23.dubna 2009: Další pokračování cesty z Langkawi do Hongkongu. Vlastně jsem ještě ani neopustil Hongkong, kde jsem právě studoval na doktora ve formální lingvistice. Po cca tříhodinovém letu z Hongkongu jsem opět po dlouhé době vystoupil na letišti v Singapuru, křižovatce Jihovýchodní Asie.
Celnicí jsem tentokrát neprošel. Moje tři narvané batohy vzbudily pozornost bdělých orgánů. Jeden za druhým projela má zavazadla rentgenem a za chvíli jsem stál po kolena ve svých vlastních svršcích, spodcích, lanech, taškách naplněných vším možným od šroubů po acylpyrin. Prý velká koncentrace kovů… to asi ty klíče a šrouby a papiňák. Celníci jenom zakroutili hlavou a odstrčili mě i mou hromádku do kouta, ať jim tam nedělám svinčík. Lil ze mě pot. Znáte to. Doma balíte v klidu a vejde se vám to jen tak tak, ale jak to tam máte naházet narychlo třeba na letišti, když vám naměřili nadváhu, najednou se objem vašich věcí zdvojnásobí.
Ověšen, zamířil jsem ke stanovišti taxíků. Stále jsem ještě nevěděl, kdy mi pojede noční autobus do Kuala Perlis, odkud se trajektem přepravím na Langkawi. Stařičký taxikář ochotně přiskočil k mému letištnímu vozíku a statečně se chopil jednoho z mých malých batohů. Batůžek měl pouhých 30l, taxikář se proto nechal zmást, nečekal, že v tom batohu převážím malé železářství a málem se pod jeho váhou svalil. Dědula se zasmál a batoh postavil, vlastně skoro upustil na zem. Batoh měl dobrých 15kg, ale nevím to přesně, protože jsem si ho neodvážil postavit na letištní váhu, aby si slečna u check-inu nevšimla, že jsem těch povolených 5kg příručních zavazadel asi trochu překročil. Batoh jsem měl hozený ledabyle přes rameno, na tváři nevinný úsměv, v konečcích prstů jemné mravenčení, to jak se mi ta ruka odkrvovala. Krosnu mi ovšem zvážili přesně: 34,4kg, které jsem samozřejmě musel doplácet.
Kam že to bude? Křižovatka Kitchener a Jalan Besar. Tam sídlí naše dobrá známá Jessie, handlířka s námořnickým zbožím. S taxikářem jsem se hned dal do řeči a poslušně odpovídal na sérii povinných otázek: odkud jsi, co děláš, kam jedeš, jak dlouho trvá cesta z Evropy (Česko neznal), jsi ženatý, kolik vyděláváš. Anglicky uměl špatně a obecnou čínštinou nevládl o nic lépe. Dalo mi to dost práce, než jsem mu vysvětlil, že jsem sice z Evropy, že bydlím v Hongkongu, manželka je na Tchaj-wanu a loď máme v Malajsii…
24.dubna 2009: Kuala Kedah, 4:30 ráno
Zatím probíhá vše podle plánu. Na letišti jsem si vyměnil 100 singapurských dolarů (asi 1300Kč). To musí stačit. Potřeboval jsem na jednoho nebo dva taxíky a autobus napříč malajským poloostrovem. Může se to zdát jako trochu nepřiměřený komfort, ale těch 60kg zavazadel bylo opravdu trochu moc. První taxík mě přišel na 17 dolarů.
Vyškrábal jsem se do druhého patra obchodního domu, kde se nachází jachtařský obchod Marintech naší staré známé Jessie. Radostné setkání. Pozdravili jsme se anglicky, popovídali si čínsky. Vzal jsem si pár nezbytných věcí, které jsme si objednali, zaplatil a její pomocník mě potom hodil malým náklaďákem na stanici autobusů. Doufal jsem, že mi to pojede někdy kolem šesté večer, abych ráno byl u trajektu a před obědem na lodi v Langkawi.
Obešel jsem několik dopravců, stále obložen všemi svými zavazadly, abych se dozvěděl, že ani jeden nejede přímo do Kuala Perlis. Musím nejdříve do Altar Setar a pak ještě asi půl hodinu do Kuala Kedah nebo hodinu do Kuala Perlis. Hlavní ale bylo, že autobus jede už za hodinu, tj. v šest, takže stihnu první ranní trajekt na Langkawi a využiju tak celý pátek.
Nasedl jsem do autobusu a konečně jsem mohl pustit z hlavy a hlavně z ramen ty proklatý zavazadla. Měl jsem pocit, že se vznáším. Hned jsem usnul. Ne ale na dlouho, protože za půl hodiny už mě budili, že jsme na hranici. Na malajské celnici musí všechno ven, takže opět ověsit batohy a vzhůru na imigrační a celníky. Tam můj batoh samozřejmě vzbudil opět pozornost, ale naštěstí se množství kovů, které převážím, zdálo malajskému celníkovi přiměřené. Uf. Takže první fáze je za mnou. Vždycky mám obavy ze vstupních kontrol.
Před chvílí mě tu obletovala pidimuška, ale zdá se, že už si mě všimla i parta komárů, takže se… tu teď… oháním po… každém druhém… slovu…
Taxikář sliboval, že první trajekt jede už v půl sedmé, ale jak tak koukám na jízdní řád, zjišťuji, že dřív než v 7:15 nevyrazím. Mám tedy celé tři hodiny k rozjímání.
Sedím na schodech stanice trajektů, všechno kolem je zabedněný. Z nedalekého záchodu se sem line nakyslý pach moči. Odhaduji takových 28 stupňů. Ticho. Jen občas projede moped a chvíli co chvíli zaskřehotá nějaký pták. Před chvílí kolem prošla tlupa chlapů, asi tak osm, možná deset.
Právě se sem přiřítila banda motorkářů na mopedech a několik aut. Ukázalo se, že čekárna je otevřená z druhé strany budovy. Asi spolucestující. Kartonové krabice a igelitky se vylévají z aut a shlukují se do chaotických kup.
Tak už by ty motory mohli vypnout nebo odjet. Výpary z výfuků se kupí pod střechou čekárny a zrovna nevylepšují buket podtrhnutý směsí tropické vlhkosti a moče.
Je pět hodin, že by ta loď jela přeci jenom dříve… Proč by sem jinak všichni přijeli tak brzy? Mojí novou naději ale hned zkazí vyčítavé fistule a omluvné barytony a basy. Vypadá to, že to pánové časově neodhadli.
Tak tu teplotu jsem trefil dobře. Je 6:30 a info tabule ukazuje 29 stupňů.
Nové nařízení Malajské vlády: každý pasažér trajektu se musí zapsat do seznamu. Jméno, odkud, kam a čas. Prý se trajekty často potápějí a pečlivá registrace pak usnadňuje identifikace obětí. Nasedám do ocelové rakve přeplněné lidmi a hned vytahuji svršky. Klimatizace jede na plno, odhaduju 15 stupňů. Paní vedle mě začíná za chvíli drkotat zubama a zahaluje se do sari. V televizi jedou klipy malajských rockových hvězd, což mě vrhne do dětství, protože úbory a aranžmá klipů se dost podobá našim z 80. let. Za blikání obrazovky usínám.
25.dubna 2009: Zpět v realitě
Večer. V-letiště na přídi. Větrák hučí a příjemně mě ofukuje, ale i tak mám čelo orosené potem.
Včerejší setkání s Paulem, Australanem, který si se svou anglickou přítelkyní, koupil ohromnou loď, Hans-Christian 43′, proběhlo mile. Radostně jsme se uvítali, vypili pár piv, postěžovali si na práce, které nás čekají atd. Jejich loď byla už osmý měsíc na břehu v loděnici a procházela zásadní generálkou. Caroline byla tou dobou v Evropě na další exhumační misi, aby doplnila jejich rychle se ztenčující úspory.
Ráno mě vzbudilo v osm hodin rádio. Posnídal jsem chleba se sýrem a rajče. Zapíjel jsem to vodou, zatím nemám plyn. Ještě jsem stihl zkontrolovat internet, ale už vidím, že pro mě jde Paul s Claudií. Jede se do města. Já hlavně doplnit potraviny a zeptat se na nerez ocel 316. Oběd u Indů, ferry ve 12:30 nám ujelo, tak jsme vyrazili ještě na výlet do Telagy. Panie, motorsailor Nauticat 33, který si jeden belgický důchodce opravoval, když jsme dřeli na Janně v Singapuru, je opět na prodej. Inu, plány se mění.
Odpoledne jsem umyl celou loď včetně týkového lemu. Skončil jsem asi v šest, vyčerpán a spařen. Čínská polívka, Milo a čaj. Chtěl jsem zajít za Paulem, ale nebyl na své lodi. Vzal jsem si tedy alespoň náš chladící box, který jsem u Paula předchozí večer nechal, v kokpitu vypil dvě piva, zavolal si s Janičkou přes Skype a teď už se mi klíží oka…
V duchu jsem si ještě prošel, co všechno mě zítra čeká. Chystal jsem se zprovoznit motor, což se ukázalo být nad moje zkušenosti…
Další díl: 3. Janna: Langkawi- Hongkong USPOKOJENÍ MUŽE
[…] Další díl: 2. Janna: Langkawi- Hongkong ZASE V SINGAPURU […]