Těšili jsme se na to celý jaro. Filipovo týdenní volno se konečně přiblížilo. A strávili jsme ho kde jinde, než na lodi. Na lodi, která je na suchu… tak alespoň jsme pořídili bazének.
Na Carmen jsme konečně strávili několik dní v kuse a do nekonečna dál montovali, demontovali, brousili a natírali. Posunuli jsme se do salonku. Jeho rozebrání na první pohled vypadalo jednoduše. Šup šup a je to, žejo, nic složitýho. Jenže… Sem se krásně hodí věta z knížky od Ivana Orla Idioti na plavbě kolem světa: “Člověk si myslí, že mu nějaká práce bude trvat třeba jeden den. Ve skutečnosti je potřeba tento čas vynásobit třemi, teprve pak se odhad blíží realitě. Práce se zahajuje hledáním materiálu a nářadí. Následuje oprava nářadí a úprava pracoviště. Vlastní práce je pak zpomalena několikerým přerušením dodávky elektrického proudu, ošetřením zranění, čaje o páté, návštěvami.” Nás tentokrát kromě čaje o páté a neustálých Matějových úprků na jeho skejtu mimo náš dosah brzdilo něco jinýho. Dost pravděpodobně s rozebíráním obložení postupujeme jiným směrem, než jak to Zdeněk stavěl. Občas jsme se dostali do situace, kdy tenhle díl nešel vyndat, dokud není venku tamten kus, který je tam ale držen ještě dalším dílem a tak dále. Dvakrát přišla na řadu i přímočará pila. Jestli jsem tu před časem psala o ježku v kleci, tak to byl takový slabý odvárek.
Dřevěných kusů, který jsou po vymontování na vyhození, je ale minimum. Takže nemám moc možností se s tou přímočarkou pořádně naučit. Mnou vyřezaný nový kusy vypadaj, jako by je vykousal bobr. Můžu jenom tiše obdivovat hladkost, s jakou byl vyřezávaný původní nábytek. Neustále se snažim pochopit, jak to jenom Zdeněk mohl zvládnout měřit, řezat, postavit. Klobouk dolů.
Taky jsme se sešli se svářečem a řešili s ním novou vanu na kotevní řetěz. Filip dostal za úkol vymodelovat vanu na míru přídě v poměru 1:1 z kartonu. Neměl to vůbec jednoduchý, není to žádnej pravidelnej tvar. Vana musí být tak velká, aby se do ní vešlo 50 m řetězu. No když jí nakonec postavil, tak zjistil, že s ní neprojde dveřma do přídě lodi. Takže jsme pak se svářečem probírali možnosti, jak to celý pořešit. Včetně průřezu z paluby, jak udělat dveře kotevny a uchycení vany v palubě. Nakonec snad byla vymyšlená ideální varianta. Podle modelu teď svářeči vanu udělají, pravděpodobně z nerezu. Jednoduchý nebylo ani vymyslet uspořádání všeho, co na přídi bude. Kotevní čelen s kotvou, manuální vrátek a dvířka do kotevny. Všechno tam napasovat tak, aby byl dostatečnej prostor kolem vazáků a aby se z vnitřku lodi dalo v případě potřeby dostat k jakýmukoliv místu a šroubu. Teda přesněji, hlavu si s tím lámal především Filip a vylámal z ní opět asi nejlepší možný řešení.
Koupili jsme manuální vrátek a kotvu patnáctikilovou pluhovou Rocnu a k ní čelen na uchycení na palubě a k tomu 50 m 10 mm řetězu. Ten má možná přes sto kilo. Na loď jsme to všechno přivezli jen na přípravu a vrtání děr na šrouby, jinak to máme samozřejmě doma. O kotvu jsem si už ukopla malíček. Beru to jako trénink na loď… Všechno tohle příslušenství jsme nakoupili v Marine Sportu na Veslařském Ostrově v Praze. Můžeme jenom doporučit, skvělá spolupráce po všech stránkách a dobrý ceny.
Došlo i na broušení už dřív natřenýho. Taková práce bolí. Spousta vyhozenýho času prvotním natíráním i následným napravováním škod. My původně zvolili špatnou barvu a navíc jsem asi natíraný povrch nedostatečně očistila a odmastila. Celý strop kajutky jsme se rozhodli předělat, zabralo to víc než víkend. Původní nátěr byl balakryl. Sice měl být odolný vůči povětrnostním vlivům, nebyl ale odolný dost a ještě než jsme to stihli namontovat, začal se po kusech oprýskávat, jak jsme to různě přendavali. Svinská práce. Díky Ivet a Adélce a Tomovi a Eskymu za pomoc v těch těžkých chvílích. A Filipově mamce za hlídání…
To ale nebyla poslední chyba. Další jsme udělali, když jsme zadali svářečům vyrobit nové úchyty předních vantů do špičky, o tom jsem psala minule. Ta chyba nevznikla na straně svářečů, ale naší. Neřekli jsme – vůbec nám to nepřišlo na mysl – že potřebujeme všechno udělaný tak, abychom se pak dostali ke všem opravovaným místům a mohli sváry i plech natřít ochrannýma nátěrama, aby to nerezlo. To nám došlo, až když byla práce hotová a já se na to natírání vrhla. Na co musí přijít barva je na fotce. Vevnitř ve špičce navařené profily úchytů ve tvaru L nedovolujou dostat se štětcem pod ten profil a tedy natřít nejrizikovější místo i ze vnitř, to je svár nerezu a oceli. Vymyslela jsem sofistikovaný zařízení z bužírky a stříkačky a v tom minimálním manipulačním prostoru udělala, co jsem mohla a se barva dostala na největší možnou plochu, nemůžu to ani zkontrolovat. Mezi těma navařenýma profilama, co jsou na fotce, a kolem nich je jen několik centimetrů místa. Poučení tedy je zadávat veškeré práce tak, aby bylo možný vždy všechno ošetřit a na všechna místa se dostat. Toho jsme se drželi i při domluvě, jak bude ukotvená a vyrobená kotevní vana. Tedy, že v té úzké špičce to musí být tak, abychom se přes vanu do špičky dostali.
Natírání je ze všech prací časově naprosto nejnáročnější. Vždy je potřeba několik vrstev nátěrů a všechno musí napřed dobře uschnout, než se ve vrstvení barvy pokračuje. Konstrukce lodi natíráme dvěma až třema vrstvama antikorozního nátěru a na to dvě patra základovky. Dřevo potřebuje většinou tři vrstvy barvy a to z obou stran. Natřít toho navíc můžu jenom tolik, abych byla schopná to poschovávat na nosný konstrukce okolních lodí tak, aby to bylo chráněný před případnym děštěm. Takže pro představu, kompletně natřít jeden kus, aby se mohl dát zpátky, zabere až pět dní. Teď už všechno natíráme řadou Sea Line. Uvidíme, kolik litrů celkem na to padne. Čeho mam obrovskou spotřebu jsou štětce. Používám maximálně nadvakrát. Už po prvním dnu natírání a následným vymytí v acetonu vypadají hrůzostrašně, ale jednu šichtu ještě zvládnou bez výraznějšího pouštění chlupů, víc jsem z nich nikdy nevymáčkla. Nemám představu, jestli je to jejich běžná životnost, anebo je neumím správně obstarat. Jestli někdo znáte nějakej trik, jak na štětky, aby vydržely víc než dvě kola, a nestydíte se o něj podělit, budu za tipy vděčná.
Ještě se podívejte na salonek, jak vypadal před a po našem zásahu:
Prostě dovolená, jak se patří.