Paní Alena (redakce její jméno zná) sdílí smutný příběh, který zažila spolu s manželem počátkem léta během jachtingu v Chorvatsku.
Byli jsme na Visu v zátoce Rukavac. Máme to tam rádi a každý rok se tam vracíme. Poté, co jsme si zabrali bójku, jsme se pořádně vycachtali a večer jsme si to namířili na břeh do restaurace a současně vyvenčit i tu naši psí holku. Po chvilce, co sedíme v restauraci a rozhlížíme se kolem, vidím u protějšího ostrůvku něco bílého. Byl to člun (dinghy). Přiblížila jsem si ho zoomem telefonu a vypadalo to, že na něm nikdo není.
Najednou nad námi stojí šéfová a ptá se, jestli víme, kde máme svůj člun. Pohledem jsme se přesvědčili, že je u mola, a byli jsme v klidu, že je vše v pořádku. Šéfová obešla postupně všechny stoly a za chvíli poslala pro člun svoje kluky. Ti ho po chvilce přivezli a vytáhli na břeh. Pamatuji si, že jsem jen prohodila směrem k Tomovi: „To bude někoho stát kauci. Hlavně že ti VELCÍ JACHTAŘI při plavbě táhnou člun na špagátu, místo aby ho vytáhli na palubu.“ Dál jsem o tom nepřemýšlela a pokračovali jsme v romantické večeři.
Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne a Tomáš šel šnorchlovat. Já byla na palubě a uklízela po snídani. V tom vidím loď Kapetanije, která přistává u mola a jde do restaurace. Okem jsem mrkla na pláž, kde ještě včera ležel vytažený člun a koukám, je pryč. V hlavě mi jelo: kluci člun uklidili, aby ho nemuseli vracet. A přestala jsem tomu věnovat pozornost.
Pak si jdu zkontrolovat lana na přídi a vidím další loďku (dlouhou pramici), na které jsou asi čtyři chlapíci a ten na přídi kouká přes velké kukátko, co vypadá jako tlampač, do vody a hledá něco pod hladinou. To už jsem si ťukala na hlavu a říkala si: přece nehledají ten člun na dně? V ten moment mi proletělo nad hlavou letadlo, a to poměrně nízko. Najednou jsem tam stála a měla husinu po celém těle. Oni nehledali člun, oni hledali tělo! To už vylézal i Tomáš po schůdkách na loď a já mu to říkám a mám strašný pocit. Co když jsme včera něco přehlédli, co když jsme si mohli něčeho všimnout?
Kolem poledne jsme přejeli na Klementa do Soline. A ještě cestou jsem si v místních novinách našla článek o muži, který se „údajně“ pohádal se ženou na jachtě, vzal si dinghy a odplul na moře někdy kolem páté odpoledne. Paní nahlásila pohřešovanou osobu až v deset večer. Podle jména, které bylo uvedeno v té zprávě, jsem si našla i toho muže na Facebooku. Byl to člověk, který se jachtaření na první pohled musel věnovat celý svůj život. Obě úvodní fotky to potvrdily. Historie několik let zpět, samé lodě. Ten jachtař měl najednou i jméno: Michael W. z Německa.
Od té doby na to stále myslím, co se mohlo stát? Našli ho až druhý den v poledne v zátoce Vela Travna, která je od Rukavace na hony vzdálená. Do dnešního dne nemůžu pochopit, jak se tam mohl během noci dostat. Zkoumala jsem proudy a nemyslím si, že by tam mohl doplavat, nebo že by ho tam voda mohla unést. Pro mě je to nepochopitelné, že vyjedeš na člunu a už se nevrátíš. Je to strašně smutný příběh, který jsme nepřímo zažili, ale dotkl se nás jako jachtařů… vždy’t jsme jedna velká rodina.
Doplnění redaktora: Ty plavby na dinghy nepodceňovat. Když se zvedne vítr a chcípne vám motor, což tyhle malé motorky dělají docela rádi, může vás to odnést pryč jedna dvě. Není to tak dlouho, co se v Řecku řešil případ, kdy pan kotvila s manželem na jednom z kykládských ostrovů, ráno vyplula dinginou nakoupit a našli ji po třech dnech u Kréty.