6. Janna – Splněný sen?

Srážce s něčím podobným jsme se chtěli za každou cenu vyhnout.
Srážce s něčím podobným jsme se chtěli za každou cenu vyhnout.

Splnili jsme si sen. Máme plachetnici. Ono se ale nakonec vždycky ukáže, že to s těmi splněnými sny není tak jednoduché. Najednou jsme se ocitli v tom našem snu, počáteční oblouznění, kdy jsme se jenom rozplývali, odeznělo, a ze snu se stala opět ta stará známá, nesmlouvavá realita. Nejspíš to tedy s těmi sny bude tak, že víc než bodu, do kterého člověk dojde a začne si lebedit, se sny podobají přímce nebo ještě lépe křivce, někdy pořádně zakroucené a tenké jako vlas. Stačí ztratit rovnováhu a čeká nás strmý pád.

Formální náležitosti jsme měli za sebou a to, co přijde, už bude jen na nás.

Měli jsme před sebou velké opravy, které bylo třeba dobře naplánovat. Nikdy jsme nic podobného nedělali a zaplatit si lidi, kteří by pracovali za nás, jsme si jednak nemohli dovolit, a především jsme si chtěli udělat maximum sami. Přesto jsme se nedokázali zbavit strachu. Co když provedeme nějakou pitomost, jejíž oprava nás bude stát ještě víc než práce najatých „expertů“? Začali jsme tedy vytvářet seznam úkolů velkých, důležitých, neodkladných, urgentních a přednostních. Kategorie se kupily úměrně k počtu potřebných oprav.

Brzy jsme měli seznam několika nejvážnějších věcí, se kterými bychom si možná mohli nechat pomoci. Začali jsme obesílat potenciální loděnice v Singapuru. Nebylo jich mnoho, protože jsme potřebovali vytáhnout loď na břeh a takovéto služby nabízely jenom dvě z nich. Jednu loděnici jsme měli přímo pod nosem v Raffles maríně , kde Janna stála. Druhá byla v Ponggolu na druhé straně ostrova, ale jak se ukázalo, byla dražší a komunikace s nimi nebyla zrovna nejlepší. Navíc abychom se dostali do Pongolu, museli bychom obeplout celý Singapur, protože severní část Singapuru je spojena s Malajsií náspem, a nemusíme zdůrazňovat, že první plavbu na Janně jsme si představovali jinak než kličkovat jedním z nejfrekventovanějších přístavů na světě, uhýbat tankerům, objíždět tahače a bagry. Hnus.

Součástí příprav na opravy byly také plány, kde Janna zůstane stát, až ji spustíme zpět na vodu. Ještě minimálně dva roky jsme měli zůstat na Tchaj-wanu, a tak jsme samozřejmě začali plánovat, jak tam Jannu dostat. Existují vlastně dvě možnosti jak přepravit jachtu přes moře. Tu první z nich, tj. poslat ji nějakou dopravní společností, jako jsme si nechali poslat člun z Austrálie, jsme hned zavrhli. Přišlo nám potupné, aby krásné oceánské plavidlo bylo převáženo jako zásilka, a navíc tolik jsme o kontejnerové dopravě už věděli, že nebylo těžké si domyslet, že to bude pekelně drahé. Zaplatit si kontejner je jedna věc, ale zaplatit nadrozměrný objekt, který se do kontejneru nevejde a navíc se pro něj musí nechat vyrobit speciální lože, by nás asi finančně úplně odrovnalo. Přesně řečeno bychom na to asi ani neměli.janna_splneny_sen_img_4921

Druhou možností jak loď na Tchaj-wan dopravit byla plavba, dlouhá minimálně 2000 námořních mil, ke které je třeba nejen čas (cca měsíc), ale hlavně zkušenosti. Ani jednoho jsme neměli na rozdávání. Ještě bychom si mohli najmout kapitána, který by nám Jannu přepravil, ale taková normální taxa je dva americké dolary za námořní míli plus uhrazení všech dalších výloh, jako jsou letenky tam i zpět, vybavení, potraviny atd. Chvíli jsme tuto možnost zvažovali, ale pak jsme si řekli, že není kam pospíchat, budeme sice ještě nějaký čas na suchu, ale ono nám jistě neuškodí pro začátek jenom malé krůčky.

Největším problémem, který plavba ze Singapuru na Tchaj-wan představuje, je nutnost projet Jihočínským mořem, oblastí nechvalně známou pro velmi špatné povětrnostní podmínky. Každý námořník ví, že vítr není nikdy takový, jak by si ho člověk přál. Buď to fouká málo nebo moc a většinou ze špatného směru. Navíc v Jihočínském moři hrozí téměř po celý rok nebezpečí tajfunů, které se rodí většinou na východ od Filipín v Tichém oceánu a pak se ženou směrem severozápadním. I to se ale v posledních letech mění a tajfuny se v tomto regionu vytvářejí téměř kdekoli a putují kamkoli. Kolují také pověsti o tom, že v jižní části Jihočínského moře kolem ostrovů Anambas a Natuna-besar jsou piráti, stejně tak v Suluském moři. Nicméně plavba až do Brunei by měla být víceméně klidná (pouze je tu zaznamenán častý výskyt elektrických bouří). Jak se dostanete k severnímu cípu Bornea, máme na výběr ze dvou tras.

Jedna vede tzv. Palawanskou cestou po západním pobřeží filipínského ostrova Palawan, kde jsou poměrně úzká místa s nevyzpytatelnými útesy po obou stranách, a téměř neustále se musíte hrozit náhlé změny počasí. Jinými slovy, protože základním pravidlem pro bezpečnou plavbu za špatného počasí je udržovat si uctivou vzdálenost od břehu, plavba touto cestou s sebou nese určitá rizika.

Druhá trasa vede kolem severního cípu malajské provincie Sabah. Místo abyste najeli na Palawanskou cestu, zahnete vpravo, projedete Balabackou úžinou do Suluského moře, a pak po východním pobřeží ostrova Palawan do přístavu Puerto Princesa, odkud pokračujete dál na sever.

Vlastně je možné jet také přímo napříč Jihočínským mořem kolem Vietnamu a Paracelských ostrovů směrem na Hongkong, ale tato cesta se malým lodím, a především plachetnicím, nedoporučuje.

Náš nový nádherný sporák.
Náš nový nádherný sporák.

Pokud jde o čas, měli jsme k dispozici dva měsíce o letních prázdninách, které jsou na Tchaj-wanu stejně jako u nás v červenci a srpnu. Ještě ze září bychom mohli týden či dva ukrojit… Vzali jsme ale rozum do hrsti, kdo spěchá… O té velké plavbě až na Tchaj-wan jsme si samozřejmě nechali dál zdát a, byť jen cvičně, začali jsme plány spřádati, vypisovali jsme si, jaké mapy budeme potřebovat, pročítali plavební příručky a sledovali vývoj počasí.

Nejprve nás stejně čekalo první velké kolo oprav, během kterých jsme v rámci zimních prázdnin plánovali přebudovat v Singapuru Jannu na náš nový domov. Z Amazonu jsme už měli nějaké to moudré čtivo a něco dalšího jsme si nechali poslat. Dnem a nocí, jak nám dovolily naše doktorandské povinnosti, jsme studovali, dělali si poznámky, prohledávali internet, diskuzní fóra, osobní stránky námořníků na malých lodích a z toho všeho jsme kompilovali velký seznam nápadů, prací, postupů a návodů. Rozpočet byl jasný (asi 10 tis. USD), takže jsme jenom museli vměstnat do jeho úzkých stěn to nejdůležitější. Muselo ještě zbýt na letenky, zaplacení maríny (zatím jsme nevěděli, kolik budeme platit) a jídlo…

Janička s klubkem nerezového lana, ze kterého budou vanty.
Janička s klubkem nerezového lana, ze kterého budou vanty.

Už když jsme byli v Singapuru na druhé etapě technické inspekce Janny, navštívili jsme místní jachtařské chandlery (neboli hokynáře) a měli to štěstí, že jsme navázali dobré kontakty s nejlevnějším (tedy lépe řečeno nejlevnější, protože šlo o ženu) z nich, Jessie z firmy Marintech, která sídlí nedaleko stanice metra Farrer Park. Hlavním zdrojem jejího zboží je americká firma Westmarine, jejíž internetový katalog se rázem stal našim druhým domovem.

Objednat nějaké drobnosti není velký problém a za dopravu se nic neplatí. My jsme ale potřebovali sporák, bomby na plyn a nové ocelové lano na takeláž. Chvíli jsme bádali a konzultovali, jaký sporák si máme objednat, a nakonec jsme vybrali ten největší, jaký byl momentálně k mání. Čtyři plotýnky, ale především největší trouba na trhu. S ocelovým lanem už to zase tak jednoduché nebylo. Na výměnu takeláže Janny budeme potřebovat cca 100 metrů sedmi milimetrového lana. Podařilo se nám najít distributory, kteří byli levnější než Jessie. Platila by se tam navíc doprava, ale i tak by to vyšlo levněji. Napsali jsme tedy Jessie, jestli by nám to lano nemohla objednat. Jessie, jako správná obchodnice, byla asi dotčená, že jsme našli něco levnějšího než má ona, a obratem napsala, že nám sežene ještě levnější. Jak slíbila, tak se stalo. Navíc to bylo lano od anglické firmy Sta-Lok, která vyrábí také terminály, takže lépe jsme to asi už dostat nemohli. Další položka oškrtnuta.

Až najednou přišel konec prosince a na další plánování už nebyl čas. Odevzdali jsme seminární práce, plni očekávání a stále ještě tak trochu sužováni obavami jsme se sbalili a s batohy plnými nářadí, knížek a zápisníků jsme nasedli do letadla směřujícího do Singapuru. Jaký asi bude náš návrat „domů“? Co všechno nás během následujících dvou měsíců čeká?

Další část: 7. Zimní opravy, Singapur 2008

1 COMMENT

Comments are closed.