Bylo, nebylo. Po té co jsem jednou okusil chuť slaného vzduchu, táhlo mě to dál. Ruku na srdce, snem každého (byť rekreačního mořeplavce) je koupit si loď. Absence těchto snů je snad jen u jedinců, kteří nějakou loď už kdy vlastnili a mají dost rozumu, aby své chyby neopakovali.
Doma byla situace neúnosná, žena reagovala slovy “tak už si nějakou tu loď kup, ať s tím furt neotravuješ!”. No nebylo zbytí, čekal jsem jen na tu pravou. Najít dostatečnou mladici se dvěma kormidelními koly, jedním kormidlem, dvěma lavicemi v salónu a jednou rozumnou prodejní cenou byl zázrak.
Když se ten zázrak stal realitou, nebylo na co čekat. Párkrát jsem se propleskl a zopakoval si xy důvodů, proč není dobrý nápad kupovat si vlastní loď a už se jelo!
Pár desítek lodí už mi v životě prošlo check-inem, obhlížet loď v mekce jachtingu – ve Francii, to chtělo ale podporu. Lovil jsem v paměti a nenapadl mě nikdo jiný než Milan Koláček. Neznali jsme se osobně, o to víc to byla fajn výprava za mojí nastávající Dufourkou Vilmou. Ta se aktuálně nacházela na pobřeží Atlantiku ve městě La Rochelle, kde se mimo jiné i Dufoury vyrábějí.
Proběhlo pár telefonátů a mailů všemi směry a už jsme stáli na mole 50. Ano to je pořadové číslo mola! Celkem jich tam mají 60, což marinu Les Minimes řadí mezi největší v Evropě. Když potřebujete na recepci nebo záchod, půjčte si raději kolo.
Broker toho o lodi moc nevěděl. Důležitá informace byla, že majitel se lodi potřebuje zbavit. Inu zkusili jsme zalicitovat a šli za kulturou a gastronomií. Přidal se k nám Milanův kamarád Charlie, což se ukázalo jako výhoda i nevýhoda. Znal přesně, kde to večer bude žít a to byl trochu i kámen úrazu. Kocovinu oslavované koupi lodě zlepšila jen ranní smska od brokera, že majitel souhlasí se slevou 8000 €. Podepsali jsme papíry a bylo potřeba vyrazit zpět do Bordeaux na letiště.
Loď už mám a co dál? Byrokratická rošáda! Matně jsem se rozpomněl jaké útrapy řešil Jarda se svojí Gaiou. Tady byla situace ještě o fous zajímavější. Majitel si loď vzal na úvěr, tudíž bylo nejdříve potřeba doplatit splátku, poté bylo možné doplatit zbylou částku a loď odregistrovat. Obrátil jsem se tedy na pana Straku pro pomoc s registrací.
MDČR potřebovalo deregistraci v originále, čímž se proces trochu pozdržel. I tak můj záměr zapadl někam mezi dovolené a obecný personální kolaps ministerstva. ČTÚ pak někde zahrabalo žádost o vystavení MMSI, ale na tom mi už nepřišlo nic zvláštního. Čas letěl a marina s 5100 místy v La Rochelle se rozhodla, že musím odplout, neb pořádají Boat Show. Se staženými půlkami a třemi ostřílenými námořníky jsem se vydal přeplavit loď, která neměla žádnou vlajku (tzn. registraci). V marinách po cestě na sever jsme se tvářili jakoby nic.
Naším plánem bylo doplout poblíž Nantes do loděnice, kde by mohla moje Vilma bezpečně přezimovat. Ukázalo se, že původní majitel ji moc nerozmazloval. Po výměně olejů a filtrů, dokoupení drobností asi za 1000€ a opravě přetrženého popruhu od rollfoku jsme po třech dnech konečně vypluli. Joblist se plnil, ale úsměv na tváři svítil jako maják Cordouan. Od té doby proběhlo nespočet oprav a vylepšení, která by vydaly minimálně na slabší brožuru.
Příště vám povím něco o plachtění v biskajském pobřeží.
Honza
Honza Husák, táta dvou báječných potomků. Snílek i realizátor bláznivých nápadů. RYA Yachtmaster a MDČR Instruktor. 16 let bere nadšené plavčíky na palubu, dělá z nich zkušenější plavčíky a občas i mořské vlky. Nebo jen inspiruje ostatní do objevování nejrůznějších koutů světa z paluby lodě. Honza je také součástí party kolem mobilní aplikace Joinly, která pomáhá posádkám udržet všechny informace, fotky a náklady kolem plavby na jednom místě.