6. Sachmet- etapa pátá: Pontailler sur Saône – La Ciotat

Přijíždí poslední parta a ještě týž den vjíždíme na Saônu. Odsud už to jde rychleji – pomáhá nám proud, komory jsou větší a je jich málo. Jenom je potřeba vědět, že odsud už jsou povinné v komoře záchranné vesty – dokud je nemají všichni, kdo jsou na palubě, obsluha nezačne napouštět komoru.

A na Rhôně už je to teprve fičák – s proudem jedeme 7-8 uzlů. Je to nádherná řeka, po okolních kopcích vinice, za každou zákrutou nějaká zříceninka…jen vždycky před komorou se od řeky odděluje poměrně dlouhé umělé koryto,lemované průmyslovými podniky, které se po komoře zas připojuje k řece. Na trase jsou města Lyon, Valence a Avignon, které určitě stojí za vidění, každé má krasné staré centrum…škoda, že bylo tak málo času…Když člověk jede večer po řece, pomalu se stmívá, barvy oblohy se odrážejí na vodě a moře je každou zákrutou blíž, je to vážně nepřekonatelný pocit…

Ale ani průšvihům ještě není konec – na Saôně jsme jednou zastavili v poledne na prostředku na koupání a pak už nenaskočil motor. Zas nás museli táhnout k nejbližšímu molu, kde jsme pak měnili palivový filtr. No a před jednou z posledních komor nám to po dvou dnech chcíplo zas. Už byl večer, blížila se

půl devátá, kdy velké komory zavírají – a padesát metrů před komorou zas motor vysadil. Betonové koryto nebylo u kraje dost hluboké, takže jsem Sachmet jemně postavila na kýl kousek od břehu, přebrodila s lanem na břeh a pak makala na komoru dojednat pomoc. K věži se nedalo dostat, všechno bylo zamčeno, takže jsem to měla jak bojovku – přelézt plot a dozvonit se na komorníka. Komorník samozřejmě mluvil jenom francouzsky, ale to už jsem uměla základních pár vět a taky byla loď z věže vidět. Zavolal hasiče, ti přijeli nejdřív autem, pak se chvíli chechtali, že loď s pěti babama sedí na kýlu pár metrů od mola u komory a nakonec zavolali člun, který nás tam popotáhnul, fakt super. Večer jsem se zanořila do motoru, to už jsem uměla zjistit, že je to zas ucpané, palivo nejde z nádrže do motoru, je to zas ve filtru nebo v hadičce. Druhý den se v tom pohrabali i chlapi z komory a došli k tomu samému. Sehnali servisáka, který nejdřív říkal, že nemá čas, pak propláchnul nádrž a odpojil filtr, pak dvě hodiny opakoval merde a impossibile,

protože to nefungovalo a nakonec vyměnil hadičku mezi filtrem a motorem a bylo to. Kolem třetí jsme konečně proplouvali komorou, komorník z toho měl takovou radost, že zavřel všechny lodě v komoře a přišel se s náma osobně rozloučit…to měli ostatní radost, hihi.
A pak už jenom jedna dvě komory a najednou vidím na obzoru modrý pruh… moře! Středozemní moře! Fakt se to povedlo, proplula jsem od moře k moři a projíždím poslední komoru do Port Saint Louis du Rhône, kde nám v servisu postaví stěžeň. Stmívá se a všechny si jdeme omočit nohy ve Středozemním moři, abychom uvěřily, že jsme konečně tady. HURÁÁÁÁÁÁ !!!!

Je před námi víkend, pak stavění stěžně – a pak zase tak šeredný vítr, že není rozumné vyplout. Mám na lodi dvě baby s dcerama a nikdo z nich ještě nebyl pořádně na moři.
Tak se zatím jezdíme koupat, prolízáme národní park Camarque a zvelebujeme lodičku.
A konečně je to tady – vlny jsou ještě tak jedenapůl metru, to už půjde. Loučíme se s partou v servisu, kde jsme už mezitím zdomácněly a míříme na Marseilles.

Brzy odpoledne už vidíme v dálce město a ostrov If, nacházíme přístav pro rekreační lodě hned pod kostelem Notre Dame de La Garde, který přístav střeží. dpoledne trávíme na přeplněné pláží (fuj!)

a večer procházkou po městě. I když to prý není moc bezpečné, alespoň ke kostelu jsme vylézt musely…Další dva dny trávíme po kalangách – tohle původně korsické slovo označuje hluboce zaříznuté malobné vápencové zátoky, kde je fantasticky azurové moře. Bylo dost studené, přesto jsme si to krásně užily. Nesmí se tam kotvit, jen vyvazovat, je to chráněné území.

Podle předpovědi se prý zas blíží něco ošklivého. V prvním přístavu je plno, tak přeplouváme ještě do La Ciotatu kousek před Toulonem. A jak se ukázalo, byla to taky naše cílová stanice. Přiblížil se čas, kdy jsme se měli střídat všichni. A počasí nás další tři dny nepropustilo.

La Ciotat – Korfu
Končí léto, musím jet zas do Prahy trochu vydělávat, vyřídit výpověď v práci, udělat něco na dizertaci…povinnostem člověk neuteče…
S lodí pak byl 14 dnů kamarád s rodinou v Toulonu a pak ji převzal kapitán a kamarád Láďa Veselý, který s ní plul dál do Řecka. O ten nejhezčí úsek cesty jsem tak přišla, ale počítám s tím, že si to vynahradím…cestou do Španělska, nebo možná až do Karibiku, za rok, za pár…

1 of 8