2. května 2009: Končí moje osamocení. Dnes večer jdu vyzvednout bratra táboritu Pavla, přesídleného toho času do Prahy, který si udělal delší prázdniny a pomůže mi dát Jannu do pořádku a hlavně se se mnou bude plavit kus cesty, než se bude moci připojit Janička, která je stále ještě vázána studijními povinnostmi na Tchaj-wanu.
Pavlovo letadlo přistálo v podvečer a nastal tak malý problém, protože kyvadlová doprava na Rebak z hlavního ostrova Langkawi už nejezdila. K molu, od kterého vyráží motorový člun na ostrov Rebak, jsme dorazili až kolem osmé. Měl jsem ale domluveno, že nás vezmou po deváté člunem, který převáží zaměstnance resortu a vrací se pak zpět na Rebak. Posadili jsme se na umělé zahradní židle v malajském bufetu, který už byl taky zavřený, a probírali jsme časy staré i nové, ženy, svět a všechno co k tomu patří.
Hlavním úkolem bylo vyměnit takeláž, tj. ocelové dráty, které drží stěžeň. To je práce krásná a čistá, ale je třeba při tom trochu myslet, dost počítat a především měřit a měřit a měřit a to nejlépe několikrát, protože jak se ten ocelový drát blbě přeštípne, tak je konec. Pavlova průmyslovácká minulost přišla k užitku. Lecos si umím představit, ale přeci jenom, když je člověk obklopen lidmi, kteří nejen chápou, jak to či ono funguje, ale už si to i předtím vyzkoušeli, život je hned tak nějak lehčí.
Konečně jsme taky mohli vyplout. Chudák Pavel, dva týdny se tu moří v tropickém horku a ještě se ani na moře nepodíval. Vypluli jsme na jednodenní projížďku, aby se můj plavčík naučil s lodí zacházet a samozřejmě skoro nefoukalo. Vysvětlovali jsme si tedy co a jak, když někdo spadne do vody, základy nastavování plachet, kormidlování, navigace apod. Pomalu jsme se vlekli, vlastně spíš driftovali a brzy jsme se začali přibližovat k rybářským sítím opodál. Nedalo se nic dělat, museli jsme nahodit motor, který ovšem jenom trochu zaškytal a chcípnul. Vyvedlo mě to trochu z míry. Pavla asi o něco víc, přeci jenom se mi chystal svěřit do rukou své duševní zdraví, ne-li svůj život. Vypadalo to opět na filtr. Motor nakonec na chvíli naskočil a odstrkal nás trochu dál od sítí. Řekli jsme si, že tohle plácání nemá smysl, už se stejně začalo smrákát, a tak jsme zamířili zpět do maríny. Byli jsme vzdálení možná tak dvě tři míle, když tu se zpoza ostrova vyloupl pěkný mrak a bylo hned jasné, že se na nás žene malá přeháňka. Do maríny to už asi nestihneme, takže jsme to otočili. Alespoň si užijeme trochu více větru a Pavel uvidí, co se s takovou plachetnicí může dít. Ještě jsme trochu stihli stáhnout plachty a pak přišel první závan a kapky. Janna se naklonila a vyrazila prudce vpřed. Pavel zprvu trochu vyvalil oči a křečovitě se chytil ocelové konstrukce na zádi lodě, ale zachoval chladnou hlavu i rovnováhu, pohotově se zapřel, přitáhl kormidlo a bylo vidět, že mu nic nechybí. „A jedéém,“ řvali jsme jeden přes druhého. Pěkná jízda.
Už jsme byli připraveni vyplout, ale museli jsme počkat na dodávku NAVTEXu, což je zařízení na přijímání meteorologických a navigačních zpráv. Objednal jsem ho ještě z Hongkongu, ale došlo k nějakému zpoždění a balík pořád nikde. Nedalo se nic dělat. Vyráželi jsme proto na výpravy po Langkawi, dodělávali nějaké drobnosti a prostě si užívali volných dní.
Naplánovali jsme si také další jízdu, tentokrát spojenou s návštěvou malého přístavu Telaga, vzdáleného asi 5 mil od Rebaku. Byl krásný den, foukalo tak akorát, Pavel se opět zdatně chopil kormidla. Zakotvit se nám podařilo až na podruhé. Kotviště u Telagy bývá docela narvané a na první pokus jsme se dostali příliš blízko honosné jachty jakéhosi hysterického Francouze, který na nás hned spustil příval nadávek. Francouzky naštěstí ani jeden neumíme. Pavel řídil, já rval řetěz zpět do lodě. Trochu jsme popojeli a znovu spustili kotvu. Zatímco Pavel zůstal na stráži, já se vydal s člunem plným kanystrů k benzince na břehu. Cestu tam jsem bral jako příjemnou rozcvičku. Nazpět jsem ovšem vezl dobrých 150 litrů nafty a náš malý člun projevoval náznaky snahy stát se ponorkou. Počasí bylo naštěstí krásné, jenom malé vlnky stěžovaly postup, a tak ten necelý kilometr uběhl docela rychle. Vyrvali jsme kanystry na palubu, zvedli kotvu a zamávali tomu milému frankofonovi. Člun jsme vezli přivázaný za lodí, a když jsme byli asi v půli cesty mezi Telagou a Rebakem, dostal jsem nápad, že nasednu do člunu a vyfotím nás za jízdy. Chvíli jsem se vezl za vozem, ale když jsem se chtěl dostat zpět na palubu Janny, tak nějak jsem opomněl, že malý člun je plavidlo vratké a bezstarostně jsem si stoupl na příď, která se samozřejmě hned začala potápět. Rychle jsem uskočil zpět do člunu, který už byl teď napůl pod vodou a snažil se najít balanc. Když jsem ho nenašel, svět se mi pohnul pod nohama a já zahučel do moře. Ještě jsem se ale stihl chytit boku člunu a rozhodnut se nepustit, jsem brázdil moře za Jannou jako tupý zemědělský nástroj. Pavel měl dost duchapřítomnosti a celou tu událost vyfotil… Vyškrábal jsem se na palubu, Jannu jsme zpomalili a člun vytáhli na palubu. Oklepal jsem se a zkoumavě pohlédl na Pavla. „Neboj, takovýhle kraviny po cestě dělat nebudu…“
21.května 2009: Vyplouváme směrem jižním
Konečně jsme se dočkali touženého balíčku. Rychle jsme nový NAVTEX nainstalovali. Anténa naštěstí fungovala velice dobře i uvnitř lodě, takže jsme nemuseli nic vrtat. Ráno našeho odjezdu se stáhla mračna a spustil se déšť. Pěkně to začíná… Chvíli počkáme, třeba to přejde. Přešlo to asi kolem poledne. Den předtím přijela na nedaleké kotviště česká jachta Fera. Byli jsme ve spojení a těšili jsme se, že si s Jitkou a Standou Kubíčkovými večer posedíme, ale osud tomu nechtěl, protože jejich dcerce Katce zrovna nebylo nejlépe. Nemohli jsme ale o takové setkání úplně přijít, a tak když jsme se po poledni odvázali, zamířili jsme nejprve za Ferou. Stejně to bylo při cestě. Chvíli jsme si povídali a paní lodě nás pohostila skvělou českou česnečkou. Kubíčkovi měli za sebou větší část cesty kolem světa a bylo se od nich hodně co učit. Oči i uši jsem měl na šťopkách. Čas se ale nezastaví a my museli dál.
Nefoukalo. Jak jinak. Nafty jsme ale měli dost až do Singapuru (jak jsem si já naivně myslel), a tak jsme na to šlápli a po hladině hladké jako zrcadlo Janna vyrazila už podruhé přes Malacký průliv.
Jedeme v podstatě výhradně podle GPS. Mapy máme na stole, ale jenom občas zapisuji polohu. První noc z Rebaku byla poklidná, téměř bezvětří takže na 2000rpm jsme letěli 6-7kn.
Chvilkami jsme pospávali, ale po půlnoci jsme přešli na systém hlídek a docela jsme se prospali. Rušily nás pouze bouřky všude kolem. Všechny ale byly naštěstí v úctyhodné vzdálenosti a my viděli jen blesky.
Kolem 1100 jsme měli na dohled ostrov Pangkar a vjezd do Lumutu. Přemohl jsem lenost a konečně se přinutil uvařit rychlo rizoto v papiňáku. Za 15 minut se servírovalo a bylo to skoro přesně podle očekávání.
Kousek před vjezdem do řeky jsme se rozhodli plachtit, chtěl jsem na naše kultovní kotviště vplout grandiózně pod plachtami, tak jako rok předtím, ale vítr, který jsem si myslel, že nás tam donese, byl pouze výsledkem naší rychlosti pod parou. Znovu jsme se proto pokusili nastartovat motor. Naskočil, ale jak jsme přidali otáčky, chcípl a vyskočil alarm od chlazení. Manuál radil nechat motor běžet v neutrálu, aby se ochladil. Po cestě nám ještě párkrát chcípnul a zakotvili jsme tedy pod plachtami. Takže můj pokrytecký plán se vydařil. Vpluli jsme pod plachtami, ale tak nějak jsem nepočítal, že nebude, kdo by zatleskal. Inu, marnost nad marnost. V kotvišti bylo nějaké vojenské monstrum, pilot a Mikův škuner. U břehu na mooringu Gregova loď a Mikův trimarán. Nikdo ze známých ale nebyl doma. Stejně to bylo moc milé, vidět zase staré známé, tedy alespoň jejich lodě.
Chvíli jsme po zakotvení poseděli, pak popadli prádlo a dokumenty. V recepci maríny nás hned vyvedli z míry s tím, že kapitanát a celníci dělají jenom do čtyř. Rychle jsme vyrazili pro taxíka, který tvrdil to samé. Já měl dojem, že by měli mít až do pěti. Mého plavčíka to naštvalo, protože mu kotviště zrovna neučarovalo. Chtěli jsme odjet hned druhý den a ani mě se tady nechtělo zůstávat moc dlouho. Ukázalo se, že mě paměť nezklamala. Jenom celníci se domáhali, že když odjíždíme až zítra, musíme také zítra provést odhlášení. To už ale byla maličkost.
Pak do prádelny a k arabům na večeři. To hovězí tam mají pořád ukrutně dobré. Vypili jsme tam 4 limetkové džusy a pak ještě každý po dvou jablečných a melounový. Jako koule jsme se šinuli zpět k lodi po jediné lumutské atrakci, tj. podél řeky. Hned jsme dali chladit jedno víno a nakonec padli celkem tři.
Úplně jsem zapomněl na lumutské mouchy. Stále jsme ještě v lodi měli mucholapku z předchozího roku a za půl hodiny také osm pěkných exemplářů mouchy domácí k smrti přilepených.
Popíjeli jsme v kokpitu. Já jsem tvrdil, že tam nebudou komáři, protože posledně (před necelým rokem) tu byl klid, ale brzo se na nás sesypala letka asi o 20 kouscích. Repelent na ně ale platil bezvadně a zbytek noci byl klidný.
Ráno jsme si trochu přivodili šok změřením nafty v nádrži. Bylo tam sotva 15 litrů. Hned jsme si to ale vzájemně vysvětlili a vzhledem k tomu, že jsme ujeli asi 200mil a jeli jsme to cca 24 hodin, spotřeba byla naprosto v pořádku. Necelé dva litry za hodinu při 2000 otáčkách.
Bleskově jsme vyřídili úřady, dali snídani v McDonaldu, koupili 100 litrů nafty, vyzvedli prádlo, led a vodu. V maríně nás na dotankování nechali přirazit k zásobovacímu molu, kde jsme loď také vydrhli, protože řekou v noci protekl jakýsi olejnatý sajrajt, a jak se Janna zhoupla na vlně od projíždějícího tahače, do půlky boků měla pořádnou šmíru.
Před odjezdem jsem si říkal, že stejně pojedeme na motor minimálně dvě hodiny, než se dostaneme hustým provozem na otevřené moře. Mohli bychom si proto nechat nataženou plachtu nad kokpitem. Opatrnost ale zvítězila. Stále jsme si nebyli jistí, zda je motor v pořádku. Měli jsme podezření na to přehřívání, což potvrdil Mike, když jsem mu večer předával basu piva z Langkawi, kterou jsme mu slíbili během naší minulé návštěvy v Lumutu, když nám pomáhal usazovat polámaný motor. Prý je to normální, že motor nenaskočí nebo se cuká po dlouhé práci a krátkém odpočinku.
Vyjeli jsme, zamávali Lumutu a přibližně po dvou kilometrech škyt škyt a motor chcípl. Zakleli jsme, já skočil k hlavní plachtě, ale Pavlík na mě, ať to ještě zkusíme. Opět to chcíplo, takže plachty nahoru. Foukal jemný větřík, byl příliv. Chvilku jsme mudrovali, ale pak jsme loď otočili a plachtili zpět. Naštěstí se pěkně rozfoukalo, a tak jsme za pomoci proudu bojovali v proměnlivém větru zpět. Motor jsme zkusili ještě párkrát nakopnout. V neutrálu běžel, ale jak jsme dali rychlost, zakuckal a ztichl.
Pavlík se přichystal k vyvázání a já opatrně najížděl na molo. Byl to poměrně snadný manévr, ale vítr, který dost často měnil směr a sílu, to dost ztěžoval. Navíc nás unášel proud. Přirazili jsme téměř elegantně, jen s trochu větší rychlostí, ale lana to ubrzdila. Pavlík si všiml, že nám sice naskočí alarm chlazení, ale že motor předtím jakoby ztratí sílu a pak teprve chcípne. Zavolal jsem Mikovi a mezitím vyčistil přední filtr. Na hlavní filtr mě nenapadlo se podívat. Mike přijel a za půl hoďky odjížděl. Problém byl s hlavním filtrem. Asi jak jsme dojížděli na zbytek nafty, špína se dostala do filtrů a ucpala je. Školácká chyba a další lekce. Asi v 15:30 jsme vyrazili už podruhé z Lumutu.
[…] Další díl: 4. Janna: Langkawi- Hongkong PLAVČÍK […]