První dva dny proběhly celkem v normálním režimu, vítr do 30 Kts, někdy také motor-jachting při změně počasí a související práce s plachtami při změně hlídek, kdy je na palubě nejvíc rukou. Hlídka, odpočinek, hlídka, odpočinek a zvykání na režim, tak odlišný od domácího suchozemského, ale to je vlastně vždycky. Nicméně kuchařské umění Tomáše nám to příjemně zpestřilo. Každý den ráno jsme totiž také vyhodili třpytku, odmotali 200m vlasce a čekali na mořskou potravu. Ve středu se poštěstilo a zabral menší tuňáček.
Jak začal vrčet naviják, kormidelník hned postavil loď na close-reach a zpomalil. Kapitán Aleš na vrčení navijáku vyskočil z postele. Děvčata Karin a Iva přinesly mokrou utěrku na chlazení brzdy na navijáku prutu. Aleš táhnul, povoloval, táhnul a bojoval, dokud ryba nedostala po půl hodině boje kolaps. Tomáš byl připravený se smrtícím špičatým lodním hákem zasadil tuňákovi ještě ve vodě poslední ránu a vytáhnul ho na palubu.
Poděkovali jsme tuňákovi za jeho život. Tomáš zkušeně nafiletoval tuňáka hned na ocelové palubě, aby se uvnitř “nedělal bordel” a skelet věnoval delfínům a rackům, kteří se stačili pohotově zhoufovat kolem lodi. Tuňák nám zpestřil jídelníček a vystačil nám na další 3 jídla pro 8 lidí. Stejčky, tuna salát a polévka.
Od čtvrtka se za námi nad Kanárskými ostrovy zformovala poměrně hladová tlaková níže, která nás začala svým severozápadním okrajem docela nasávat (vítr jsme měli tedy stále severovýchodní 20-30 Kn). Musím říct, že jsem čekal od předpovědi stahované v GRIBsech do lodního tabletu přes Iridium víc. Data jsme museli stahovat několikrát (třeba 15x 15min.), obvykle celé dopoledne. Vítr později zesílil na 36 uzlů v poryvech na 46. Zvedly se vlny a na další dva dny (a dvě noci) jsme měli o zábavu a o náklon v kuchyni i v postelích postaráno.
Zrovna, když jsme někdy ve středu v přípravě na čtvrteční noc a v očekávání věcí příštích refovali hlavní plachtu na 2. ref a vyvažovali nastavení stay sail, což je podle zkušeností kapitána Aleše konfigurace, která vydrží v nejhorším do 50 Kts větru, tak nám prasklo na závětrné straně hlavní lanko od Lazy Jacku. Asi víte o čem to je 🙂 Zrefovaná část plachty je najednou balón, plácání krytu na plachtu je o nervy i o materiál. No prostě situace, která dlouhodobě nejde. Takže co teď.
Po chvíli diskuzí se náš statečný first-mate Tomáš nabídl, že si navlékne bocmanskou sedačku a prostě natáhne nové lanko od Lazy Jacku na kladku v půlce stěžně tam, kde má být. Operace zahrnovala odpadnutí od větru na klidnější kurz a další tři členy posádky na kliku u stěžně a tahání a povolování spinakrového výtahu, na kterém jsme Tomáše tahali na stěžeň v pěkných oceánských vlnách. Operace se podařila, i když se neobešla bez běžného námořnického kletí na adresu lidí u navijáku, ale bezpečně jsme Tomáše dostali nahoru i dolů. Po dalším rozmotávání lanka Lazy Jacku jsme se ujistili, že jsme vše natáhli správně mezi vanty a dalšími lany a všechno je OK. Já bych na to v těchto podmínkách neměl odvahu. Díky, Tomáši :-).
Později ve větších vlnách se také ukázalo, že naše kosatka, druhdy hezky uvázaná a uklizená na portside se „hodně koupe“ při zaboření přídě do vody, po sjezdu z větších vln. Převázání plachty vyžadovalo spolupráci tří lidí s harnessy. Na tuto “záchrannou akci” musel kormidelník odpadnout od větru a docela precizně udržovat kurz na zadobok, aby loď nešla do halzy a zároveň nekoupal ve vlnách kolegy na přídi. No, ale nějak jsem to zvládnul a stížnosti nebyly.
Zvláštní zážitek z pozice kormidelníka Global Surveyor je, že tahle poměrně těžká ocelová loď prostě na vlnách neplácá, netříská ani nehází zadkem při setkání se zbloudilou vlnou. Oceánské vlny, a i ty menší vlny, které se na jejich vrcholu tvoří větrem, Global Surveyour suverénně krájí na pravidelné kusy jako pravý cutter a dělá tak čest svému lodnímu typu i významu svého jména (cutter se dá přeložit jako řezač, pozn. red.). Když jste za kormidlem a zrovna se to povede, že skoro padáte do toho velkého údolí mezi vlnami na hřbetě 50 tun oceli, tak je to z pohledu kormidelníka dost euforický pocit, který si můžete vychutnat během několika hodin denní i noční služby opakovaně. Při surfování do ocelově šedé hlubiny za svitu měsíčku stojíte na špičkách a vzpíráte se oběma rukama o kormidlo a vzápětí při vyjíždění vlny jdete do kolen a visíte na něm. A loď jede pod plachtami jako mašina a nefňuká pořád jako nějaký laminát. To si námořník na charterové lodi ve Středomoří nepořídí, na to musí být oceán (…a Global Surveyor 🙂
Během nočních hlídek je docela fajn sledovat AIS a radar. Velkých ani malých lodí jsme na naší trase moc nepotkali, malé vlastně skoro vůbec. Velké lodě se nám vyhnuly v uctivé vzdálenosti. Podle info z AIS buď upravily rychlost nebo malinko změnily kurz, a min. vzájemná vzdálenost byla kolem 3NM. Udržet dlouhodobě přímý kurz byla pro nás ve vlnách neustálá makačka i s vyváženými plachtami. Když jsme velícím lodním důstojníkům na ostatních lodích na AIS skákali s kurzem plus mínus 10°, tak si dali raději rezervu.
Andrea: The photographer.
Samostatný odstavec bych chtěl věnovat Andreovi, fotografovi, který je autorem většiny těch nádherných fotek k tomuto článku.
Ve slunečné Marine Lanzarote, a při loučení s přítelkyní v Rubiconu na rozdíl od nás ostatních nevěděl, do čeho jde. Ale byl celou dobu statečný. Andrea sebou měl batoh plný Nikonů, GoPro, objektivů Sigma a dalšího příslušenství. A pak už jen tepláky, pláštěnku, větrovku s kožíškem kolem kapuce, ručník a toaletní taštičku. Před bouří, dnem i nocí ve službě u kormidla s Karin a s Martinem setrvával za kormidlem s ručníkem okolo krku místo šály. Raději jsme mu z osobních zásob půjčili a darovali odpovídající výbavu do nepohody. Především, ale Andreovi děkujeme za originální vaření italských těstovin v náklonu. Za krkolomné pozice při focení na palubě, právě v těch chvílích, kdy obvykle nikdo nemá náladu na focení. Nedbal na MOB nebezpečí a i v leže na zádech fotil a fotil.
Asi v polovině plavby, když byla Madeira na traverzu, ale cca 60 NM na sever, se mi s vlahým pohledem k Polárce na noční obloze svěřil, že kdyby byla možnost na Madeiře vystoupit, tak by to asi udělal. Ale minuli jsme Madeiru plánovaně, kvůli karanténě a jelo se dál.
Jednou bohužel přišla nečekaně velká vlna a my jsme uslyšeli zvuk tříštícího se skla. Andrea odpočívající v salonu vyskočil jako kdyby ho uštkla medúza. Naštěstí v neštěstí se ukázalo, že jeho Nikon s objektivem Sigma, během pádu z poličky, zachránilo svojí kinetickou energií „jen“ rozbité polarizační sklíčko. Zametli jsme střepy a setřeli slzy. Karta s fotkami se nepoškodila.
V této pohodě jsme dopluli na Azory. Nejhorší oblasti tlakové níže jsme utekli a dojezd byl cca posledních 24 hod v klidu, i když bohužel na motor-jachting.