Druhá bitva u Visu (1866)

Bitva u Visu Foto: wikipedia, malba: Alexander Kircher: The Battle of Lissa on July 20, 1866 , Heeresgeschichtlichen Museum Vien

Gibraltar Jadranu, ostrov Vis (archaicky Lyssa), je také místem, kde se natáčel filmový muzikál Mamma Mia (druhý díl) a 55 let po první bitvě u Visu (1811, viz článek) se stal dějištěm ještě rozsáhlejšího střetu mezi Rakouskem a Itálii. Mocnářství čelilo v létě 1866 válce na dvou frontách. S Pruskem bojovalo o další podobu Německého spolku a hlavně proti jeho snaze sjednotit německé státy do jednoho celku. S Itálií bojovalo o území s Italským obyvatelstvem v tzv. Třetí válce o nezávislost.

Italové, vedení králem Viktorem Emanuelem II., se v úvodu konfliktu (24. června 1866) pokusili o postup směrem k Veroně. Na to reagovaly rakouské jednotky arcivévody Albrechta Bedřicha a v celodenní bitvě u Custoza donutily Italy k ústupu. Dále je už nepronásledovali, protože museli počítat s přesunem jednotek na klíčovou pruskou frontu. Italové se následně snažili zlepšit výsledek války a pozici do případných jednání útokem na moři a spoléhali, že to Prusko “uhraje” za ně.

Italské královské námořnictvo vzniklo krátce před válkou, v roce 1861, ale disponovalo silnou flotilou nových pancéřových lodí dodaných z USA. Dřevěné plachetnice napoleonské éry s děly nabíjenými zepředu se teprve nedávno začaly nahrazovat pancéřovými loděmi s rychlopalnými děly nabíjenými zezadu a s výbušnými projektily, umístěnými v dělových věžích. Velitel loďstva, Admirál Persan, disponoval dvanácti novými obrněnci, deseti staršími dřevěnými loděmi (fregaty a korvety s parním pohonem) a několika pomocnými loděmi. Na druhé straně rakouské námořnictvo mohlo sáhnout k delší tradici, ale po roce 1850, v důsledku revolucí a sjednocení Itálie, muselo své loďstvo také vystavět znovu, přičemž se snažilo reagovat právě na Italské nákupy obrněnců. Na papíře závody ve zbrojení prohrávalo. V den bitvy u Visu  mohlo vyslat na moře jen sedm obrněných lodí, sedm dřevěných lodí a třináct menších plavidel.

Admirál Persano, foto: wikipedia

Dnešní analýzy bitvy se opírají hlavně o rozdíly v osobách hlavních velitelů. Italskému loďstvu velel šedesátiletý Carlo Pelion di Persano. Stál krátce jako ministr námořnictva za jeho vybudováním, byl členem senátu, užíval popularity. Zároveň byl jediným italským námořním důstojníkem, co kdy velel eskadře lodí a tak byl jasnou volbou na vrchního velitele v následujícím konfliktu. Je popisován jako vynikající v propagaci své osoby, díky čemuž kolem sebe vytvořil auru geniality, ale před bitvou se zachoval jako zbabělec a po ní jako lhář. Jeho pravděpodobným problémem bylo, že se po bohaté námořní kariéře do bitvy u Visu zapojil ne jako důstojník, ale jako politik, který v ní mohl mnoho ztratit.

Admirál Tegetthoo, foto: Wikipedie, Josef Kriehuber – Litografie Peter Geymayer

Rakouské flotile velel admirál Wilhelm von Tegetthoff. V devětatřicetiu letech jeden z nejmladších vlajkových důstojníků historie. Jen před dvěma lety velel malé flotile rakouského námořnictva, vyslané na pomoc Prusku, které nemělo loďstvo na prolomení dánské blokády. Se dvěma fregatami svedl boj proti dvěma modernějším a silnějším dánským fregatám a jedné korvetě. Nerozhodná bitva probíhala jako dělostřelecký souboj na malou vzdálenost s velkými oběťmi. Rozhodnost a neohroženost mu zajistila povýšení na kontraadmirála. V nastávajícím setkání musel kromě menšího počtu lodí kalkulovat i s jejich zastaralým dělostřelectvem. Italský nepřítel měl výhodu 276 ku 121 v počtu moderních děl a 53,236 tun k 23,538 tunám ve váze vypálených projektilů.

Re_d’Italia – původní Persaniho vlajková loď, foto: Wikipedia

Italská vláda si před válkou stanovila za cíl stát se dominantní silou na Jadranu a kromě Benátska pokukovala i po dnešním Slovinsku a Dalmácii. Po selhání pozemní části operací tak došlo na Persana, aby potvrdil svou pověst a přinesl zemi vítězství. Příležitost měl 26. června a 6. července, kdy Tegenhoff vyplul k břehům Itálie, aby ho vyprovokoval k bitvě. Persano k překvapení až vzteku italské vlády zůstal v přístavu. Svým nadřízeným hlásil, že jeho moderní loďstvo není bojeschopné. Sice má moderní lodě, ale chybí mu vycvičení důstojníci a mužstvo. To nebylo daleko od pravdy. V mladém loďstvu panovala rivalita založená na konfliktech různých oblastí původu mužstva, které si ještě nevybudovalo loajalitu k novému království a výcvik byl zanedbaný. 

Na nátlak ministra námořnictva Depretisa, který osobně Persana navštívil a hrozbami ho přinutil jednat, italské loďstvo 16. června opustilo Anconu a nabralo směr Vis, který chránil přístupy k důležitým rakouským přístavům. Cílem bylo strategický ostrov dobýt, než mu Rakušané stihnou přijít na pomoc. Persano vyslal čluny, aby přerušily telegrafní spojení, ale i tak se podařilo Tegetthoffa informovat. 18. července začali Italové s útokem na ostrov. Persano se spoléhal, že dělostřelectvo jeho loďstva vyřadí četné obranné baterie a následně bude moci vylodit vojsko. Tento postup byl v rozporu s dobovou doktrínou i zkušeností. Pozemní děla měla oproti lodím výhodu a proto se pro jejich dobytí upřednostňoval pozemní výsadek.. Persano si několikrát myslel, že pevnosti a dělostřelectvo umlčel, ale jakmile se jeho lodě pokusily proniknout do přístavu S. Georgio, spustila děla přesnou palbu. Vážně poškodila a vyřadila obrněnce Formidable

Úvod bitvy, zdroj: Wikipedia, autor: Rocco Pier Luigi

20. července se na obzoru objevili Tegetthoffovy lodě. Persano byl ve složité situaci. Jeho lodím se krátily zásoby uhlí, některé byly poškozeny, mnoho z nich bylo na různých místech kolem ostrova. Stále ale disponoval svými jedenácti moderními obrněnci seřazenými v kýlové linii, díky nimž měl nad Tegenhoffem převahu.

Tegetthoff se rozhodl vsadit na agresivní překřížení italské linie. Své tři divize seřadil do šípovité formace: v čele byly obrněné lodě, za nimi dřevěné lodě (ověšené řetězy a železnými pláty jako dodatečnou ochranou) a nakonec menší plavidla. Věděl, že dělostřelecký souboj nevyhraje a vsadil na taranování. Persano mu situaci usnadnil, když při formování své sestavy přestoupil z vlajkové lodi Re d’Italia na menšího obrněnce Affondatore. Rychlejší loď s výzbrojí dvou velkých děl ve věži mohla být jistou výhodou a možná počítal s tím, že Rakušané se soustředí na jeho vlajkovou loď. Bohužel o svém záměru neinformoval své velitele a ti pak během bitvy nereagovali na jeho (často nejasné) signály. Aby toho nebylo dost, obě lodě se na čas zastavily, aby se admirál a jeho štáb mohli přesunout. V linii vznikla díra a zmíněné lodě neměly v úvodu bitvy rychlost.

Affondantore – Persaniho druhá vlajková loď, foto: Wikipedia

Do vzniklé mezery Tegetthoff zamířil se svou flotilou. Při prvním překřížení italské linie se žádné z jeho lodí taranovat protivníka nepodařilo. Obě strany se ostřelovaly děly, ale žádné se zpočátku nedařilo dosáhnout úspěšného zásahu. Tegetthoff pokračoval ve snaze taranovat nepřítele nebo ho alespoň přimět bojovat na krátkou vzdálenost. Zlom přineslo setkání rakouského obrněnce Drache s italskou obrněnou fregatou (určenou původně na obranu pobřeží) Palestro. Ital začal hořet a stáhl se z boje. Drache přesunul palbu na Re d’Italia. V tomto souboji zasáhla kapitána von Molla dělová koule do hlavy. Velení na Drache převzal jeho zástupce. Rakouská loď zasáhla Italovo kormidlo a neovladatelná Re D’Italia se stala cílem Tegetthoffovy vlajkové lodi Erzherzog Ferdinand Max. Na třetí pokus ji taranovala. Re d’Italia začala rychle nabírat vodu a brzy se potopila. Jako projev statečnosti se (prý) její kapitán zastřelil a její dělová věž pálila do poslední chvíle.

Zatímco Tegetthoff ničil Re d’Italia a usiloval o další taranovací útok na italskou linii, aktuálně již notně rozpadlou, druhá rakouská divize dřevěných lodí sváděla boje na krátkou vzdálenost s italskými obrněnci, kteří sa zaměřili na největší rakouskou loď, dvoupalubník s parním pohonem Kaiser. Kolem něj kroužily Castelfidardo, Varese a Principe di Carignano. Do souboje se přidal i admirál Persano na Affondatore a pokoušel se neúspěšně o taran. Následně Kaiser taranoval Re di Portogallo. Itala ale moc nepoškodil. Sám si při tom urazil čelen a část předního vazu, přičemž na něj zaklesnutý protivník začal pálit z bezprostřední blízkosti a způsobil požár a ztrátu stěžně. Když se lodě rozdělily, znovu na Kaiser zaútočil taranem Persano a znovu bez úspěchu. Až palba těžkých děl Affondatore zabila na rakouské lodi 20 dělostřelců. Kaiser měl díky svým dvěma palubám výškovou převahu a nižšího obrněnce ostřelovali i střelci z paluby. Kromě mnoha děr po zásazích kanónů a obětech mezi nechráněnými italskými námořníky jeden zásah zablokoval Persanimu věž.

Kaiser taranuje Re di Portogalo, Foto: Wikipedia, autor: Eduard Nezbeda, Die Seeschlacht von Lissa, 1866

Bitva se protáhla přes poledne a obě strany byly zapojeny do série menších soubojů, což vyhovovalo hlavně Rakušanům. Kaiser Max přispěchala na pomoc Don Juan d’Austria, která bojovala s Re di Portogallo a později i s Affondatore. V chaosu bitvy se srazily italské lodě Regina Maria Pia a San Martino. Palestro,v úvodu bitvy poničená Drachem, se dostala do souboje s Kaiser Max a inkasovala 15 bočních salv. Její posádka se statečně snažila zůstat na lodi a uhasit požár, což se jí stalo osudným. Výbuch skladu munice roztrhal loď a zabil téměř celou posádku. Persano viděl zánik Palestro a nařídil kolem 14:15 ústup. Tegetthoff vytěžil maximum možného, potopil dvě italské lodě a ubránil ostrov proti silnějšímu protivníkovi. Na pronásledování Persana chyběla jeho lodím rychlost a tak přijal ukončení bojů. Kolem 15:00 zakotvil na Visu. Tam už předtím dorazil poničený, ale stále bojeschopný Kaiser.

Statečný Kaiser po bitvě na Visu. Foto: wikipedia

Rakouské ztráty se uvádějí 38 mrtvých, na italských lodích zemřelo 612 námořníků. Persano se snažil výsledek prodat jako velké vítězství a chvíli se mu to i dařilo, ale když se ukázalo, že ztratil tři lodě (Affondatore se potopila v důsledku poškození později, ale byla vyzdvižena a vrácena do služby), přičemž Rakousko neztratilo ani jednu loď, začala jeho hvězda strmě padat. Byl zatčen a odsouzen Senátem. Ztratil hodnost a propustili ho z námořnictva bez nároku na penzi. Nakonec přežíval díky tajnému příspěvku od krále. Mediální dohra bitvy přehlušila i úspěchy Garibaldiho armády, které se podařilo vyhrát bitvu u Bezzecca. Tegenhoff byl povýšen na viceadmirála.

V konečném účtování války se rozhodovalo u Hradce Králové a později při mírových jednáních zprostředkovaných Napoleonem III.. Itálii připadlo Benátsko a italský král se stal i králem Lombardie. Další územní expanzi okolo Jadranu Prusko nepodpořilo, navzdory námitkám, že Italové vázali vojsko, které zásadně chybělo u Hradce. Italské námořnictvo se z porážky dlouho vzpamatovávalo a na mnoho let zastavilo svůj rozvoj. Všechna ostatní námořnictva se vydala cestou taranování a opatřili lodě klouny. Chybný závěr však nezohlednil zastaralé či špatně obsluhované dělostřelectvo účastníků bitvy, protože zavedení otočných věží, dalekonosných, zezadu nabíjených děl s aerodynamickými průbojnými granáty až na ojedinělé výjimky vyloučili pokusy o taranování a boje na krátkou vzdálenost se záhy staly minulostí.