22.-27.6.2009
Na druhý den jsem měl koupenou letenku do Hongkongu, abych se zúčastnil schůze katederního výzkumného týmu. Především jsem se ale potřeboval ukázat svému profesorovi, že už jsem zpět na pracovišti. Končila mi totiž dovolená.
Hysterie kolem prasečí chřipky byla v plném proudu, takže mi cestou několikrát změřili teplotu. Z letiště jsem to stihnul na schůzi autobusem – díky bohu, protože taxíky jsou v Hongkongu dost drahé, obzvlášť když se musí přejet z ostrova, kde se nalézá letiště, na pevninu.
Aby nebylo o mé přítomnosti na schůzi pochyby, mlel jsem a mlel, pant se mi nezastavil, až jsem si uvědomil, že se schůze začíná trochu protahovat, což ale nebyla jenom moje vina. Profesor Chuang, můj drahý rádce v problémech lingvistických, mlel dvakrát tolik. Inu, hledali jsme se, až jsme se našli s tím mým profesorem.
Předčasně jsem se ze schůze omluvil a taxíkem jsem upaloval na schůzku s naším německým kamarádem Joem, u kterého jsem nakonec doma přespal a ráno posnídal s jeho ročními dvojčaty. Potom jsem se vydal ještě na skok do kanceláře na univerzitě, odkud jsem přejel zpět na ostrov Hongkong do jachtařského obchodu na Queen’s Road nakoupit novou anténu na VHF a kvalitní ruční světlomet. Večer jsem spěchal na letiště, abych chytil letadlo do Kuala Lumpur, kde jsem musel přečkat noc a odkud mi ráno letělo letadlo zpět do Kota Kinabalu.
Janička mezitím v KK dokončila překlad titulků k pohádce o Moudrém lovci, nějaké drobné práce na lodi, nakupovala zásoby a seznámila se s Jackem a Normou z Eresis II, jejichž loď byla uvázána u mola naproti nám.
píše Jana Benešová:
Jak už jsme zmiňovali, mladí lidé na lodích se jen tak nevidí, a tak se Jack s Normou okamžitě začali o mě zajímat – koneckonců byla jsem v tu chvíli zrovna na lodi sama! Ještě větší rarita! Když jsem jim pověděla o našich plánech plout do Filipín a potom přes Jihočínské moře do Hongkongu, zděsili se. „Cože?! Ne, ne. Být vámi, jel bych na Tioman, kde je možno zůstat levně v maríně a s dalšími přesuny bych rozhodně počkal až na konec tajfunové sezóny,“ zapřísahal mě Jack. Norma přiběhla za chvíli s článkem o „Heaving-to“. Ujistila jsem ji, že jsme již o této taktice jak čelit bouřlivému počasí samozřejmě četli a několikrát ji vyzkoušeli pro případ, že ji budeme opravdu potřebovat. Nakonec jsem však stejně odcházela z návštěvy dost vyděšená, ale nutno přiznat, že zároveň moudřejší o několik internetových zdrojů počasí, zejména stránky FNMOC (Fleet Numerical Meteorology and Oceanography Center), které se od té doby staly jednou z našich nejsledovanějších internetových adres.
Rozhodla jsem se, že Péťu překvapím a vydám se mu naproti na letiště. S dostatečnou (tedy alespoň podle mých, jak se později ukázalo, naivních propočtů) časovou rezervou jsem nejprve nasedla na bezplatný shuttle bus do centra. Vystoupila jsem na autobusovém nádraží, odkud měl podle Lonely Planet jet autobus na letiště. Po chvíli čekání jsem nastoupila do něčeho, o čemž jsem doufala, že jede tím směrem. Za pár minut jsem ale pojala neblahé podezření a snažila se někoho zeptat, zda jsem ve správném spoji. Většina lidí na angličtinu vůbec nereagovala. Potom mi někdo řekl, že musím dojet zpátky na konečnou, kde přestoupím na zvláštní autobus, který jede přímo na letiště. Cože?! To se mi snad zdá!!! Konečná totiž byla na první zastávce bezplatného shuttle busu z maríny – cestu do centra jsem tedy absolvovala zbytečně!!! Zachovala jsem však klid. Po dalším kole dotazování mě na konečné odkázali na správné nástupní místo na autobus na letiště. Po asi čtvrt hodině čekání jsem konečně byla na cestě. To už jsem ale nervózně každou půlminutu odvracela zrak od okolní, jinak celkem vzato uchvacující krajiny a pošilhávala po hodinkách – snad nepřijdu pozdě!
Po zhruba půl hodině jízdy jsme konečně zastavili u letiště. Nedočkavě jsem seskákala ze schodů autobusu a rozeběhla se směrem k letišti. U východu z příletové chodby (v rozměrech místního letiště šlo opravdu spíše o příletovou chodbu než o halu) už čekal houf lidí. Výborně! Stihla jsem to! Netrpělivě vyhlížím, kdy už zahlédnu Péťu.
Píše Petr:
Jelikož jsem jel do HK jen na dva dny, neměl jsem kromě příručního batohu žádná zavazadla a okamžitě po přistání a imigračním jsem tedy bez nějakého se rozhlížení kolem vyběhl z letiště k prvnímu taxi, abych byl co nejdřív zpátky u Janičky na lodi a začali jsme s přípravami na odjezd do Filipín.
Píše Jana:
Ze dveří vychází jeden člověk za druhým, pak třetí za čtvrtým a to už začínám mít opět pochybnosti… Péťa, který nervózně předbíhá každého, kdo se mu postaví do cesty, bývá přece vždycky v čele davu! Jak to, že ještě nevyšel? Snad ho nešikanují celníci?! Nebo že by mu uletělo letadlo? Nezbylo mi, než čekat dál. Houf lidí kolem mě neustále řídl, jak ti, kteří se již dočkali, odcházeli spolu s příbuznými, kamarády, obchodními partnery… Nakonec jsem zbyla v příletové chodbě sama. Co teď?
Instinkt mě vedl k Informacím, kde jsem se ujistila, že let, kterým měl Péťa přiletět, již dorazil a všichni cestující vystoupili. „Ano! Letadlo přistálo již před téměř tři čtvrtě hodinou!“ Museli jsme se tedy minout! Zkouším volat Péťovi na mobil, ale nikdo to nebere! Už se mi hlavou začaly honit nejrůznější šedé, černé a jiné temné myšlenky, když tu někdo volá. „Kde jsi?“ ze sluchátka se ozve známý hlas. „Na letišti, kde bych byla!“ odpovídám. „Kde jsi ty?“ „No na lodi přece! Kde jinde?!“ „Já ti jela naproti, chtěla jsem tě překvapit!“ „No to se ti teda povedlo! Přijdu na loď a nikde nikdo!“ Úlevou se rozesměju spolu s Péťou a vydám se okamžitě na zastávku zpět do maríny. Šťastné shledání jsme zakončili obědem v indické restauraci.
Před plavbou do Filipín nás kromě obvyklých nákupů potravin, doplnění vody a dieselu čekala ještě instalace nové VHF antény, kterou přivezl Péťa z Honkongu. Když už jsme měli téměř vše připraveno, vydali jsme se do kanceláře maríny, abychom vyrovnali účet za náš pobyt. „Opravdu chcete odjet už dnes? Vždyť máte zaplaceno až do zítřka!“ podivovala se nevěřícně sekretářka. Pravda je ta, že my jsme se divili také! Už jsme sice připraveni vyplout, ale pomyšlení na ještě jedno bezstarostné odpoledne u mola a především podivně temné mraky na horizontu nás nakonec přiměly zůstat do druhého dne. Konečně vyjedeme v klidu! Říkala jsem si. Kapitán měl ale jiné plány…
Hned jak jsme se vrátili na loď, začal Péťa vymýšlet, co bychom ještě mohli udělat… Nakonec to vyhrál projekt záchranného člunu, do kterého jsme plánovali v případě nejnutnějším přetvořit náš Walker Bay člun. Místo drahého nafukovacího prstence, který měl zlepšit schopnost jinak dosti vratkého člunu udržet se na vodě, jsme plánovali ke člunu nějakým způsobem připevnit naše fendery (odražeče). Péťa vymyslel, že přišroubujeme na člun pevná umělohmotná očka, kterými se obvykle připevňují svazky drátů ke zdi a kterými v případě potřeby protáhneme lano na upevnění odražečů. Zrovna když jsme byli v nejlepším, spustil se liják. Neobešlo se to bez sakrování a my se běželi rychle schovat. Sotva déšť trochu ustal, objevil se Jack s Normou, kteří se náramně podivovali nad tím, jak to že jsme stále ještě na místě…
Když už jsme si nedopřáli úplný odpočinek, jak bylo původně plánováno, odebrali jsme se toho večera alespoň brzy do postele. Čekala nás potenciálně nebezpečná etapa, průjezd Balabackým průlivem, který spojuje Borneo s Filipínským ostrovem Palawan a je známý frekventovaným výskytem pašeráků, kteří na rychlých motorových člunech převážejí z bezcelního malajského ostrova Labuan vše od televizí po Mercedesy. Nakonec nás na této plavbě ale čekalo něco úplně jiného…