Měli jsme na palubě asi 15 hostů a tři členy posádky, včetně mého kamaráda Vráťu, který se rozhodl zastávat u nás roli kuchaře. Úplně nový nevyzkoušený motor, nově zařízenou strojovnu, nový výfukový systém a takeláž, na kterou nikdo po sezóně nesáhl a nezkontroloval ji. Zpětně po tolika letech už si uvědomuji, jak nezodpovědné bylo tenkrát vyplout, ale po bitvě je každý generál, že…
Vyplutí
První přeplavba byla naplánovaná pouze do Amsterdamu, tedy nějakých 200 mil, ať se nový motor zaběhne a případně se dodělá, co bude potřeba. No, nakonec to bylo nejdelších 200 mil v mém životě…
Brzo ráno jsme ještě dokoupili zásoby, rozloučili se se všemi kamarády z Bremerhavenu, nastartovali motor a vypluli na západ. Počasí hlásilo příchod teplé fronty, což nás těšilo, protože během vyplutí byly teploty ještě pod bodem mrazu. Očekávaný vítr sever–severozápad se sílou kolem 25 uzlů, v nárazech 32. To není sice nic příjemného, ale pro sto padesát tun těžkou Atylu to nebylo rozhodně nic, co by ohrožovalo bezpečnost plavby.
Hned po vyplutí ze zátoky si loď začala prorážet cestu skrz zhruba dvoumetrové vlny ze severozápadu. Napluli jsme si to tedy na motor výrazně na sever, na volné moře, s tím, že se pak stočíme přímo na západ, vytáhneme podélné oplachtění a zkusíme loď stabilizovat plachtami. Atyla je oplachtěním top-sail škuner. Disponuje tedy dvojicí velkých gafových plachet, přední stěhovkou, dvěma kosatkami, top-sail spankrem, košovou stěhovkou a dvěma příčnými plachtami, které jsme ale na stoupačku nevytahovali.
Záměr to byl dobrý a loď po stočení na západ plula opravdu mnohem stabilněji, i šikmo proti vlnám. Cesta se navíc měla pomalu stáčet k jihu a účinnost plachet by se tak zvyšovala. Motor jsme ale nechali stále běžet, jelikož jsme se museli dostat co nejdříve do Amsterdamu. Dostali jsme se tedy na relativně otevřené moře, i když jsme měli pevninu stále v dohledu, a plán byl obeplout Západofríské ostrovy ze severu a následně se stočit na jih a postupně až do zdymadla před Amsterdamem. Trasa se ale tím pádem protáhla a ani průměrná rychlost, kterou jsme předem odhadovali na šest uzlů, nebyla zdaleka tak optimistická.
Odpoledne vítr sílil a stáčel se od severu spíš k severozápadu. Jak se blížil západ slunce, zvedaly se i vlny a loď už čelila dost nepohodlným nárazům třímetrových vln z pravoboku proti přídi, a to v takové síle, že se sem tam začal potápět pod hladinu i čelen. Motor jel téměř na plné obrátky, gafle na prvním refu, košová stěhovka s top-sail spankrem už byly sbalené a zagafované, ručička anemometru ukazovala zhruba 35 uzlů a průměrná rychlost vůči dnu se pohybovala pouze kolem 4,5 uzle. Po západu slunce mi bylo jasné, že tahle noc bude vyčerpávající, a tak jsem si šel lehnout, abych mohl Rodriga o půlnoci vystřídat a nastoupit na svou službu.
Do služby
Asi v půl dvanácté jsem se vzbudil po ne moc kvalitním spánku, šel si do kuchyně rychle dát kávu, převlékl jsem se do jachtařského a už při cestě přes salon mi bylo jasné, že to nebude jednoduchá služba. Někteří cestující už zvraceli, podlaha v salonu a dole v hromadné kajutě byla mokrá, jak vodní tříšť zatékala škvírami v netěsnících luknách do podpalubí, a samotná cesta na můstek byla dost obtížná, jak si moře s lodí ve vlnách pohrávalo.
Na můstku jsem si ještě stihl ubalit cigaretu, zkontrolovat radar, AIS, pozici na plotteru, zápisy v mapě a lodním deníku a anemometr, který ukazoval přes 40 uzlů větru. Anemometr jsem stihl ještě rychle vyfotit, ale to byla poslední fotka, které jsem byl té noci schopen. Pak už jen utáhnout manžety kolem kotníků a zápěstí, nasadit čepici, kapuci, zapnout límec, nasadit vestu a utáhnout harness a rychle ven. Na palubě jsem záhy pochopil, že úmysl zakouřit si ještě před službou byl v tom větru a tříšti zcela bláhový, a tak jsem zamířil rovnou na záď, na horní palubu ke kormidlu.
Rodrigo už byl naprosto vyčerpaný a byl moc rád, že ho jdu vystřídat. Na palubě s ním nikdo nebyl. Předali jsme si pár základních informací o hlášení na VHF, okolí, tendencích větru a vln. Já se připoutal ke kormidlu a Rodrigo se vydal vstříc zaslouženému odpočinku. Tou dobou jsme se nacházeli pár mil severně od ostrova Norderney a zhruba stejně daleko na jih od pole větrných elektráren. Kurz byl víceméně čistě západní, ale rychlost už pouze něco přes tři uzle.
Příď si razila cestu v tu dobu už čtyřmetrovými vlnami, čelen vyhazoval nad hladinu téměř zmrzlou vodní tříšť a silný vítr mi ji hnal přímo do obličeje. Na každou vlnu jsem si zvlášť najížděl, abych nedostal loď bokem k nim a zároveň abych se dole pod vlnou přídí nezapíchl pod vodu. Moře na severozápad bylo naštěstí otevřené, takže vlny měly čas a prostor se rozeběhnout a roztáhnout do relativně velké délky. Znal jsem kurz, věděl jsem o majácích kolem, a tak jsem se prostě jen snažil udržet loď v co nejlepším směru na vlny a tu službu zkrátka nějak přežít.
Zanedlouho za mnou na palubu přišel kamarád Vráťa. Sice už také zvracel, ale jako jediný z posádky byl schopen mi se situací pomoct. Vzal si vestu, harness a poslal jsem ho na čelen zkasat obě kosatky, jelikož při najíždění na vlny už začínaly silně flatrovat. Vráťa se tedy přivázal k vodicímu lanu, které vedlo na čelen, a kosatky začal stahovat a balit.
Žádné pohledné zagasketování nikdo nečekal, ale bylo třeba je alespoň nějak zafixovat na síti kolem čelenu. Jen pro představu – čelen má přes pět metrů a každá kosatka zhruba 40 m², takže asi nemusím ani vysvětlovat, jak riskantní a náročný to byl úkol. Vzpomínám si jen, jak se střídavě ocital pět, šest metrů nad hladinou při najíždění na hřbet vlny a půl metru až metr pod hladinou, když se začal čelen zapichovat do vody. Vráťa adrenalinem křičel tak, že jsem se já za kormidlem musel smát. Ostatně co vám v takové chvíli vůbec zbývá…
Doteď, když si na to vzpomenu, kroutím nad jeho nasazením hlavou a jsem Neptunovi vděčný, že se mu nic nestalo. Úkolu se zhostil královsky a nakonec zkrotil obě kosatky a podařilo se mu je přivázat k síti a k čelenu.
Sotva pár minut po tom, co v pořádku dorazil za mnou ke kormidlu, přišla větší vlna a já v brázdě za ní zlomil ve vodě dolphin striker. To je rozporka ocelového lana, která vede zespodu od přídě ke konci čelenu. Velmi záhy zkolabovala i horizontální rozpěrka na pravoboku a síť kolem čelenu už byla pouhou hříčkou moře. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, pokud by tam Vráťa pořád byl, nebo pokud by v té době byly pořád napnuté kosatky a dál vyvíjely obrovské síly na přední stěhy…
Ze všech plachet jsem nechal už pouze přední a hlavní gafli na druhém, tedy posledním refu. Byly přitažené víceméně na střed a Atyla disponovala u obou těchto plachet dvojicí otěžových kladkostrojů, takže ráhna nepředstavovala žádné nebezpečí. Navíc obě ráhna, i když dubová, dlouhá, vážící téměř tunu každé, byla na stěžních umístěna asi až ve dvoumetrové výšce, čímž byl pohyb pod nimi vcelku bezpečný během většiny situací.
S Vráťou jsme se rozhodli, že takto nastavené plachty už necháme stůj co stůj, protože riziko při jejich stahování by bylo obrovské. Všichni v podpalubí už tou dobou zvraceli a nebyli schopni sebemenšího pohybu. Nechtěli jsme riskovat zranění v důsledku flatrování obrovských plachet. Navíc gafové plachty stále ještě generovaly určitý dopředný pohyb a stabilizovaly loď proti vlnám. Já tedy zůstal připoutaný ke kormidlu a Zdeněk fungoval jako jakási spojka mezi kormidlem a zbytkem lodi – můstkem, Rodrigem, posádkou, strojovnou a kuchyní.
První škody
Náhle přišla další velká vlna a jak se loď dostávala přes její hřbet, z ničeho nic se za stálého houkání vypnul motor. Chvíli jsme netušili, proč se tak stalo, a motor se naštěstí podařilo záhy opět nastartovat. Vráťa po kontrole strojovny zjistil příčinu alarmu a vypnutí motoru – tzv. overspeed control. Tedy systém, co vypne motor při příliš velkých otáčkách. Při překonávání hřbetu vlny se metrový propeler zkrátka dostal nad hladinu a díky menšímu odporu se roztočil tak rychle, že systém motor vypnul.
Vítr stále zesiloval a vlny se zvyšovaly. Podle anemometru u kormidla foukalo stabilně už 50 uzlů a v nárazech k šedesáti. Vlny jsme tenkrát odhadovali na pět metrů, ale zpětně jsme se z výstrah dozvídali i informace o sedmimetrových vlnách v naší oblasti.
Pokračování příště