2.8.2012
Venku zuří tajfun – vlastně už dozuřil, jen sem tam ještě foukne a sprchne. Noc jsme přečkali kupodivu v klidu. Já spal jako zabitý, jen čas od času mě probudil prudší náklon, skřípání fendrů nebo kvílení v ráhnoví ze sousedních jachet. Zajímavé je, že nám ráhnoví nekvílí. Možná jsme ještě nebyli v pořádné fujavici… i když v Hong Kongu na kotevní bóji jsme proseděli několik bouří a tam foukalo pořádně. Janička spala o něco hůře, ale jinak vypadá čile – aha tak, ne, prý je trochu „připitomělá“:
„Od půlnoci jsem se budila každou hodinu, vždycky když to víc škublo a podívala jsem se na iPadu, kde tajfun zrovna je. Nejvíc mě vylekala sprška vody, kterou na mě chrstnul poryv větru skrze vchod do kajuty, který jsme měli způli otevřený. Tomu říkám budíček!“
Během minulého týdne jsme se s Jannou dokonale sžili. Jednu po druhé jsme přehrabali všechny skříňky a poličky, přeskládali naše skladiště na quarterbertě (neboli pilotním lůžku), kam prozatím odkládáme, vše, co chceme mít pryč z očí, a roztřídili zbytek tašek a krabiček s dosud neidentifikovaným obsahem do příslušných skříněk a úložných prostor. Po rozpačitém příjezdu jsme se tedy na Janně konečně zabydleli, víme už, kde co leží, nacvičili jsme si, jak efektivně pro něco šáhnout, kde se sehnout, aby si člověk neurazil hlavu, jak se zapřít, když myjeme nádobí a kolem se právě prohnala přístavní policie, která nám tu poslední dobou dělá trochu vlny.
Pomalu si náš plovoucí domov vylepšujeme k obrazu svému. Než jsme odpluli z Hongkongu, koupili jsme si nové světlo do kabiny. To staré s LED nedokázalo kabinu osvětlit a zároveň jsme chtěli také červené světlo na noční vidění. Nově zakoupené světlo má dva vypínače. Jeden třípolohový: první se rozsvítí bílá, pak vypnuto, pak červená, pak vypnuto a tak dále. To znamená, že k bílému světlu se musíte „proklikat“, což nám začalo lézt trochu na nervy. Druhý vypínač s nápisem „Spreader“ zůstal nezapojen. My palubní světla stejně nemáme, takže jsme vymysleli, že to světlo předrátujeme a budeme ho používat po svém tak, aby každý vypínač rozsvěcel jednu ze dvou žárovek, což nám zároveň umožňuje rozsvítit si obě žárovky najednou, čímž docílíme krásného prosvícení celé kabiny. Červený gumový obal na žárovce pro noční vidění byl stejně již částečně zpuchřelý, a tak jsme ho vyhodili. Červené světlo za plavby do budoucna vyřešíme folií, kterou přes světlo přetáhneme.
Taky jsme konečně nainstalovali nový větrák. Dlouho jsme toužili mít větrák, který by se otáčel a vířil vzduch po celé kabině. Asi za 300Kč jsme koupili takový čínský kšunt do auta a zatím si ho nemůžeme vynachválit. Možná na moři moc dlouho nevydrží, ale „marinizované“ větráky jsou děsně drahé. Nejdřív jsme si tenhle nový větrák pouštěli ze stolu a hned jsme si všimli, že jeho vypínač se poměrně hodně rozpaluje. Má totiž dvě rychlosti, my ho pouštíme většinou na tu nižší. Nemluvě o tom, že ten vypínač je taková dost nevkusná krabička. Přivázali jsme jí proto přímo na větrák. Jednak se tak chladí a jednak nemusíme tu hnusnou krabičku šroubovat někam na nábytek.
S velkými obavami jsme taky vypumpovali naftu z nádrže, protože při poslední plavbě jsme museli dvakrát měnit ucpaný filtr. Nakonec se ale ukázalo, že je nádrž vlastně docela čistá. Přes filtr jsme naftu nalili zpět a doplnili nádrž až po hrdlo, aby nám v ní nekondenzovala voda. Při té příležitosti jsme si také kalibrovali novou tyčku, pomocí které měříme objem nafty v nádrži. Brumla, náš motor, krásně naskočil, jen jsme trochu seštelovali otáčky v neutrálu. Hned byl svět zase o něco krásnější.
Včera ráno jsme se i přes nepříznivé předpovědi a v očekávání blížícího se tajfunu probudili do stále ještě krásného slunečného dne, a tak jsme hned po snídani naskákali do vody a oškrabali asi tři čtvrtiny lodi od mušlí a podobného svinstva, které tady teď roste o sto šest. Přitom jsme ale bohužel zjistili, že zmizel zink, který chrání lodní šroub proti korozi. Dva měsíce elektrického proudění, kterého tady ve vodě máme požehnaně, se na našem lodním šroubu řádně podepsaly. Místní elektrické rozvody nejspíš žádný inspektor nikdy neviděl (vlastně pochybuju, že tady něco takého na Tchaj-wanu vůbec vedou, vždyť i strojírenské firmy, které prodávají stroje s CE certifikací, jsou často dost mimo). Povzdechli jsme si a hned odpoledne zadali výrobu nového šroubu. S těmi zinky jsme to opravdu podcenili. Měli jsme jich do vody několik navěšet. Je vidět, že ten malý zink, který jsme schopni na hřídel našroubovat, naprosto nestačí, nebo z hřídele brzy spadne. Až budeme na podzim v Hongkongu vytahovat Jannu na břeh, musíme naše zinkovací možnosti trochu vylepšit. Plánujeme sice, že v marínách budeme jenom minimálně a že budou většinou lépe elektricky zabezpečeny, ale kdo ví.
Původně jsme se těšili, že se o víkendu vypravíme na malý ostrůvek Xiao Liuqiu, vzdálený asi 17 mil od Kaohsiungu. Budeme si ale muset počkat, jednak na lodní šroub a jednak na klidnější moře, které je po tajfunu pěkně rozbouřené…