna se záchodem, potom poměrně velká kuchyně a pak už jen velký pokoj s letištěm, malý balkón, výhled na moře. Váhali jsme jen chvilku:

„Kdy se můžeme nastěhovat?“

„Kdy chcete.“

V bytu byla ještě sedačka, televize. Domluvili jsme se z majitelem, že sedačku a televizi nechceme. Pak jsme s ním nasedli do auta, popojeli zpět k 7-11, kde jsme zakoupili a vyplnili nájemní smlouvu, vybrali peníze na nájem a zálohu. Hned jsme také dostali klíče. Smlouvu jsme podepsali na dva roky a za dva dny jsme byli nastěhovaní.

Teď už nás v Pa-li nemohlo nic udržet. Domluvili jsme si náklaďák a jednoho dne jsme naší loďku převezli a uložili ji v podzemní garáži v hotelu místo auta.

Další díl: 3. Jak jsme  kupovali plachetnici