Chorvatsko a Černá Hora dnes v Záhřebu otevírají první formální jednání komisí, které mají řešit osud školní plachetnice Jadran. Už názvy obou komisí ukazují, jak daleko od sebe země stojí. Chorvatsko vytvořilo komisi pro navrácení lodi, Černá Hora vytgvořia komisi pro ochranu Jadranu (myšleno lodě) jako svého kulturního a vojenského symbolu.
Jadran kotví a slouží v Černé Hoře, zatímco Chorvatsko jej považuje za loď, která se měla z opravy vrátit do Splitu. Spor trvá od rozpadu Jugoslávie a během let se
do něj promítly válečné vzpomínky, evropská politika i nevyřešené dělení vojenského majetku. Samotná plachetnice přitom nese historii obou pobřeží mnohem déle, než existují dnešní státní hranice.
Poprvé u jednoho stolu
První schůzka specializovaných komisí byla svolána na 9. října 2026 do Záhřebu z iniciativy chorvatského ministerstva zahraničí. Černohorskou delegaci vede ministr obrany Dragan Krapović. Výsledek jednání v době vzniku článku zveřejněn nebyl a obě strany očekávají pokračování rozhovorů v Černé Hoře.
Krapović před cestou zopakoval, že černohorskou držbu považuje za legální a legitimní. Připustil společný výcvik kadetů, odmítl však střídání vlastnictví a dvě státní vlajky. Chorvatská strana spojuje Jadran se širší otázkou dělení vojenského majetku bývalé Jugoslávie. Ministr zahraničí Gordan Grlić Radman zmínil dokumentaci k majetku v hodnotě přes 2,7 miliardy dolarů. Chorvatský diplomatický zdroj následně vysvětlil, že částka představuje odhad celkového bývalého vojenského majetku, nikoli novou fakturu adresovanou Podgorici.
O jakou loď se vlastně hraje?
Jadran je přes 60 metrů dlouhá třístěžňová školní plachetnice s ocelovým nýtovaným trupem. Má šířku 8,9 metru, ponor přibližně 4,3 metru a plný výtlak kolem 760 tun. Dvanáct plachet má podle současných údajů plochu zhruba 800 metrů čtverečních. Hlavní stěžeň dosahuje výšky 39,1 metru a takeláž tvoří přes jedenáct kilometrů lan, z velké části obsluhovaných ručně. Různé prameny uvádějí mírně odlišné údaje o výtlaku a ploše plachet, což může souviset s původní a pozdější konfigurací lodi.
Po generální opravě dostala loď motor Caterpillar C18 o výkonu 447 kW. Na motor dosahuje přibližně jedenácti uzlů, ekonomická rychlost je kolem devíti uzlů. Běžná posádka čítá zhruba čtyřicet lidí a na palubě lze ubytovat až 52 kadetů.
Jadran stále pluje. V dubnu 2025 absolvoval praktické plavby se studenty Námořní fakulty v Kotoru. Černohorské námořnictvo jej dál používá jako školní a reprezentační plavidlo.
Stavba lodě
Iniciativu ke stavbě zahájila v roce 1926 Jadranska straža, námořně propagační organizace založená ve Splitu. Ve veřejných sbírkách shromáždila přibližně milion tehdejších dinárů. Celková cena však dosáhla 8 407 030 dinárů, takže rozhodující část zaplatilo ministerstvo vojska a námořnictva Království Jugoslávie. Přispěl také král Alexandr I.
Projekt vytvořil lodní inženýr Josip Jozo Škarica. Smlouva s hamburskou loděnicí H. C. Stülcken Sohn byla podepsána v září 1930, loď byla spuštěna na vodu 25. června 1931 a dokončena v červnu 1933. Do Tivatu, první domácí zastávky a hlavní základny tehdejšího královského námořnictva, doplula 16. července 1933. Slavnostní předání námořnictvu následovalo 6. září ve Splitu.
Tato dvojí symbolika se vrací v dnešním sporu. Chorvatsko zdůrazňuje splitskou iniciativu, konstruktéra a pozdější dlouhou službu v Loře. Černá Hora připomíná první připlutí do Tivatu, hlavní základnu v Boce Kotorské a generace místních loďařů, kteří Jadran udržovali a opravovali. Původním vlastníkem bylo jugoslávské královské námořnictvo. Dnešní státy si z historie lodi vybírají rozdílné kotevní body.
Třikrát přes Atlantik
První dlouhou školní plavbu podnikl Jadran v roce 1934. Do začátku druhé světové války absolvoval sedm větších zahraničních cest a třikrát překonal Atlantik. Nejdelší plavba roku 1938 vedla ze Šibeniku přes Maltu, Gibraltar, Madeiru a Bermudy do New Yorku a Bostonu a přes Azory zpět do Středomoří. Za čtyři měsíce a deset dní urazila loď 11 252 námořních mil. Část posádky se tehdy v New Yorku setkala s Nikolou Teslou.
Po napadení Jugoslávie v dubnu 1941 plachetnici zabavila Itálie a pod jménem Marco Polo ji používala k výcviku. Po italské kapitulaci ji v Benátkách převzali Němci. Konec války zastihl loď vyrabovanou a v tak špatném stavu, že podle dobových zpráv sloužila jako provizorní most přes jeden z benátských kanálů.
Do Tivatu se vrátila po válce. Od dubna 1947 do roku 1949 prošla v tamním Arsenalu téměř úplnou rekonstrukcí. Poté znovu sloužila jugoslávskému námořnictvu a jeho školám. Další velké opravy probíhaly v Tivatu v letech 1956–1957, 1967–1969, 1983 a 1990–1991.
By Bundesarchiv, Bild 101I-185-0117-30A / Arndt / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5410237
Oprava, ze které se nevrátila
Pro dnešní konflikt je rozhodující 15. říjen 1990. Jadran tehdy odplul ze Splitu do Tivatu na plánovanou generální opravu. Když se Jugoslávie začala rozpadat a Chorvatsko vyhlásilo nezávislost, loď byla fyzicky v Černé Hoře. Do Splitu se už nevrátila.
Plachetnice pokračovala ve službě námořnictva Svazové republiky Jugoslávie a později společného státu Srbska a Černé Hory. Po osamostatnění Černé Hory v roce 2006 ji převzalo černohorské námořnictvo. Chorvatsko namítá, že pobyt v Tivatu měl být dočasný a loď měla dlouhodobou základnu v Loře. Černá Hora opírá svůj výklad o jugoslávský původ plavidla, vazbu na Boku Kotorskou, opravy provedené v Tivatu, dnešní dlouhodobé provozování a umístění lodi při rozpadu federace.
Co skutečně říká sukcese
Dohoda o rozdělení majetku a závazků bývalé Jugoslávie mezi nástupnické státy, označovaná jako dohoda o sukcesi, byla podepsána ve Vídni v červnu 2001 a vstoupila v platnost v roce 2004. Článek 3 její přílohy A stanoví, že běžný movitý majetek bývalé federace přechází na nástupnický stát, na jehož území se nacházel v den vyhlášení nezávislosti. Na první pohled by takové pravidlo podporovalo černohorskou pozici.
Článek 4 téže přílohy však vojenský movitý majetek z tohoto automatického pravidla výslovně vyjímá. O jeho rozdělení se mají nástupnické státy dohodnout ve zvláštních ujednáních. Jadran byl a zůstává vojenskou školní lodí, i když jej využívají také civilní studenti. Samotné místo, kde se v roce 1991 nacházel, proto vlastnictví definitivně neurčuje.
Stejně omezený je chorvatský argument dlouhodobého domovského přístavu ve Splitu. Pro historii a účel lodi má značnou váhu, sukcesní smlouva mu však automaticky nepřiznává přednost před ostatními kritérii. Právním jádrem sporu je právě chybějící zvláštní dohoda o vojenském majetku. Dnešní komise se po pětatřiceti letech pokoušejí otevřít jednání, které mělo přijít mnohem dříve.
Dvě pravdy na jedné palubě
Chorvatský příběh má několik pevných bodů: podnět vzešel ze Splitu, loď projektoval chorvatský konstruktér, dlouho sloužila školám a námořnictvu na dnešním chorvatském pobřeží a do Tivatu odjela kvůli opravě. Ovšem výrok o „ukradené chorvatské lodi“ už představuje politickou interpretaci.
Černohorský výklad připomíná, že loď byla postavena pro jugoslávské, nikoli chorvatské námořnictvo, Tivat byl její první přístav v zemi a tamní Arsenal provedl zásadní rekonstrukce včetně poválečné záchrany. Současná černohorská držba je faktická a dlouhodobá. Nicméně tvrzení, že ji samotná vídeňská dohoda proměnila v nesporné černohorské vlastnictví, jde dál než samotný text smlouvy.
Jadran má jugoslávský původ, silnou splitskou kapitolu a hlubokou vazbu na Boku Kotorskou. Výlučný národní příběh jedné strany vždy vynechá podstatnou část jeho plavebního deníku.
Je společné užívání reálné?
Během let se objevily návrhy na společný výcvik kadetů, střídavé užívání, mezinárodní námořní školu, centrum NATO nebo společnou kulturní ochranu. Krapović z nich nyní připouští společné plavby a výcvik. Dvě vlajky a střídavé vlastnictví ale odmítá. Vojenská loď skutečně nemůže při jedné plavbě nést dvě státní příslušnosti. Společný program by ovšem mohl fungovat i pod jednou vlajkou, pokud by se země dohodly na vlastnictví, financování a přístupu kadetů.
Pro Chorvatsko je loď symbolem neuzavřené válečné a majetkové bilance. Pro Černou Horu se stala živou součástí námořnictva, školství a identity Tivatu. Obě vlády budou doma obtížně vysvětlovat kompromis, který by vypadal jako vzdání se historického nároku.
První schůzka proto nejspíš nevyřeší, pod jakou vlajkou Jadran popluje do dalších desetiletí. Může ale poprvé oddělit dokumenty od politických hesel a samotnou loď od miliardového seznamu dalšího vojenského majetku. Jadran vznikl jako škola námořníků. Po téměř století by mohl obě země naučit ještě jednu disciplínu: dohodnout se, dokud historická loď ještě pluje.
Plánujete plavbu podél chorvatského pobřeží?
Jachtařský průvodce Chorvatsko Slovinsko přináší praktické informace pro plavbu od slovinského Koperu po chorvatský Split.
Další články k tématu
- Nehoda školní plachetnice Cuauhtémoc
- Holandská školní loď Astrid ztroskotala
- Léto s Tall Ships Races 2026
- Evropské námořní festivaly — červen až září 2026
- Golden Horizon opustil splitské vody