22. července 2008: Ráno, přesně řečeno v poledne, když jsme se konečně probrali, jsme povytáhli motor na kladkostroji přehozeném přes ráhno (ještě štěstí, že máme k motoru tak dobrý přístup), podložili ho kusem dřeva, vymontovali podstavec motoru a vydali se na imigrační. Autobus měl jet až za tři čtvrtě hodiny, tak jsme šli hledat taxíka, který si řekl o 15 ringitů, ale Janička to srazila na 10 hned, jak jsme nasedli do auta. Za chviličku jsme stáli u imigračního. Přišla zamračená paní a podezíravě se dívala na naše papíry. Zeptala se, jestli máme ještě nějaké další dokumenty a na naši zápornou odpověď jen neurčitě pokývala hlavou. Zaraženě jsme se na sebe podívali. Potom se z čistajasna začala na nás smát a za zvídavých otázek nám radostně přiklepla obvyklé tři měsíce v Malajsii.
Vyšli jsme z budovy ohromeni tím, jak mile se k nám úředníci chovali. Vlastně už od chvíle, kdy jsme vystoupili na břeh, nás každý vítal úsměvem, kynutím hlavou nebo vřelým „hello“. Samozřejmě nás všichni zvídavě pozorovali, hlavně špinavě blond Janičku, ale nebylo to takové to civění s otevřenou pusou, jaké člověk obdrží od Číňanů na Tchaj-wanu.
Z imigračního úřadu jsme zamířili podle návodu nějaké paní k hlavní autobusové zastávce, kde sedělo a polehávalo spousta lidí, po lavičkách, po chodníku, po trávě, prostě kde bylo volno a stín. Zeptali jsme se na autobus do Lumutu, ale opět jsme ho minuli, takže jsme se vydali pěšky směrem z města a na další autobusové zastávce jsme pojedli obědo-svačinu. Potom jsme začali stopovat kolemjdoucí auta, ale dlouho žádné nezastavovalo. Občas někdo přibrzdil a zevnitř si nás zvědavě měřily oči za zastíněnými okýnky. Na jedno takové auto s dvěma chlapíky středního věku jsme mávli. Auto okamžitě přirazilo k nám a už jsme pádili k Lumutu.
Řidič se s námi vybavoval lámavou, ale dobrou angličtinou, vychvaloval přednosti Lumutu a rekreačního ostrova Pangkor.
Nechali jsme se vyhodit, samozřejmě k velkému údivu našeho řidiče a jeho společníka, u překladiště kamení, kde pracoval indický mechanik John. „Yes, we have a friend here.“ „No, no possible,“ kroutil hlavou náš řidič, ale zastavil. Vystoupili jsme, ještě jednou poděkovali a šli jsme hledat Johna.
Trochu jsme byli rozmrzelí, tedy já, Janička je většinou kliďas, že tam John i přes domluvu nebyl. Ani jeho číslo neměli. Prý to máme zkusit zítra. Pěšky jsme se vrátili k lodi. Bylo to ve skutečnosti asi jen 10 minut chůze. Hned jsme se vydali do města na limetkový džus a cestou zpět jsme plánovali zajít na brzkou večeři. Kousek od jachtklubu jsme ale potkali Rodneyho, australského angličana, který kotví na 28 stopém mahagonovém škuneru s lugovým oplachtěním známým z čínských džunek. Připojili jsme se k němu „na kafe“ v malé čínské hospůdce u ulice, kde už seděl Mike, který si nechá říkat „kapitán Mike“ (ale jinak je to fajn chlap), Angličan z 60 stopého ocelového škuneru. Hned jsme povyprávěli o našich problémech a od Mika jsme dostali číslo na dalšího Mika, čínského mechanika, údajně nejlepšího odborníka na lodní motory široko daleko. „Máte štěstí, že jste dorazili sem. Lepšího mechanika v Malajsii neseženete.“
Zpět na lodi nastala diskuze co a zda vůbec ještě večeřet, ale poučeni z plavby jsme se dosyta najedli a pak usnuli. Vlastně chyba. Ještě před večeří jsme zavolali mechanikovi Mikovi, který řekl, že zavolá zpět, jen jak se domluví s parťákem. Zavolal a za půl hodiny i přijel.
Malý energický. Mluví rychle a dobrou angličtinou. Jeho parťák je silný Číňan s knírkem, který soustavně hulí. Spolu se domlouvají čínským dialektem Hokien (stejný dialekt, jakým se mluví na Tchaj-wanu). Škoda, že jsme se trochu na Tchaj-wanu nenaučili.
Mike skočil do naší strojovny. Jak oblézal celý motor, ozývalo se „finish“ a „ajaj“. Se zatajeným dechem jsme se na sebe podívali. Převodovka musí ven. Řekli jsme, že ji vyndáme sami. Mike se smál, že na to je teda zvědav. Trochu jsem znejistěl, ale nepřipadalo mi to jako žádný těžký úkol. Domluvili jsme se na další den a pak teprve byla večeře.
Janička doplňuje: Abychom nezapomněli, to naše posezení v hospůdce, byla povedená sešlost. My jsme nejprve ohromili majitele, když jsme s ním promluvili pár vět čínsky a vrcholem bylo, když jsem mu přečetla kaligrafický nápis na zdi. Mezitím jsem se seznamovali s kapitánem Mikem a jeho ženou a vyprávěli jim o našich útrapách s motorem. Dočkali jsme se dalších gest typu oči v sloup a „pchááá“ a „oh my“ na konto našeho motoru Volvo Penta. Nicméně když jsme za okamžik vytáhli z batohu stojan motoru, naši noví známi vytřeštili oči: To vy v Čechách stále nosíte celé uložení motoru po kapsách?! Když jsme pak ještě popsali, jak jsme cestou ze Singapuru zázračně potkali jen jednu bouřku a dojeli do Lumutu s hřídelí, která držela jen na jednom přeseknutém a jednom uvolněným šroubu, začali Rodney a čínský hospodský mluvit o tom, že si půjdou vsadit Lotynku. Taková dítka štěstěny nepotkává člověk každý den! Když začal majitel zavírat (zavírá kolem sedmé hodiny) Rodney nás štědře pozval na limetkový džus, který jsme tam mezi vyprávěním popíjeli.
Ještě k tomu štěstí: kdybychom na naší odpolední procházce v Lumutu narazili na místo s limetkovým džusem, nejspíš bychom tam chvíli poseděli a nepotkali bychom Rodneyho, který by nás neseznámil s kapitánem Mikem, který by nám nepředstavil mechanika Mika a my bychom byli v rukou nějakého břídila (jak o mechanikovi Johnovi mluvili ostatní), který se jenom snaží vydělat. Nemluvě o tom, že naštěstí John nebyl k nalezení, když jsme za ním odpoledne přišli… Vypadá to, že Neptun je nám opravdu nakloněn!
23.července 2008, Kapitanát
Včera večer nám Mike z trimaránu připomněl, že jsme sice správně zašli na imigrační, ale zapomněli jsme jít na kapitanát a celníky, a tak jsme museli absolvovat další cestu do „města“. Mike byl navíc tak hodný, že se hned nabídl, že s ním můžeme sdílet jeho člun a naléhal na nás, abychom se co nejrychleji připojili k ostatním na kotvu. Ještě než odešel, připomněl nám navíc, abychom se nechali od mechaniků odvézt do Manjungu a ušetřili za autobus! Prostě ujal se nás jako svých vlastních vnoučat.
Od rána pršelo a nám nezbylo než čekat až do poledne, kdy déšť konečně ustal, a my se mohli pustit do vymontování převodovky. Sice byl zrovna hotov oběd, ale ten musel počkat. Boloňské špagety tedy putovaly do trouby a my se vrhli na převodovku, aby si pro ní Mike mohl přijet. Včera večer se nám smáli, když Péťa tvrdil, že převodovku sám vymontuje, a tak jsme se pochopitelně nemohli nechat zahanbit. Motor byl vyzdvižen na kladkostroji na ráhno a po chvilce zápasení byla převodovka venku! Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Jen aby se neukázalo, že je převodovka rozbitá, to by nás ten smích rychle přešel. Poobědvali jsme a přijel Mike. Dali jsme mu vše potřebné, aby mohli zhodnotit situaci, a domluvili jsme se, že nám brzy dají vědět. Po zběžné prohlídce za světla, protože včera už byla tma, se ukázalo, že situace vypadá lépe, než jsme se původně obávali. Hřídel zřejmě není ohnutá, a motor vypadá kromě polámané krycí desky taky v pořádku. Snad nakonec ta oprava nebude tak drahá!
Autem nás vzali k imigračnímu úřadu, kde jsme zjistili, že kapitanát a celníci sídlí v jiné budově. Bylo to asi čtvrt hodiny pěšky přímo naproti autobusovému nádraží. Úředníci na celní správě i kapitanátu byli velice milí stejně jako paní na imigračním. Všichni se na nás smáli a zvědavě si nás prohlíželi. Paní na kapitanátu měla z naší devíti metrové jachty a dvoučlenné posádky vzhledem odrostlých puberťáků očividnou srandu. Položila před nás hustě popsaný formulář. Pomalu a velice pečlivě jsme začali vyplňovat kolonku po kolonce. Potom jsme sjeli níže a začali zkoumat, co asi budeme muset vyplnit dál. Paní náš rozvážný přístup moc neocenila a s veselým úšklebkem mi papír vytáhla z pod ruky. „Kolik máte tun?“ Na naši odpověď „čtyři“ se uchechtla, a když přišla ke kolonce počet posádky a my řekli „my dva“ , vyprskla smíchy. Pobaveně pak už automaticky proškrtala položky typu „kolik hektolitrů nebezpečných chemikálií“, „kolik tun obilovin“, „množství převážených výbušnin“, „kolik dopravních vozidel“ apod. „A to je vše?,“ zeptal se Péťa po vyplnění dokumentu. „Ano, to je vše. Jen se nezapomeňte přijít odhlásit. Good by.“ Bylo jasné, že jsme ji naši návštěvou potěšili na celý zbytek dne.
„Není to tady úžasný! Takoví milí lidi!“
Vyrazili jsme hledat obchoďák, o kterém nám Mike a Rodney říkali. Výlet do supermarketu přinesl několik potěšujících objevů. Zaprvé jsme si konečně pořídili pořádnou nerezovou lodní nerezovou tři a půl litrovou konvici. Měli spoustu našich oblíbených potravin, které jsme si oblíbili už v Singapuru, jen na šunku jsme si museli nechat zajít chuť. Po chvilce váhání jsme si ale nakonec přeci jen koupili čtvrt kila mozarely za 14 ringintů a rozhodli se, že si zítra uděláme pizzu. Po návratu z města jsme vybalili na nákupy a chystali se, že si dáme něco k večeři. V jachtklubu nás ujistili, že když se přesuneme na kotvu až ráno, nebudou nám účtovat další den. Tak Péťa navrhl Mikovi, že se přesuneme až ráno. Mike ale namítl, že on nerad brzo ráno vstává a že musíme loď přesunout mezi přílivem a odlivem, kdy není tak silný proud. Nechali jsme tedy večeři večeří a za pomoci Mikova člunu Bitch a jeho přívěsného motůrku o síle tří horských sil jsme odtáhli Jannu kousek nad krásný dřevěný Bristol Channel kutr Australana Phintona. Převzali jsme Mikův člun a po večeři jsme vyrazili do města na internet a cestou zpět do sprchy. Ještě chvilka relaxace v kokpitu a pak hurá na kutě. Péťa ale nemohl spát. Celou noc pak probouzel i mě, protože se mu opakovaně zdálo, že se nám uvolnila kotva a že nás proud žene na Phintonovu Pateke.
24.července, Finanční facka
Tak dnes nám tedy vyčíslili sumu za opravy motoru. Už si moc nepamatuju, co se dělo ráno, myslím, že jsem uklízela něco v lodi a Péťa se věnoval instalaci hlavního vypínače a nových drátů. Sotva jsem zadělala na pizzu a chleba a přípravy byly v tom nejlepším, zavolal Mike, že už pro nás má nabídku. Péťa vsedl do člunu a odvesloval na břeh vyslechnout náš „ortel“. Asi za půl hodiny se vrátil a jeho počáteční mlčení nevěstilo nic dobrého.
„Tak si tipni, kolik za ty opravy chtějí.“ „Tak 2000 USD?“ A tím se spustil proud klení a nadávek na ten „blbej a zasranej motor“, „hajzli a vydřiduchy“, zkrátka Péťa se dostal do ráže a bylo nutno ho nechat pořádně vybouřit. Já jsem tedy raději povětšinou mlčela a pokračovala jsem v přípravě pizzy. Ta se naštěstí nakonec povedla znamenitě a někdy kolem desertu (čokoláda z kelímku) se i Péťa uklidnil na přijatelnou míru.
Mezitím co já jsem vařila a pekla, Péťa ještě zkoušel kontaktovat Volvo dealery v Malajsii a Singapuru, abychom se ujistili, že stojany pro motor jsou opravdu tak drahé. Večer jsme měli v plánu jít do města podívat se na slíbené odpovědi na internetu. Já jsem ještě odpoledne vydrhla podlahu a prkna v šatníku včetně celé hlavní kabiny. Péťa elektrikařil a po večeři jsme vyrazili na limetkový džus a na email. U mola jsem potkali několik členů komunity a všichni nám radili, abychom nabídku mechaniků přijali, že lepší „deal“ nenajdeme, leda že bysme si to udělali vše sami. Když ani email od Volvo dealerů nepřinesl žádné průlomové zprávy (stojany pro motory Volvo jsou skutečně drahé jak čert) rozhodli jsme se zavolat Mika a potvrdit, že to bereme.
Ani tuto noc neměl ještě Péťa klidný spánek. Tentokrát se mu zdálo, že ztrácíme vesla z Mikova člunu, až je nakonec asi kolem půlnoci vtáhl do lodi, aby mohl konečně klidně spát.
Další díl: 28. Janna: Singapur- Langkawi OPRAVY
[…] Další díl: 27. Janna: Singapur- Langkawi HLEDÁME MECHANIKA […]