Za pár dní už tomu bude měsíc, co jsme se vrátili z Čech a zahájili oficiálně náš život na palubě Janny. Stejně jako předešlé týdny i ten minulý byl vyplněn především prací a nechyběla ani další tajfunová hrozba – Kai-tek (Helena) měl podle původních předpovědí projít dokonce přímo přes Kaohsiung, ale nakonec si to namířil jižněji přes severní cíp Filipínského ostrova Luzon, odkud se odrazil na Čínu a nám tady přinesl neočekávaně hezké počasí. K této změně ale došlo až ve středu, a tak se v úterý většina majitelů okolních lodí dostavila na molo, aby stáhli plachty a přivázali pár lan navíc, kdyby si to Kai-tek opravdu namířil přes jih Tchaj-wanu.
Bouře se měla přiblížit až ve středu odpoledne, a jelikož v úterý bylo stále ještě slunečno, my se rozhodli, že vázat lana můžeme až ve středu ráno a že raději využijeme příznivého počasí k dokončení dalšího velkého projektu na našem seznamu – přeměny zadního lůžka na úložný prostor přístupný přímo z kokpitu. Laminátové víko už jsme měli hotové z jara, zbývalo vyřezat díru pod ním a to samozřejmě vyžadovalo slunečné počasí. Jasná obloha před tajfunem slibovala ideální podmínky. A tak zatímco okolo nás běhali Tchaj-wanci s lany a horečně vyvazovali lodě k pilířům, my jsme se chopili pilek na železo a vyřezali si do lodi díru o rozměrem 80×30 cm. Naši sousedé si nás měřili udivenými pohledy a nejspíš si říkali, že ti dva cizinci, co, dle jejich slov, „pořád něco opravujou“, dostali z toho horka úžeh! (Pravda je, že už měsíc pořád něco vylepšujeme a spravujeme, běháme neustále z lodi na molo a zpět balancuje přitom v ruce s pilou, rašplí, vrtačkou a prkny, a tak není divu, že našim sousedům vrtá hlavou, co že to na té lodi stále děláme! Holt nastěhovat se na čtyřicet let starou loď je něco jiného než si o víkendu popíjet drink na nové Beneteau…)
Ve skutečnosti jsme se s Jannou, jak jsme se před několika dny dozvěděli, stali už neodmyslitelnou součástí koloritu kaohsiungského přístavu – sedíme si takhle po obědě v kokpitu u čaje a najednou slyšíme, jak za námi projíždí motorový člun, který vozí turisty po přístavu. Zatímco výletníci natahovali zvědavě krky, aby nakoukli, co že se to děje za těmi nataženými plachtami (za ten měsíc jsme si vytvořili téměř dokonalý systém zakrytí lodi pomocí nejrůznějších plachet), průvodce křičel do ampliónu: „Tady vidíte jachty, jsou tady tchajwanské, ale i cizí jachty, jako například česká, apod.“ Nevěřícně jsme se podívali jeden na druhého, jestli jsme se nepřeslechli, ale překvapený výraz v našich tvářích mluvil za své. Už jsme tady opravdu dlouho, čas konečně někam vyrazit! Bohužel stále nám ještě chybí lodní šroub, protože během prvního pokusu o instalaci nového šroubu Péťa odhalil, že vnitřek šroubu, který se nasazuje na hřídel, není dostatečně vysoustružen. Snad se to napodruhé podaří! Ale zpět k naší díře.
Poté co jsme prolili pár litrů potu, zlomili jeden vrták a dvě pilky na železo, díra a s ní i nový přístup do vnitřku lodi byly na světě! Celou akci samozřejmě provázela vánice drobných laminátových pilinek, které jsme průběžně odsávali novým dvanácti-voltovým vysavačem. Vchod do kajuty jsme zakryli igelitem a spodek víka podlepili obrovským odpadkovým pytlem, který zachytil velkou část laminátu, která padala do lodi. I přestože byl den a my se obvykle sprchujeme, až když se zešeří a na břehu ubyde čumilů, šli jsme ze sebe okamžitě ty svědivé piliny opláchnout.
Jako další jsme měli na programu oddělit novou úložnou skříň od zbytku kajuty dřevěnou přepážkou. Opět jsme zvolili strategii recyklace a použili dřevotřísku ze starého šatníku. Mělo to ale jeden háček. Potřebovali jsme přehradit docela velký prostor, tak velké prkno už jsme neměli, a tak jsme nakonec sešroubovali dvě menší prkna k sobě. Naštěstí se nám podařilo tu „naroubovanou“ stěnu geniálně zakrýt.
Lodní trup kolem zadního lůžka byl stejně jako trup u ostatních dvou lůžek v kabině obložen dřevěnými plaňkami. Lůžko jsme plánovali přehradit zhruba v první třetině, a tak jsme plaňkové obložení odšroubovali, vyčistili trup pod ním, v jedné třetině plaňky přeřízli, kratší část vrátili zpět na trup do kajuty a zbytek použili na obložení nové sešroubované přepážky. Výsledek předčil naše očekávání – díky plaňkám není téměř, co „téměř“, dovolím si říct, není „vůbec“ poznat, že nová přepážka není originální! Na oslavu jsme nový úložný prostor naplnili těžkými krabicemi s nářadím a rozložili konečně váhu souměrně mezi pravou a levou částí lodi. Už se nemůžeme dočkat, až si vyzkoušíme, jaký bude mít redistribuce váhy vliv na naše plachetní schopnosti!
Ve skutečnosti nám naši sousedé křivdí, když tvrdí, že pořád jenom pracujeme – během uplynulého týdne totiž došlo i „na zábavu“. V pondělí jsme oservisovali dlouho zanedbávaná skládací kola a odměnili se projížďkou po cyklostezce, která vede kolem přístavu. Večer jsme pak byli pozváni na vynikající večeři k našim německým sousedům, kteří si nedávno na Tchaj-wanu koupili zbrusu novou motorovou jachtu a čekají tady v Kaohsiungu, až se objeví mezera mezi tajfuny a oni budou moci přejet do Kota Kinabalu, kde tráví důchod. Jako třešničku na dortu za celou hostinou nám kromě ovocného salátu naservírovali také slideshow svých oblíbených kotvišť v rámci jihovýchodní Asie. Samozřejmě jsme se nemohli nechat zahanbit, a tak jsme je na oplátku zase pozvali ve středu večer na večeři k nám na Jannu. To jsme ještě netušili, že se budeme na plánovanou večeři připravovat celý den!
Hned po našem příjezdu z Čech jsme konečně spotřebovali starý plyn, který Péťa ještě kdysi přelíval na kotvišti u Middle Islandu z hongkongské bomby, a napojili naši druhou bombu, kterou se nám podařilo naplnit na hongkongské benzínové pumpě těsně před památnou přeplavbou do Kaohsiungu s Míšou a Ondrou. Přeci jen už je to dlouho, co jsme žili natrvalo na lodi se vším všudy včetně vaření a pečení, a tak jsme byli zvědaví, kolik dní plyn z pětilitrové bomby vydrží a kolik bochníků na něm upečeme. Zároveň jsme si připsali na seznam, že musíme zkusit naplnit již vyprázdněnou bombu, abychom najednou neskončili bez plynu. No a přesně to se bohužel stalo ve středu ráno. Tak tak jsme ohřáli vodu na kafe a čaj a plamínek zhasl. Posnídali jsme a místo výroby dřevěné přepážky se vydali na plynovou anabázi.
Jen málokterá domácnost na Tchaj-wanu má plyn z trubek, většina lidí stále používá plynové bomby, které obchodníci rozvážejí zákazníkům na zavolání jak jinak než zavěšené na motorkách. Obchod s plynem je téměř na každém rohu, a tak jsme naše prázdné bomby odvezli k tomu nejbližšímu pár ulic od mola.
„Co to máte? To nejsou tchajwanské bomby! To nejde!“
Majitel obchodu i se všemi pomocníky se okamžitě sesypali na naše americké bomby, a zatímco šťouchali do závitů, neustále opakovali: „To nenaplníme! To nejde!“ Po dlouhých dohadech jsme z nich vytáhli, že oni bomby vůbec neplní, jen vyměňují prázdné za plné. Prý se máme zeptat taxikářů, ti většinou jezdí na vládou dotovaný plyn a poradí nám, kde jsou LPG čerpací stanice. Všechny ale byly na předměstí, a když jsme po půl hodině jízdy konečně k jedné přirazili a přemluvili obsluhu, že ty bomby opravdu lze naplnit, k našemu zklamání jsme zjistili, že konektory na našich bombách a jejich hadici nejsou totožné. Sebrali jsme tedy bomby a vydali se zpět na loď. Samozřejmě jsme měli na ten den domluvenou také schůzku s výrobcem lodního šroubu, který si měl dopoledne přijít pro šroub, aby ho dodatečně upravil. Poté co jsme odevzdali šroub, naložili jsme opět bomby na skútr a vydali se na druhý konec města přímo do sídla velké firmy, která plnila a dodávala bomby do malých krámků, kde jsme se ptali původně. Když jsme konečně dorazili do vrátnice a otřepali se z nánosů prachu, které se nám cestou nalepily na zpocenou kůži, vrátný a jeho pomocník vrhli rychlý pohled na naše bomby a rázně nás odmítli:
„To nenaplníme! Plnit bomby soukromým osobám je nelegální! Ne, to v žádném případě nejde!“
Z našich zkušeností už víme, že jak je jednou na Tchaj-wanu něco psáno, tak je to pro Tchaj-wance i dáno, výjimky neexistují – pokyn je pokyn. A nejhorší jsou vrátní, ty jsou ze všeho nejdůležitější! Nemělo cenu se s nimi dohadovat. Péťa si cestou zanadával a poté, co jsme se nejprve zpět na lodi posilnili alespoň zeleninovým salátem, vydali jsme se toho dne již potřetí k našemu malému obchodníkovi s plynem, vypůjčili si od něj tchajwanskou desetikilovou bombu a zpět na lodi pomocí redukce přepustili plyn do našich amerických bomb. Tchajwanskou bombu jsme zavěsili na ráhno, naši omotali kusem hadru namočeným v ledové vodě a zasypali ledem a pak už jsme jen čekali, až gravitace vykoná, co má. Večeře zachráněna! Co nás asi čeká příští týden…?
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…