V La Spezii jsem se rozhodl zkusit štěstí na jiné lodi. Byl jsem se zeptat na práci na dvaasedmdesátimetrovém top-sail škuneru Gulden Leeuw, který plul pod holandskou vlajkou. K mému velkému údivu mi ihned nabídli práci na pozici strojníka.
Na Gulden Leeuw
Vzápětí jsme zvedli kotvy a vypluli směr Amsterdam a následně Hamburg. Závody skončily, návštěvníci a kadeti se rozprchli do svých domovů a léto pomalu končilo. Na palubě zůstal jen kapitán, první důstojník, kuchař, já a poslední dva kadeti. S kapitánem a prvním důstojníkem jsme si rozdělili služby po čtyřech hodinách a vydali jsme se na čtyřtisícimílovou výpravu přes Gibraltar a dál na sever. Cesta trvala, včetně zastávek, téměř dva měsíce.
Po dosažení cílové destinace jsem ještě zůstal nějaký čas na palubě jako hlídač, jelikož všichni odjeli domů a já byl najednou bezprizorní. Těsně před Vánoci jsem se konečně vrátil do Čech za rodinou, ale hned po Novém roce už mě to zase táhlo na moře. Po rozeslání pár e-mailů jsem se rozhodl odletět opět do Barcelony a stát se členem posádky španělské dřevěné lodi Atyla, která je stejně velká jako naše La Grace. Oproti Gulden Leeuwovi kotvila ale v teple Lvího zálivu a jejímu majiteli, Rodrigovi, bylo jen o pár let víc než mně.
Atyla
V tu dobu si Rodrigo najímal kapitána, jelikož mu jejich legislativa neumožňovala vést tak velké plavidlo bez absolvování námořní školy. U nás v Čechách jsou však pravidla jiná, a tak slovo dalo slovo a zanedlouho jsme jeli do Prahy a oba dva jsme úspěšně složili zkoušky MDČR „C“ a později i „B“. A od té doby jsme se o kapitánování Atyly dělili podle toho, kdo byl zrovna na palubě, nebo jak bylo potřeba.
Na palubě Atyly jsem strávil téměř čtyři roky. Postavil ji v roce 1983 Rodrigův strýc Esteban během pěti let s partou svých kamarádů v Baskicku. Esteban nás i během mého působení na Atyle často navštěvoval, byl to už ale starý člověk, a tak administrativu nechával na Rodrigovi a do plánování plaveb nezasahoval. Během té doby jsme se účastnili osmi závodů Tall Ships Races po celé Evropě a dalších festivalů, jako je Sail Amsterdam nebo Sail Bremerhaven. Na její palubě jsem se podíval do Černého moře přes Bospor a Dardanely, přes Biskaj a kanál La Manche opět do Severního moře, ale navštívili jsme i Irské moře, Skotsko, Island nebo Norsko až za polárním kruhem. Naplul jsem na ní téměř šedesát tisíc mil.
Výměna motoru
Během roku 2015 se konala přehlídka historických plachetnic Sail Bremerhaven na severu Německa. Festivalu jsme se se vší grácií účastnili, ale bohužel nám odešel chladicí systém na motoru, a tak jsme tam ten rok zůstali až do následujícího jara. Rozhodli jsme se nakonec po několika patáliích, kdy jsme vyměňovali těsnění pod hlavou v Černém moři nebo pístní kroužky v Istanbulu, celý dosluhující motor vyměnit. V Bremerhavenu byla potřebná infrastruktura: jeřáby, dílny, firmy a velmi milí a nápomocní obyvatelé. Dokonce pro nás tehdy uspořádali sbírky nebo celou posádku zvali k sobě domů na večeři.
Během zimy jsme náš Caterpillar 3306B vyměnili za podobně silný šestiválec od Doosanu. Během výměny proběhly i potřebné úpravy strojovny: vybetonování části bilge pod motorem kvůli snazší detekci oleje nebo nafty, zaizolování strojovny nehořlavými deskami, výroba nového chladiče oleje převodovky nebo zhotovení nového systému výfuku.
Na Vánoce jsme opět odletěli domů. Po pár dnech jsme se vrátili na loď a připravili ji k vyplutí, abychom stíhali plán plaveb na následující rok, kdy jsme měli začínat v našem domovském přístavu, baskickém Bilbau, kam jsme však díky potížím s výměnou motoru nestihli na podzim doplout. A tak pod tlakem padlo rozhodnutí vyplout už v půlce února, abychom stihli plavby podle harmonogramu a uspokojili všechny pasažéry, kteří si plavby zaplatili. Nikdo z nás tenkrát netušil, jak divoké a nebezpečné může být Severní moře v zimě.
Pokračování příště.