11.6.2009: Píše Jana
Ahoj všem doma i v zahraničí, tak jsem úspěšně odbavena a za půl hodiny odlétám do Kuchingu, kde už mě celý natěšený čeká Péťa spolu s naším plovoucím domovem.
Cesta z Tchaj-peje byla divoká – z bytu jsem za Pétiny (naše česká spolubydlící) pomoci vyrazila ověšena krosnou, batohem, mošničkou, notebookem, spacákem a k tomu jsem nesla roličku námořních map, které jsem před pár dny nakoupila u tchajpejského agenta. Nebylo to těžké, ale bylo toho dost. Dole pod domem mě už čekalo taxi a když jsem vystoupila na nádraží, že půjdu na autobus na letiště, klasicky jsem po 5 minutách, kdy už jsem měla koupený lístek, zjistila, že jsem mapy nechala v kufru v taxi!!! Okamžitě jsem zavolala do té taxikářské společnosti, že mám v jejich kufru mapy. Slečna mě ujistila, že se pokusí spojit s řidičem a zjistit co a jak. Poléval mě pot a na zádech jsem cítila nenávistné pohledy ostatních cestujících, kteří mě nervózně pozorovali zpoza okýnek klimatizovaného autobusu, jak dlouho že je hodlá ta hysterická cizinka ještě zdržovat. Nakonec to řidič nervově nevydržel a odjel. Já zůstala se zavazadly na zastávce a čekala na taxikáře, který byl tak hodný, že mi do 5 minut mapy opravdu přivezl. Pak už probíhalo vše hladce. Na letišti jsem se odbavila, povečeřela připravenou svačinu a s napětím sledovala blesky a hromy, které řádily venku za okny… Zatím je můžu pozorovat z bezpečného úkrytu a v suchu pod střechou, už za pár hodin ale budu na palubě Janny nucena čelit jim tváří v tvář!
Let samotný jsem skoro celý prospala a po dvou hodinách jsme bezpečně přistáli na letišti v Singapuru, kde jsem měla přespat a druhý den po poledni odletět Air Asia, další z nízkorozpočtových aerolinek, na Borneo do Kuchingu. Nejdůležitějším úkolem bylo zajistit si nocleh.
Vyzvedla jsem si krosnu, popadla opět všechna svá zavazadla a vydala se hledat úschovnu, abych nemusela vše v noci hlídat a trochu se vyspala. V úschovně se platilo za kusy. Stálo to chvilku usílí, ale nakonec se mi podařilo zredukovat všechny své batohy a tašky na krosnu, ke které jsem připnula spacák a mapy, a tašku s notebookem, do které jsem nacpala mošničku a vše přebytečné z batůžku, kam jsem naopak přemístila chleba pro Jessie a kraťasy na ráno na převlečení. Zbývalo vyřešit, kde složím hlavu já…
Na rozdíl od madridského letiště, kde bylo asi jen 20 sedadel, v Singapuru o sezení nouze není. Bohužel všechny sedačky jsou ale umělohmotné a sedací plocha řádně vykřivená (do konkávních tvarů) a s ostrými okraji, aby se jim náhodou cestující po nich neváleli – přesně to jsem ale já měla původně v plánu… Co teď? Asi hodinu jsem se snažila uvelebit se tak, abych pokud možno měla batoh pod hlavou, což mělo zajistit jakžtakž spolehlivou ochranou před případnými lupiči, a zároveň aby batoh z části překrýval i ty nejostřejší části židle. Když už jsem ve tři nevěděla, jaké převalení zvolit, zimou mi drkotaly zuby a všechno mě bolelo, naštvaně jsem se zvedla a šla zkoumat okolí. Cestou kolem kaváren jsem si totiž všimla, že v nich mají celkem pohodlně vypadající křesla, a tak jsem se rozhodla dojít si do jedné z nich „na kafe“ a nenápadně nad ním usnout…:)
Očividně jsem nebyla jediná, koho něco podobného napadlo. Všechna křesla v kavárně kromě jediného byla obsazena spáči. To je moje šance, blesklo mi hlavou! Neváhala jsem ani vteřinu, koupila si masala čaj s mlékem, kořením a medem a poté, co jsem si konečně nad šálkem toho lahodného moku prohřála zmrzlé kosti, stočila jsem se spokojeně do klubíčka, pouta od batohu si provlékla pod nohu a usnula spánkem spravedlivých.
Ráno jsem se probudila v šest, přesunula se do vedlejší kavárny, kde měli kávu 5x levnější, vítězoslavně se schovala s hrníčkem do koutku a posnídala. Po ranní hygieně a převleku do kraťasů jsem se vydala do města za naší dobrou známou Jessie předat český chleba, který už jí nejméně rok slibujeme! Minimálně od té doby, co jsme konečně napojili na plyn sporák s troubou, který jsme si u ní objednali krátce poté, co jsme Jannu koupili.
Vše probíhalo podle plánu. Opět ten starý známý Singapur, pomyslela jsem si. V metru zaznívala stejně jako před rokem varování o podezřelých osobách a zavazadlech, nad kterými se turisté ve voze nejprve zatvářili opravdu „podezřele“ a pak vyprskávali smíchy. Cestou k Jessie jsem to vzala oklikou kolem dvou chrámů (jeden taoistický a druhý hinduistický), prošla čtvrtí Little India a za chvilku už jsem stála u obchodního komplexu, kde má Jessie svůj obchod. Vše ale bylo zavřeno… Možná je moc brzy, říkala jsem si. Bylo 10 minut po devaté. Tak si asi půjdu dát vedle džus z cukrové třtiny a počkám do deseti, to už bude určitě otevřeno, říkala jsem si. Pak jsem ale zahlédla vrátného a šla se zeptat, v kolik že se vlastně otvírá. Ten se rozesmál a povídá: „Přijď zítra ráno v půl desaté!“ „Cože? To mají opravdu všichni zavřeno?“ „Dneska je zavřeno, musíš přijít zítra!“ opakoval vrátný. „I ta paní s těmi jachtařskými potřebami?“ nenechala jsem se odbýt. „No jasně, vždyť je neděle!“ „Ahaaaaaaaaaa!“ konečně mi to došlo. Vždyť ona je dneska neděle a v neděli Jessie do práce nechodí! To mě zklamalo. Tak jsem se těšila, že ji překvapím svým příchodem a hlavně tím dlouho očekávaným chlebem… Co se dá dělat. Nakonec se mi podařilo pana vrátného přesvědčit, že v tom alobalu není zabalená bomba, ale jen neškodný bochník chleba, ke kterému jsem napsala vzkaz a poprosila ho, aby chleba Jessie druhý den ráno předal. Pak jsem se vypravila zpátky na letiště a cestou zašla na ten třtinový džus.
Tak teď už běžím ke gatu, aby mi to letadlo neuletělo.
12.- 13.6.2009: Janička v Kuchingu
Konečně jsme přistáli! Teď už zbývá jen úspěšně pronést celý ten náklad z tchajwanského Costca (americký řetězec podobný našemu Makru), který mám na vozíku v krosně – 6 konzerv kuřecích prsou, po kilogramu čedaru a mozzarely, 8 balení mazacích sýrů, láhev bílého vína a sadu čokolád… Uff, podařilo se! Naštěstí jako bělošky si mě celníci nevšímali. Elegantně jsem je objela s nevinným úsměvem na rtech a snažila se tlumit třes nohou, které mě v tu chvíli sotva nesly. Jedno je jisté, pašerák by ze mě být nemohl! No a pak už vidím Péťu!
Po téměř třech měsících odloučení jsme si konečně padli do náruče a vyrazili do libanonské restaurace na slavnostní večeři. Následovala krátká procházka Kuchingem, ze které jsem toho ale v tu chvíli moc neměla. Nemohla jsem se totiž dočkat, až už zase vstoupím na naši loď! Malým minibusem jsme přejeli do kotviště v Santubongu a tam už se houpala na kotvě Janna! První setkání bylo poněkud rozpačité, loď byla sice poklizená a „obydlená“, ale nenacházela jsem tam zatím stopy po své vlastní přítomnosti. Přeci jen už je to téměř rok, co jsem stála uprostřed kajuty. Chvilkové rozčarování ale bylo rázem ta tam. Trocha rychlého přehrabování, zatímco jsem ukládala tchajwanské zásoby do různých skladních prostorů, a už jsem byla zpět v obraze a cítila se na Janně opět jako doma.
Následující den jsme chtěli vyřídit úředníky, abychom mohli hned další den vyrazit směr Kota Kinabalu, alias KK. Zároveň jsem si chtěla lépe prohlédnout město a doplnit zásoby na cestu. Po snídani jsme odveslovali na břeh, kde se k nám přidal ještě jeden pár (Švýcar, Francouzka) a vydali se společně čekat na minibus k silnici. Za chvíli jeden přijel, ale měl jen dvě volná místa, a tak jsme naše nové známé poslali napřed, že se sejdeme ve městě u hotelu. My čekali dál a po chvíli se rozhodli stopovat. „Marné snahy v Malajsii,“ pochyboval Péťa. Já se ale nedala odradit. A taky že jo. Za 5 minut u nás zastavilo auto a v něm pár Australanů. Jednoho z nich Péťa znal z kotviště. Jeho rodiče byli totiž Češi a i on sám docela obstojně češtinou vládl.
Navíc jeli také na úřady! Nebýt našich nových známých, kteří už na nás čekali v Kuchingu, mohli jsme se k nim přidat. Namísto toho jsme ale vystoupili ve městě, našli naše známé a ve čtyřech jsme dojeli na celníky, imigrační a kapitanát. Potom jsme si dali oběd v místní kantýně. Omluvili jsme se z odpoledního programu, neboť jsme dali přednost navaření rizota na zítřejší plavbu. Ani kočičí muzeum jsme tedy nenavštívili. Péťa už tam stejně byl a prý to zas tak úžasné není (Proč kočičí muzeum? Podle jedné z verzí znamená Kuching „Město koček“). Večer jsme obtěžkáni nákupem dorazili na loď.
Nedaleko byla čínská restaurace, ze které jsme si slibovali dostat trochu ledu na vychlazení vína a uskladnění části sýra, které jsem propašovala z Tchaj-wanu. Už jsme ale byli na lodi a cesta do restaurace po souši byla zkrátka trochu moc zdlouhavá. Navíc v podstatě polovina restaurace čněla na kůlech nad řekou, a tak jsme si říkali, že tam nějaký přístup z vody prostě být musí. Nejprve jsme si mysleli, že bude za restaurací. S člunem jsme se tedy propletli bludištěm balvanů, ale nenašli jsme víc než zablácenou stráň plnou trní a haluzí. Veslovali jsme tedy zpět z druhé strany restaurace, kde jsme viděli nájezd a zavřenou bránu. I ta ale vypadala na první pohled velmi neprostupně. Přesto jsme se rozhodli to zkusit. Rozjeli jsme se k nájezdu, rychlé otočení loďky bokem, Péťa vyskočil ven a málem se natáhl na kluzkém betonu porostlém slizem. Nakonec se mu podařilo vydrápat se až pod okno kuchyně a zavolat dovnitř. Někdo vystrčil hlavu. Poprosili jsme o trochu ledu a za chvíli oknem proletěl asi pětikilový pytel ledových kostek. V luxusních marínách v Singapuru za to samé účtovali horentní sumy…
Den jsme zakončili večeří a jako desert se podávalo liči s vychlazeným bílým vínem.
Třetí den ráno jsme upekli chleba, naložili část čedaru do olivového oleje, doplnili pitnou vodu a naposledy se vysprchovali v plavkách na molu (rybáři měli pěknou podívanou, rozhodně si polepšili, než když jsem tam byl já s Pavlem). Den předtím byl problém s vodou. Molo, u kterého jsme se sprchovali, patřilo totiž malým sádkám a rybáři nás prostě nechali vodu používat zadarmo. Problém ale nastal, jakmile byl vody nedostatek, k čemuž došlo právě před dvěma dny. To pak šla voda nejprve do sádek a pak na další použití. Naštěstí už ale mezitím kdesi zapršelo, a tak jsme se dočista vymydlili.
Já jsem zaklekl ke kotevnímu vrátku a pomalu máchal rumpálem, abych se zase nezpotil, když už jsem byl po dlouhé době zase čistý. Pak jsme zamávali ostatním lodím a vypluli. Kousek od nás směrem k moři kotvila celou dobu černá americká loď, jejíž majitele jsme ještě neviděli, protože asi byli kdesi cestovat, ale i oni se náhle objevili na palubě a zamávali nám. (Tento moment je důležitý. Po dvou letech jsme se s nimi setkali tváří tvář na Tchaj-wanu.)
Už jsme opět na cestě vstříc nekonečnému rozvlněnému horizontu!