8. Janna – První plavba zelenáčů

Je 10.2. 2008. Velká očekávání. Trochu strachu, nejistota. Nikdy předtím jsme větší plachetnici sami neřídili. Všechno ale přece umíme. Nastartovat motor, přidat plyn, ubrat, kormidlem doleva, když chci jet vpravo, doprava, když chci doleva, couvat moc nejde, plný kýl, je třeba pomaloučku, ťuk, ťuk, jenom pár stupňů, pak pomalu dopředu, marína je úzká, jsme venku, vytáhnout hlavní plachtu, otěž přitáhnout, pozor na ráhno, rychle! sehni se!, ale né, tahle loď je vlastně větší a my jsme malí, ráhno máme nad hlavami, ale stejně se radši přikrčím, vypnout motor, zavřít přívod mořské vody do chladiče, povolit roller kosatky, pořádně vypnout, ready about, obrat, povolit otěž, lee ho, otěž vypustit a přitáhnout tu druhou, hloubka dobrá, jak se vyhneme remorkéru, co jede proti nám, máme sice přednost, ale oni pracují a mají sníženou manévrovatelnost, musíme udělat rychle gybe, obrat po větru, jakže se to řekne česky… ha.. ha… halza!, povolit pořádně otěž hlavní plachty, vítr už je téměř za námi, přitáhnout, ráhno přehodit… otevřel jsem prudce oči a chvíli jsem skrze luknu bezvládně civěl na rozednívající se oblohu. Z čela jsem si setřel pot. I v noci je skoro třicet stupňů. Ještě je brzo, budík nám zazvoní až za půl hodiny, ale stejně už neusnu. Zůstávám ležet, abych nevzbudil Janičku, která ještě pokojně oddychuje. Znovu si v hlavě promítám, co se může pokazit.

 Janička se probouzí asi deset minut po mě. Vstaneme a pustíme se do snídaně. Moc nemluvíme. Já jsem nervozní jako pes. Je toho hodně, na co musíme myslet. Nejvíce nás děsí výjezd z maríny, hlavně abychom do nikoho nevrazili. Jen co budeme na volné vodě, tak už to snad nebude tak strašné. Koneckonců tak to taky píše většina našich námořních idolů. Na moři je loď v bezpečí, až pobřeží přináší lodím zkázu.

Po snídani jsme se vydali na poslední obhlídku našeho plavidla. Vše znovu kontrolujeme a opakujeme si, co kdo bude dělat. Proč je toho najednou tak moc? Nezapomeneme na nic? Jak bude loď reagovat? Budeme ji umět ovládat? Co když přestane najednou fungovat motor a my skončíme s rozjetou lodí uprostřed maríny? Ještě před vyplutím jsme si raději zkusili cvičně vytáhnout hlavní plachtu, ale protože jsme byli stále ještě přivázaní u mola a vítr foukal zezadu, víc jak do poloviny stěžně to stejně nešlo. Alespoň jsme pobavili obecenstvo na okolních molech. Nic jsme si z toho ale nedělali, většina z nich na rozdíl od nás z maríny stejně nikdy nevyjede.

Jakmile jsme se konečně rozhoupali k vyplutí, zvedl se silnější vítr – alespoň nám v tu chvíli v maríně připadal dost silný. Trochu jsme zaváhali, ale nakonec jsme se nenechali se odradit a kolem desáté jsme odrazili od mola.

Krátce po vyplutí jsme nejprve vytáhli hlavní plachtu. I přestože Janička stočila špičku lodi do větru, moc to nešlo, příště ji musíme zkusit tahat přes velkou vinšnu na pravoboku, která slouží především k navíjení otěží kosatky. Trochu nás to rozmrzelo. Hlavní plachta je přeci nejdůležitější věc na lodi a ta musí fungovat bezvadně. Inu zelenáči. Až později jedna dobrá duše s úšklebkem poznamenala, že kdo maže, ten jede. Když jsme pak kolejnici ve stěžni, kterou je hlavní plachta vytahována nahoru, nastříkali silikonovým sprejem, i Janička dokázala vytáhnout plachtu téměř bez navijáku.

S potem v tváři jsme nakonec hlavní plachtu vypnuli a užasle jsme koukali na tu ohromnou plochu. Janička od kormidla, já od stěžně. Stále jsme jeli na motor a plachta se jenom bezmocně třepala ve větru. „Naber vítr!“ Janička se opřela o kormidlo, Janna se pod náporem čerstvého větru naklonila na bok. „Neutrál a pak to chcípni!“ Já jsem zatím skočil do lodi, připraven zavřít přívod mořské vody do chladiče. Rozhostilo se ticho. Rychle jsem zatáhl za páku bronzového ventilu a vyskočil na palubu. Janna vesele rozrážela vlny a Janička se za kormidlem celou radostí jenom rozplývala.

„Puč mi to!“

„Nepučim! Di vodsaď! – To je boží!“

Ukázalo se, že ovládat naší pětitunovou plachetnici je ve skutečnosti hračka. Koneckonců, plachtit jsme jakžtakž uměli z Mirroru a všichni nám říkali, že kdo se naučí na malých loďkách, velké zvládne s přehledem. Hned jsme si začali hrát s trimováním plachet a za chvilku jsme loď měli krásně vyváženou.

Ten pocit, kdy loď sama jede! Pustíte kormidlo, plachty jsou perfektně vypnuté, loď drží směr. Není třeba sledovat silnici, sekundy taky nic neznamenají. I minuta je dlouhá doba. Jdu do lodi, kouknout na polohu a ztlumit VHF, ze kterého řve populární stanice Channel 16. Pro suchozemce zvyklého na řízení vozidel, které vyžadují neustálou pozornost je plavba na lodi povznášející. Loď je živá, veze vás, stará se o vás. Nechá vás všímat si světa kolem, nechá vás žít. Navíc na rozdíl od našeho plachetního člunu Mirror, který divoce poskakoval na každé vlnce, Janna se s majestátným klidem přenášela po daleko větších vlnách, které na Mirroru při chvilce nepozornosti znamenaly převrácení a nechtěnou koupel v moři.

Chvíli jsme se jen tak vozili a cvičili si obraty proti i po větru. Pluli jsme v poměrně úzké plavební dráze Jurong Strait, po pravé straně jsme měli Malajskou hranici a mělčiny a na levoboku singapurskou průmyslovou zónu, remorkéry a hlídkové lodě pobřežní policie. Kousek dál byla navíc potopená skála a malý ostrůvek, plno bójí a rybářských chatrčí na vodě. Na nedostatek příležitosti k manévrování a navigaci jsme si nemohli stěžovat. Chtěli jsme si vyzkoušet všechno. Hlavně katastrofy. Nejprve jsme začali réfováním – neboli zmenšením plochy plachet, která se provádí za bouří. I to se nám brzy omrzelo.

„Hodim do vody vestu a zkusíme si záchranu muže přes palubu.“

„Teď ne! Mě se to takhle líbí.“

Jeli jsme tedy dál a tak nějak se to přihodilo a najednou křičim:

„Otočit loď, něco jsme ztratili. Man overboard!“

Najet dostatečně blízko k objektu ve vodě a přitom ho nepřejet bylo už trošičku složitější. Podařilo se nám to asi až na třetí pokus. Z povzdálí nás pozorovala znuděná hlídka pobřežní policie a projíždějící masňáci v super jachtách nám vždy věnovali blahosklonný pohled a nechali nás poprat se s vlnami, které jejich plovoucí bary vzdmuly.

Vestu jsme vylovili a začali pomýšlet na návrat. Chtěli jsme doplachtit až k maríně a ještě to byl kousek cesty. Začal odliv, takže jsme ještě dobré dvě hodiny zuřivě bojovali proti silnému proudu. Před vjezdem do Raffles jsme se zadrženým dechem nastartovali motor a poměrně ladně jsme přirazili k našemu molu.

Za dobrý sportovní výkon jsme se odměnili koupelí v bazéně, „naložením“ do vířivky a gnochi se špenátovo-sýrovou omáčkou z australských zásob, které nám dali naši američtí přátelé-sousedi Stephanie s Warrenem z Mico Verde, která byla vyvázaná přímo naproti nám, poté co jim došel plyn a oni se rozhodli, že na těch pár dní, které jim v Singapuru zbývaly, už jim nestojí za to bombu doplňovat.

Jak už jsme psali posledně, Warren se Stephanií se po 4,5 letech rozhodli s životem na moři skončit a Warren se chystá pracovat pro Microsoft v Pekingu. Když už se blížil den jejich odletu, pozvali nás na vynikající pivo do jedné německé hospody v centru. Celou dobu jsme se s Péťou třásli, kolik nás ten výlet asi bude stát, ale Warren na závěr večera vytáhl velkoryse svou novou firemní Visa kartu a prohlásil, že dnes platí Bill Gates. Naši „americkou“ noc v Singapuru jsme zakončili opravdu pozdní večeří (mohlo být tak půl jedenácté) jak jinak než hamburgery v Carl’s Jr. Obvykle hamburgery a jiné fastfoody moc nemusíme, ale tyhle byly opravdu vynikající, a tak jsme si slíbili, že se na ně před naším návratem na Tchaj-wan ještě alespoň jednou vypravíme.

Na druhý den jsme si podali „sailing plan“ (v Singapuru si nemůžete jen tak vyjet, musíte říct kdy a kam a navíc musí mít každá loď responder AIS, aby vás pobřežní policie měla stále na „očích“) na výpravu do tzv. Reclaimed Land, což je místní vyhlášený jednodenní výlet s piknikem. Nakonec jsme ale museli plachtění odložit, protože jsme nemohli nastartovat motor! Ještěže se nám podobná věc nestala někde na moři před návratem do maríny. Vypadá to, že Neptun je nám nakloněn!

Rychle jsme vytáhli operační manuál k našemu Volvu a začali zkoumat, kde je zakopaný pes. Krátká inspekce odhalila, že nešlo o žádnou katastrofu, pouze se nám do palivového oběhu dostal vzduch. Motor stále ještě napájíme z kanystru, což není právě ideální, ale palivová nádrž je bohužel stále plná řas a dalších nečistot. Původně jsme ji chtěli okamžitě vyčistit, ale během oprav v loděnici jsme zjistili, že do ní není žádný snadný přístup, a tak jsme z ní prozatím pouze vypumpovali starou naftu. Do našeho odjezdu ze Singapuru nezbývalo mnoho času, a proto jsme se nakonec rozhodli, že kompletní vyčištění odložíme až na léto. Dali jsme přednost plachtění, i když to znamenalo mít neustále v kokpitu přivázaný kanistr nafty a jak jsem právě podle manuálu zjistili také risk, že pokaždé, když hadici, jíž se čerpala nafta do motoru, z kanistru vyndáme, dostane se skrze ni do obvodu motoru vzduch, který je třeba ručně odpumpovat, než je možné motor znovu pustit.

Podruhé vyplout se nám tedy nakonec podařilo až na druhý den. Tentokrát téměř nefoukalo, takže jsme měli možnost vyzkoušet si i naše dva spinakery (obrovské plachty z lehkého nylonu, které se používají pro plavbu po větru). A když přestalo foukat úplně, prostě jsme jen tak driftovali, skákali do vody, koupali se a užívali si krásného dne. V tu chvíli jsme si nedokázali představit, že za pár dní už budeme muset Jannu opět na čas opustit. Prázdniny nám končí, je na čase vrátit se zpět na Tchaj-wan, opět zasednout do školních lavic, k počítačům, oprášit odbornou literaturu. Trochu jsme si loď osahali, leccos jsme vyspravili. Za pár měsíců budeme zpátky, doděláme to nejnutnější a vyplujeme.

p.s. Naším hlavním cílem je dostat loď na Tchaj-wan, což se nám nakonec povede, ale trvalo to poněkud déle, než jsme původně plánovali…

Další díl: 9. Janna: Singapur- Langkawi ZPĚT NA LODI