Cape Point, Cape Good Hope, Mys Dobré naděje. Druhý ze slavných mysů, který musíme obeplout, je od našeho přístavu vzdálen 16 mil plavby přes False Bay. Tlačeni časem, nemůžeme dbát na doporučení vyplout k mysu až s příznivým větrem. Čistý protivítr 20 kt, motor na 2 000 otáček, kosatka, třetí ref na hlavatce, protiproud, třímetrové vlny. Z počátku postupujeme vpřed jen jednu míli. I pobřežní službě se na radaru jeví náš pomalý postup jako zoufalý zápas a vysílají za námi člun záchranné služby. Ujišťujeme je, že vše je v pořádku, takže nám popřejí šťastnou plavbu a ujíždějí nocí do přístavu.
Postupně se naše plavba zrychluje a silná světla majáku na mysu se blíží. Po šesti hodinách měníme kurz na příznivý zadobok a směřujeme ke Kapskému městu. Za úsvitu je již silueta Stolové hory před námi a v jedenáct hodin přistáváme ve slavném Královském jachtklubu.
Přijíždí za námi rodina Piotra Dubly, přítele Rudy Krautschneidera a s nevšední ochotou nám pomáhá vyřídit odjezdové formality ještě během neděle. Bez pomoci Piotra bychom celé pondělí jezdili taxíky a hledali příslušné úřady. V podvečer ještě stačíme spolu se stovkami místních pozorovat západ slunce ze Signal Hillu a završit úspěšný den s rodinou Piotra jedinečnou večeří v rybí restauraci. Na druhý den nám Piotr připravil turné po vyhlášených jihoafrických vinicích. Nejsem žádný degustátor, ale musím přiznat, že místní vína jsou výborná a forma, kterou se při návštěvě představují, je podmaňující. Samozřejmě, že i nás si získaly a odcházíme vždy o pár stovek randů chudší.
Až v podvečer se s naším novým přítelem loučíme a připravujeme se na vyplutí.
Silný vítr není zrovna vhodný pro noční manévrování v rozlehlém přístavu, takže odkládáme vyplutí k Namibii až na časné ráno. Čeká nás 710 mil plavby podél Jižní Afriky. Plujeme ve vzdálenosti 20 až 30 mil od pobřeží. Příznivý, spíše slabší vítr, čtyři muži na palubě, dostatek vína, výborná kuchyně Jirky, jen rybářské štěstí nás míjí. „Tak tomu říkám námořní jachting“ by komentoval Jarda Ročák. Přesně za týden se jako první česká posádka vyvazujeme na bóji ve Walvis Bay.
Vyřídit formality, vyzvednout auto a odpoledne již ujíždíme Namibií na sever k rezervaci Etosha, kde máme zajištěn nocleh. Jeden den na prohlídku národního parku je velice málo. Přesto dojmy jsou nezapomenutelné. Namibií jsme ujeli 2 500 km, z toho polovinu po šotolinových cestách. Rozlehlá, řídce osídlená země nabízí mnoho autentických zážitků. Podmínkou ovšem je dostatek času, který nám schází. Savany, polopouště, pouště. Rozsáhlé prostory rezervací africké zvěře. Málo turistů a velice přátelské obyvatelstvo.
Samostatným zážitkem je poušť. Nekonečné, stále postupující duny oranžového písku, často i několik set metrů vysoké. Barevnost umocněná stíny při západu slunce. Vše rozpalující sluneční kotouč v písečném oparu. Teplota ve dne přes 40 stupňů. Žádný stín. Neuvěřitelně podmanivý svět /z klimatizované kabiny auta!/. Obdiv všem, pro které je poušť životním prostředím.
V sobotu 26. jsme opět ve Walvis Bay. Zdeněk s Petrem mně pomáhají s lodní elektronikou, poslední večeře od našeho šéfkuchaře Jiřího, přípitky jihoafrickým vínem na zdar našich cest a posádka mně opouští. Po dvou dnech přilétá Jarda Ročák. Autem navštěvujeme Swakopmund, kde nejen hrázděné stavby, ale i ulice císaře Viléma a Bismarka připomínají, že jsme na území někdejší německé kolonie.
K tisícihlavým koloniím lachtanů na poloostrově Pelikán však s naším WV Polo písečným terénem neprojedeme. Ve čtvrtek 31. ledna ráno naposledy rozháním s člunem hejna plameňáků, abych se rozloučil v klubu.
Odpoledne odplouváme směr Svatá Helena.
Nemám čas. Často slýchané konstatování mnohých. Přitom život většiny z nich je naplněn jednotvárnou, celý život se opakující činností. Opuštění tohoto kruhu stereotypů vyvolává úzkost, obavy a ztrátu jistoty. Za životy mnoha z nich jsou většinou spořádané rodiny, utřený prach, srovnaná rodinná alba, dlouhé bezobsažné hovory a hodiny u telenovel. Oproti nim druzí, často s neutřeným prachem na poličkách, zato s výčtem viditelných úspěchů a od nich stížnosti na nedostatek času neuslyšíte. Naopak. Jsou ochotni věnovat čas přátelům, pomoci druhým, či oddat se neobyčejným zážitkům. Někde jsem četl, že život je to, co nám uvízne na sítu, kterým nám protéká čas. Roky, měsíce či dny, které si nedovedeme vybavit, jakoby nebyly.Již textař v písni Vlasty Průchové nabádá „važte si času mládenci a slečny“. Oheň uhasíš, vodu zastavíš, síle vystavíš reakci. Co ale s časem? Opět si pomůžu slovy textaře „čas je běžec s dlouhým krokem, chvilku pokoj nedá si“.. Tik, tak,tik, tak… Nevím, jak tikají hodiny existence, ale bezesporu všem stejně. Snad jen pan Albert znal recept jak zkrotit tohoto běžce.
Čas a svoboda. Dvě základní veličiny pro rozvoj člověka. Svoboda usměrněná křesťanským desaterem je vedle života největším darem jedinci. Uvědomme si, že ne vždy byla, je, a bude svoboda přirozenou součástí lidské existence. Obdarování časem a svobodou má však svoje lidské hranice. Važme si času, važme si svobody.
Jak jsi naložil s časem, který uplynul? Jak nakládáš s časem, který plyne? Jsi připraven na smysluplné naplnění času, který přichází?
Člověk vybavený rozumem řídí svoje chování netoliko ve smyslu naplnění základních potřeb zachování jedince a zachování rodu, ale staví si cíle, které posouvají lidský rod. Studuje, tvoří, vědomě se zdokonaluje, objevuje, pomáhá druhým.
Dar svobody nám nabízí naplňovat čas – život podle vlastního rozhodnutí.
Važme si času, važme si svobody.
Jarda Bernt, 14. únor 2013, Svatá Helena