7. Janna – Zimní opravy, Singapur 2008

Hned po příjezdu do Singapuru a potom, co jsem se zase přivítali s Jannou, vrhli jsme se po hlavě do kolotoče manuální práce, která byla prokládána občasnými návštěvami v železářstvích a v námořním hokynářství u Jessie na Kitchener Road, kdykoli jsme zjistili, že nám opět něco chybí. Byli jsme natolik ponořeni do myšlenek a plánů, které se týkaly všech těch oprav, co nás čekaly, že jsme ani neměli čas přemýšlet o tom, zda to, co děláme, není tak trochu šílené, zda toho nebudeme jednou (možná už velice brzy) pořádně litovat…

Stačili jsme jakžtakž poklidit loď, znovu lokalizovat, kde jsou uschovány náhradní díly a nářadí, které jsme podědili po předchozím majiteli (bohužel ani jednoho nebylo mnoho), identifikovat další potencionální úkoly do našeho stále se prodlužujícího seznamu (jako například, když jsme vydrhli a nafoukli člun, abychom vzápětí zjistili, že je děravý a zpráchnivělý natolik, že ho můžeme rovnou vyhodit a začít se shánět po novém), vyzvednout si první várku objednaného zboží u Jessie a už byl čas vytáhnout Jannu opět na břeh a pustit se do oprav.

Stále jsme ještě tak trochu uvažovali o tom, že si možná necháme něco udělat přímo od loděnice, ale když nám řekli, kolik by to stálo, srdečně jsme se zasmáli a všechny pochyby, že na to sami nestačíme, jsme rychle vytěsnili z našich myslí – nic jiného nám tak jako tak nezbývalo. Dokonce i power-wash jsme tentokrát odmítli, vždyť jsme Jannu vytahovali před necelými dvěma měsíci v rámci inspekce a ani tehdy nebyla moc porostlá. Nějakého toho vilejše zvládneme s houbičkou a škrabkou sami, na to nepotřebujeme vysokotlakou hadici za nehorázné peníze.

Co se konkrétních oprav lodi týče, tam jsme samozřejmě měli větší obavy než u nějakého mytí, ale nakonec jsme si ještě gratulovali za to, že máme hluboko do kapsy a dostatek odvahy a času pustit se do práce sami – jednak budeme mít kontrolu nad tím, co děláme, přeci jen je to naše loď, a tak si dáme záležet, a především, což jsme si předtím neuvědomili, budeme pracovat pouze na svém vlastním plavidle, ne na dvaceti najednou. Jinými slovy, co nám trvalo přibližně čtrnáct dní, se na ostatních plachetnicích v loděnici protahovalo na dlouhé týdny až měsíce. Jak jsme tak pozorovali dělníky, kterých bylo oproti celkovému počtu lodí poskrovnu – tu utáhli ono, pak přelezli na druhou loď povolit tamto, chvíli natírali katamarán opodál, aby se za chvíli přemístili brousit něco na luxusní jachtu na druhé straně dvorku – začali jsme chápat, proč opravy v loděnicích tak dlouho trvají. Ne že by to ale byla jejich chyba, prostě nestíhali a stíhat nemohli. Zároveň ale museli na všech lodích vykazovat určitý pokrok, když náhodou přidupal rozzlobený majitel lodě v obleku od Armaniho, kdy že už to bude hotové, že už chce sakra zpátky na vodu a neříkal to zdaleka tak slušně.

A tak jsme se připojili ke skupince dočerna opálených dělníků, Indů a Malajců (správce loděnice a jeho zástupce byli Číňané) a stejně jako oni jsme každý den kolem sedmé hodiny po vydatné snídani, dokud ještě nezačalo pražit nemilosrdné spalující slunce, nastoupili do práce v jakžtakž čistém oblečení, abychom skončili večer kolem šest, kdy se v Singapuru už stmívá, propocení, špinaví a šťastní – to když se nám zrovna dařilo, popřípadě deprimovaní, protože zdánlivě snadná položka na seznamu se opět zkomplikovala a nám připadalo, že naše celodenní snažení není nikde vidět. Ušmudlaní a hladoví jsme se odebrali do sprch a dávali pozor, abychom se cestou náhodou neotřeli o něčí bílou košili.

Raffles Marina byla jedním z nejdražších jacht klubů v celém Singapuru, ale my jsme měli to štěstí, že nás tam nechali stát za nejnižší sazbu, protože se zrovna obávali odlivu lodí do nově vystavěné maríny opodál. Členství v RM je věcí prestiže a většina členů ani neměla lodě a chodila sem občas na jídlo do předražené restaurace nebo o víkendu s dětmi do bazénu. Celý tento nablýskaný komplex jacht klubu s nádhernými koupelnami, kde člověk dostal na požádání pokaždé obrovskou bílou osušku a župan, odděloval od loděnice obrovský hangár, ve kterém byly v několika patrech uskladněny motorové čluny všech velikostí. Některé tam očividně stály už hodně dlouho, některé vyjížděly častěji a ty pak spouštěl pokaždé na vodu obrovský jeřáb. Vždy když jsme se kolem oběda (ten se sestával většinou ze studené konzervy nebo toustů, protože jsme ještě neměli na lodi sporák a plyn) nebo před večeří (uklizečky nás odkázaly na levnou zaměstnaneckou jídelnu) vydali do sprch, abychom si umyli ruce, a vynořili jsme se upatlaní a rozcuchaní z vrat hangáru mezi ty nažehlené límečky a naškrobené košile, připadali jsme si jako bychom sem spadli z jiné planety. Někteří z nich na nás opovržlivě mrkli koutkem oka, jiní na nás na okamžik upřeli nevěřícný soucitný pohled, ale nám to bylo fuk. Přes všechnu tu dřinu bychom s nimi neměnili ani za nic.

Po večeři jsme si občas zašli už čistí do bazénu, ale většinou jsme byli tak unavení, že jsme se jen naložili na chvíli do vířivky, načež jsme se odebrali skrze hangár zpátky do loděnice, vyšplhali po žebříku na Jannu, poklidili v kokpitu, roztáhli noviny, kterými jsme zakryli všechnu tu špínu a prach, vytáhli madrace, spacáky a repelent, bez kterého by se noc v kokpitu neobešla, a poté co jsme si prošli naší technickou literaturu, abychom si zopakovali, co nás následující den čeká, ulehli jsme konečně ke spánku. Za námi se na zadním stěhu houpal trh zelených banánů a nad hlavou zářily hvězdy. Co víc bychom si v tu chvíli mohli přát.

Nechceme vás zatěžovat zbytečnými podrobnosti okolo toho, jak probíhaly jednotlivé opravy, a tak se pokusíme o jednoduchý výčet těch nejzákladnějších věcí, které jsme za těch čtrnáct dní v loděnici stihli.

Jedním z nejdůležitějších úkolů byla výměna starých a potenciálně nebezpečných průchozích ventilů (gate valves) za bezpečnější a hlavně novější kulové bronzové ventily (ball valve seacocks) Groco. Zároveň jsme chtěli zalepit velkou část otvorů pod vodoryskou – z původních 10 jsme plánovali jejich počet pro začátek zredukovat na čtyři. Nejprve jsme vyhodili záchod (lodní záchody jsou poruchové a drahé, ten náš navíc zabíral moc místa, vyměníme ho za kyblík) a strávili půl odpoledne demontáží staré jímky (holding tank), protože to vyžadovalo mimojiné rozebrání celé toaletní skříňky a výsuvného umyvadélka. Celou dobu jsme se modlili, aby nás v jímce nečekalo ještě nějaké „překvapení“ po původním majiteli, ale nakonec se ukázalo, že je jímka nejen prázdná, ale i prorezlá. Jinými slovy, kdyby tam něco bylo, nejspíš už by to dávno vyteklo…

Demontáž ventilů, do kterých je sváděna voda z kokpitu a které se nacházely hned vedle motoru v úzké skříni, se ukázala ještě komplikovanější. Kolem záchodu se člověk aspoň trochu vešel, ale tady byl mezi každým ventilem a motorem prostor sotva na protažení dlaně. Zarezlé ventily se navíc odmítaly pohnout, ať za ně Péťa rval sebevětší silou, až nám nezbylo než vrchní část prostě upilovat. Protože byl ale kolem motoru tak stísněný prostor, bylo nutné řezat přímo čepelí pilky na železo a člověk se navíc musel vmáčknout mezi schody do kabiny a část zadního lůžka. Když už Péťu chytaly křeče po celém těle, jak se u toho pilování kroutil, vystřídala jsem ho já. Tak to šlo celé odpoledne a navečer jsme konečně slavnostně nastoupili s gumovou palicí a odřezané ventily vybušili ven z lodi. Následovala rozbitá lednice spolu s částečně zpráchnivělou izolací, zpuchřelé hadice, šedesát litrů bůhví jak staré nafty, kterou jsme pumpovali půl dne z útrob nádrže (od instalace nového motoru jezdila Jannana naftu z kanistrů, protože ani vyčištění nádrže starý majitel jaksi nezvládl), a další spousta všelijakého harampádí, které úspěšně zaplňovalo kontejner v loděnici.

Když zrovna Péťa zápasil s nějakým zarezlým závitem či zkoumal, jak co nejefektivněji rozebrat kus nábytku, aby se dostal k tomu, co bylo za ním, já jsem neustále lezla nahoru a dolu po žebříku s kýblem vody, hadrem a kartáčem a čistila nekonečné nánosy plísně, špíny a mazu. Občas i toto vyžadovalo vmáčknout se do prostor, o kterých by si člověk pomyslel, že se tam prostě nemůže vejít. Když jsme si s mým mladším bratrem hrávali jako děti v prázdném peřiňáku na kosmickou raketu, nenapadlo mě, že ve svých šestadvaceti letech budu dobrovolně lézt do ještě menších prostorů a zavírat se v nich s hadrem a kýblem plným mýdlové vody s přídavkem sava. Jakmile byla loď částečně zbavena starého harampádí, nové bronzové ventily nainstalovány a všechny zbývající díry připraveny k zalepení, vytáhli jsme znovu naše moudré knihy, tentokráte Sailboat Hull and Deck Repair od Dona Caseyho, a pustili se do velkého lepení. Nejprve jsme zespoda každé díry nalepili záplatu ze skelného laminátu, a když zatvrdla, zalili jsme zbytek díry zahuštěným epoxidovým lepidlem, které jsme po zaschnutí opět přelepili uvnitř lodi další záplatou, aby nám naše „zátka“ během plavby náhodou nechtěně neexplodovala následována gejzírem vody. Zahuštěné epoxidové lepidlo jsme použili také na opravu několika puchýřů, které jsme nejprve opatrně propíchli, očistili a nechali pořádně vyschnout. Zatímco Péťa začal se šmirglováním lodi, já jsem slavnostně strhla staré jméno Windtrotter.

Šmirglování se vůbec ukázalo jako jedna z nejhorších prací, které jsme v loděnici podstoupili. Na Jannině trupu se za ta léta, kdy se plavila světovými oceány, nastřádalo několik vrstev barev a dostat je dolů nebyla vůbec sranda. Normálně bychom barvu odstraňovali za mokra, ale v loděnici nám odmítli zapůjčit kompresor, a tak nám nezbylo než použít elektrickou brusku, což ovšem vyžadovalo pracovat nasucho. Po třech dnech šmirglování byla modrá nejen Péťova původně bělostná kombinéza, ale i červený šátek, kterým si ovazoval hlavu, a přestože používal celou dobu ochrannou masku s filtrem, smrkal i prskal modře. Jemný modrý prášek jsme pak smývali z lodi ještě dlouho poté, co už jsme byli z loděnice zpátky na vodě u doku. Také naše šmirglovací bruska vypověděla po třech dnech šmirglování službu, jednoduše to v ní zaprskalo, začoudilo a bylo po ní. Trochu nás to zamrzelo, ale náladu jsme si tím malým incidentem zkazit nenechali. Teď už zbývalo jen natírání. Náš návrat na vodu se blížil mílovými kroky. Na to konto jsme se rozhodli, že máme nárok na odměnu a vydali se poprvé do klubové restaurace na slavnostní večeři. Dokonce jsme se rozšoupli natolik, že jsme si k tomu objednali džbánek piva.

Natírání samotné se obešlo bez větších komplikací (místo drahého sprejování jsme použili klasickou metodu pomocí válečků), a za dva dny na to, těsně před Čínským novým rokem, jsme se už pohupovali zpátky na vodě. Jediné, co tak trochu zkalilo naši radost, byly blbě nainstalované ventily, kterými začalo brzy téct. Vlastně z nich v místě, kde přiléhaly k trupu, jen po několika vteřinách vždy ukápla miniaturní kapička vody, rozhodně nic, co by dokázalo potopit loď. Přesto jsme si v tu chvíli nadávali do pitomců a litovali, že jsme uposlechli brožur a aplikovali pouze předepsanou dávku lepidla, místo abychom podstavec ventilu v lepidle utopili a pak zbytek, který vytekl, prostě jednoduše po zaschnutí odřízli. No co, žádný učený z nebe nespadl, příště už budeme chytřejší! Naši noví známí Warren se Stephanií, kteří po několika letech na moři mířili zpět do života na pevné zemi a se kterými jsme se seznámili v loděnici, když vytahovali svou loď za účelem inspekce pro potencionálního kupce, nás utěšovali, že podobné chyby jsou naprosto normální a žádná loď není naprosto „suchá“. Museli jsme vypadat hodně zkroušeně, protože nás obratem pozvali večer na skleničku na Mico Verde, Westsail 32, která byla do samotného prodeje stále jejich domovem. Warren dostal nabídku pracovat pro Microsoft v Pekingu a Stephanie pomýšlela na studium MBA v nějakém mezinárodním programu. Chápali jsme, proč se tak rozhodli, ale přesto jsme si nedokázali představit, jak si budou po tak dlouhé době na osamělém, tichém oceánu, kde jim dělaly po většinu času společnost jen voda, měsíc a hvězdy, zvykat na ruch a smog jednoho z největších velkoměst na světě…

Když už jsme u těch katastrof, úplně bych zapomněla na šok, který jsme si málem přivodili při montáži sporáku. Ještě v loděnici jsme se jednoho dne po večeři rozhodli napravit celodenní bilanci úspěšnosti prací tím, že namísto obvyklého výletu do vířivky nainstalujeme, tedy lépe řečeno v první fázi zatím pouze přemístíme náš nový sporák do vnitřku lodě a vsadíme ho na předem určené místo do kuchyňské linky. Nejprve jsme museli krabici se sporákem vybalancovat po žebříku nahoru do kokpitu, což se ukázalo kupodivu snazší, než jsme si původně mysleli. Pak jsme se ale podívali na vchod do kajuty, pak na sporák, zpátky na průchod do kajuty a nakonec s hrůzou jeden na druhého: „To se tam přece nemůže vejít!“ Uvnitř v kuchyňce jsme si sice místo na nový sporák několikrát přeměřili během našeho posledního pobytu na lodi, ale jaksi nás nenapadlo, že bychom si měli také ověřit, že náš sporák s „největší troubou, jaká byla na trhu“ proneseme dveřmi! Kdepak groteska či satira, toto byla syrová, ničím nepřikrášlená realita! „Sranda“, která nás mohla stát lehce přes tisíc dolarů! Neztratili jsme ale hlavu, znovu zvedli sporák a zkusili, zda máme opravdu víc štěstí než rozumu a podaří se nám ho nějakým zázrakem do lodi opravdu vpasovat. Vchod do kajuty se totiž odspodu rozšiřuje, a tak je možné, že se nám podaří sporák „nasadit“ seshora do lodi v místě, kde se odsunuje poklop nad schody kajuty. Na každé straně mohlo být tak půl centimetru, ale náš sporák byl opravdu uvnitř lodi! Zbytek bude legrace…

Ó, jak jsme se mýlili! Poté co jsme odmontovali kus starého nábytku, který musel pryč, aby udělal místo pro nový sporák, zjistili jsme, že sporák se tam díky ozdobným lemům na obou částech kuchyňky stále ještě nevejde. A tak jsme znovu popadli šroubováky a rozebrali další kus nábytku, přičemž jednu část jsme dokonce museli uříznout. Když bylo hotovo, zametli jsme piliny, chopili se sporáku a zkusili to znova. V tuhle chvíli sporák do určeného prostoru tak tak pasoval, ale pouze za předpokladu, že uřízneme a upilujeme kus ozdobného kování na jeho levé části. Vem to čert! Říkali jsme si. Hlavně když tam ta bestie bude nějak usazená a my si konečně budeme moct jít ustlat na noviny do kokpitu! Mezitím se totiž už dávno setmělo, a tak jsme si museli vzít čelovky, abychom na tu destrukci vůbec viděli. Zatímco Péťa nemilosrdně ohýbal kus sporáku předtím, než ho ještě netrpělivěji odřízl pilkou na železo (chvilku to trvalo, vypadá to, že když už nic jiného, je náš sporák z opravdu kvalitní oceli), neubránila jsme se asociaci na jeden z mých nejoblíbenějších Večerníčků – v tu chvíli jsme si opravdu připadli jako Pat a Mat v A JE TO! Musíme si ale přičíst kredit za to, že na rozdíl od těch dvou packalů výsledek naší práce nakonec vypadal nad očekávání dobře. Většina návštěvníků si odříznutého kování ani nevšimne, pokud je na to sami předem neupozorníme!

Ale aby toho nebylo málo, akce sporák měla pak dohru ještě v létě, když jsme montovali plynové bomby a celou instalaci dokončovali. Poté co jsme na zadní stranu sporáku připevnili hadici, která do něj přivádí plyn, byli jsme opět nuceni vyzkoušet nejrůznější techniky, než se nám podařilo sporák přišroubovat k dřevěné přepážce lodi (bulkhead), aby nám během cesty nespadl na nohy. Jako nejúspěšnější se nakonec ukázala tato: zatímco Péťa se lámal v pase nad sporákem se šroubovákem, na jehož konci měl izolepou přichycený šroubek, a snažil se trefit do miniaturního otvoru na vrchním lemu sporáku, já jsem se vykláněla ze sedátka a snažila se pomocí pinzety udržet na opačné straně dírky matku nalepenou na izolepě. Museli jsme to celé několikrát opakovat, než jsme uspěli, ale nakonec se opět ukázalo, že s trochou selského rozumu vyzraje člověk i nad záhyby a skulinkami lodního prostoru!

Zpět na vodě jsme si nejprve naordinovali pár dní volna a šli se podívat po Singapuru, kde jsme samozřejmě absolvovali povinnou návštěvu u Jessie a kromě jiného nakoupili lana na nové výtahy a otěže pro všechny plachty, protože po dvou letech, kdy je původní majitel po poslední plavbě jaksi zapomněl uklidit do bezpečí vnitřku lodi a ony tak byly vystaveny neustálému záření tropického slunce a slanému vzduchu, nešlo jinak než všechna lana vyměnit. Vytáhli jsme tedy další příručku a znovu oprášili postup splétání lan, který jsme si na podzim na Tchaj-wanu předem nacvičili. Nejprve jsme s tím tak trochu bojovali, ale poté co nám Warren se Stephanií půjčili svou zázračnou „splétací hůlku“ (splicing wand) a Péťa vymyslel techniku na zatahování oka na samém závěru celého procesu (páku pomocí dvou navijáků), šlo to jako po másle. Splétání mě natolik bavilo, že zatímco Péťa s pomocí Boatowner’s Mechanical and Electrical Manual od Nigela Caldera přetahoval dráty a opravoval spoje, které předchozí majitel tak rád prostě jen tak slepil elektroizolační páskou, já jsem kromě výtahů a stěhů spletla také oka na lanech, které jsme plánovaly použít jako nová lanka zábradlí namísto popraskaných drátů – lano je jednak příjemnější na dotyk a lépe se za něj chytá, a především pokazí-li se, jednoduše ho opravíme či rovnou vyměním za nové. Poté co jsme Jannu převlékli do nového „hávu“ (lanoví) a nalepili slavnostně nové jméno na záď, byli jsme nachystáni na slavnostní první plavbu, která měla být zároveň naší první plavbou na velké plachetnici vůbec! Věděli jsme, že základy už známe z plachtění na našem plachetním člunu Mirror, ale i tak jsme měli jisté obavy… Jak bude loď reagovat? Budeme ji umět ovládat? A co motor? Nebudou s ním problémy? Byli jsme připravení podstoupit další část našeho velkého dobrodružství!

Další díl: 8.Janna- První plavba zelenáčů

1 of 15