Jsouce momentálně suchozemci (proč a jak napíšu v samostatném článku), vyrazili jsme se Skipřenkou vykoupat se na Slapy, jmenovitě na Měřín. Je to bez přehánění 8 let, co jsme byli v červnu naposledy v Čechách. Minulých osm let jsme vždycky v dubnu nebo v květnu vyrazili na moře a vraceli se na skok v červenci nebo v srpnu, abychom pak do října nebo listopadu dál plachtili buď v Řecku, či jinde. Až loňská havárie Gaiy a následné peripetie nám udělaly čáru přes rozpočet. A tak je za letošního června Gaia stále na suchu na Aegině, a my se Skipřenkou na pláži na Měříně. Holt časy se mění.
Ale proč to píšu. Šlapaje vodu mezi rekreanty na úrovni bójek měřínské pláže, všiml jsem si blížících se tří plachetnic. Foukalo takových 5-8 uzlíků dolů po řece, což je na Slapech pěkný vítr, při kterém se dá líně plachtit. Všechny tři se blížili za sebou od kamene 98. kilometru směrem na Ždáň, pěkně kolem měřínské pláže, kde, jak jsem již zmínil, šlapali jsme se Skipřenkou vodu. Mezi plachetnicemi byl slušný rozestup, nepluli evidentě spolu. Co měly ale společné bylo, že všechni tři pluly na motýla, ráhno na pravobok, tedy ve směru pravého břehu Vltavy.
To mě zaujalo. Plachtařský to tam dobře známe, s Ochechulí jsme se tu něco naplachtili a dobře vím, jak umí Měřín vítr stočit. Tak jsem koukal, co bude.
Blížila se první plachetnice, motýl, ráhno nezajištěné. Pomalu se sunula podél pláže a její kapitán hlavní plachtě vůbec nevěnoval pozornost. Z kokpitu vykukovala ještě hlava jeho partnerky, nejspíš v živém rozhovoru. Vltava v tom místě mírně zatáčí doprava, což kapitán zmíněné plachentice zjistil a nasměroval loď k pravoboku více podél pláže. A pak… vžůům a buch. Ráhno přelétlo na druhý bok, paní v kokpitu těsně nad hlavou. Kapitán se odmlčel a paní na něj zůstala koukat. Naštěstí byl vítr vážně slabý, takže se nic nestalo a plachetnice pokračovala dál. No, říkal jsem si, snad si tu hlavasku příště chytne kontrašotem.
Ale to už se blížila druhá plachetnice. Pán v kokpitu sám, plachty na širokého motýla, sunul se nemlich stejnou trasou jako loď před chvílí. Následující dění jsem se pokusil přeložit do lidské řeči, protože tak jasně a zřetelně hlavní plachta mluvila na kapitána. Mohlo to trvat klidně dvě minuty:
Plachta: „No hele, už jsme se na toho motejla najezdili dost a mě už to nebaví, co takhle změna?“ Kapitán nic.
„Hele fakt jako už mě to neba, podívej se kam plujeme, bude potřeba mě přehodit na druhou stranu, hele jak se klepu.“ Kapitán zase nic.
„Já se klepu, hej, já s klepu! A nemám žádnej kontrašpagááát“ Kapitán kouká na břeh.
„Hele hele, jak se kroutím, už mi to fouká skoro z druhé strany, vážně už toho mám tady na té straně dost!“ Kapitán mžourá do slunce.
A následovalo známé: žvůůům – buch. Hlavní plachta na druhém boku. Kapitán lodičky se jen polekaně rozhlédl a plul dál. Jak jsem říkal, foukalo málo.
Teprve kapitán třetí lodě si plachtu pohlídal a včas ji přehodil.
No řeknu vám, foukalo málo, nic se nestalo. Na moři za silnějšího větru by z toho tak lehce nevyvázli. Pamatujte, že ta plachta opravdu mluví a dopředu říká, co se stane. Naučte se plachty poslouchat. A vždycky, ale opravdu vždycky, i za slabého větru, jistětě hlavní plachtu kontrašotem, neboli preventerem, jak mu někteří říkají. Předejdete spoustě problémů a drbání hlavy.
Tak dobrý vítr!