23.května 2009: Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…
Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.
V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.
Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.
V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.
V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.
S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.
Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singapuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.
Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to mají v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.
Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.
Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naši obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.
Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.
Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.
V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.
Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.
V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.
V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.
Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.
Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.
V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.
Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.
Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.
Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhl. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.
Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.
Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.
Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.