Jiří Introvič je bývalý voják z povolání, instruktor u zásahové jednotky policie ČR a vojenský hasič a záchranář. Dnes se zabývá kurzy sebeobrany pro veřejnost, outdoorovými a teambuildingovými programy a programy spojenými s netradičním pobytem ve vojenském stylu v kempu RADARKA. V roce 1997 se rozhodl, že pojede se svým kamarádem na plachetnici přes Atlantik, i přesto, že nemá s plachtěním žádné zkušenosti. Vyprávění o jeho nevšedním výletě vám přinášíme zde na Kráse jachtingu jako další seriál o českých mořeplavcích.
Počátek všeho
Byl podzim roku 1996. Na jednom odborném shromáždění jsem potkal svého kamaráda Juru ze Zlína, který tam působil jako velitel policejní eskortní zásahové jednotky. Zrovna jsme viseli hlavou dolů z mostu vedle sebe a nacvičovali speciální druh slaňování, když se mě Jura zeptal, jestli nechci jet přes Atlantik. Napadlo mě, že to jsem ještě nezkusil a tak jsem souhlasil. Když jsem se začal zajímat o podrobnosti, dostal jsem odpověď, že nejdřív musí sehnat milión a půl korun českých, což je prý pro policistu s platovou třídou osm „maličkost”. Další detaily jsem už neslyšel, neboť Jura zmizel v hlubině a po zbytek zaměstnání jsme se již nepotkali. Celý rozhovor jsem pustil z hlavy a dál se věnoval výchově manželky a dětí. Sloužil jsem u speciální policejní jednotky, kde jsme měli o zábavu postaráno. Asi za půl roku v devět hodin večer zazvonil telefon a v něm se ozval Jura : „Čau ! Hele, za čtrnáct dní odlétáme do USA, vyřiď si vízum a potřebuji od tebe dvacet tisíc korun českých, nejlépe do pozítří, tak se snaž” a zavěsil.
Byl jsem z toho dost překvapen a v hlavě se mi roztočil kolotoč otázek a problémů. Naštěstí se moje žena k tomu vyjádřila tak, že jestli nepojedu já, tak pojede ona, čímž bylo rozhodnuto. První a největší problém byl, kde sehnat v tak krátké době peníze. V peněžence byl vítr a sporožiro zoufale v mínusu. Nad pracovním stolem byl připíchnut stoh nezaplacených složenek a děti potřebovaly boty. Nezbylo, než jít o patro níž, kde bydlí moji rodiče. Požádal jsem je o půjčku a tím pádem je seznámil se svým úmyslem přeplout Atlantik. Ocitl jsem se v palbě otázek typu: kdy, co, jak a zdali je to bezpečné. Ujistil jsem je, že je to tak bezpečné, že to jezdí americké děti na nafukovacích matracích. Po tomto ujištění mi moji milovaní rodiče půjčili peníze, jako už mnohokráte předtím.
Druhý den jsem odjel za Jurou do Zlína s požadovaným obnosem, abych alespoň získal nějakou představu o chystané akci. Při večeři v hospodě jsem se dozvěděl, že nás pojede pět chlapů v čele se zkušeným kapitánem z Brna, který to pojede již po několikáté s prstem v nose. Na jachtu si Jura půjčil od kamarádů, kteří doufají, že to přežije aby jim mohl dluh splatit. Jachtu koupíme na Floridě, kam s námi pojede Maruška, což je spolužačka z devítiletky a v současné době je podnikatelkou. Je prý velmi schopná a samostatná a hlavně umí anglicky, neboť se její výukou několik let živila. V Americe nám vše přeloží, koupí si auto a to pošle v kontejneru do Čech. Mezitím zařídí nějaké ty formality kolem koupi jachty.Také auto, které si půjčíme v New Yorku a dojedeme s ním na Floridu, odveze v pohodě zpět, což je nějakých tisíc tři sta padesát mil. Žádný problém. Toto vše na mě Jura vychrlil a mezitím mi ukazoval odborné knihy, kde byly fotografie tonoucích jachtařů, mohutných vln a rozbitých lodí. Zmohl jsem se jen na otázku, zda má Jura nějaké jachtařské zkušenosti a co se stane, až koupíme jachtu a zbytek posádky za námi do států nepřijede. Brnkačka ! Pojedeme sami a Jura prý celý život staví lodě a jezdí na Jadranu. Dokonce dokázal převrátit jachtu na nějakém rybníku v Čechách. To mě tedy uklidnilo a dali jsme si nějaký ten drink. Představovali jsme si jak plujeme a já si s příjemným mrazením v zádech prohlížel jachtařskou literaturu.
Po příjezdu domů jsem opět odpovídal na milión otázek o zabezpečení celé akce a musím přiznat, že jsem si dost vymýšlel. Manželka chtěla jet s námi, ale přesvědčil jsem ji, že tato akce je jen pro drsné policisty, i když jak to zatím vypadá, bude se pouze jednat o dlouhý výlet jachtou. Na Floridě si uvaříme kafe a dopijeme ho na Azorských ostrovech. Mezitím se budeme opalovat a sem tam chytneme nějakou rybu pro zpestření jídelníčku. To by se jí, jako milovnici extrémů nelíbilo a navíc by naše dítka dlouhým odloučením citově strádala. Akce přeplutí Atlantiku měla vypadat následovně:
Jura sehnal peníze a kontaktoval jakéhosi Zdeňka na Floridě. Ten mu poslal, jako bývalý jachtař, několik prospektů nabízejících koupi starších jachet. Jura si faxem zajistil zapůjčení auta v New Yorku. Tímto autem se budeme ve třech přesouvat na Floridu. Během cesty podél východního pobřeží navštívíme různé přístavy a prohlédneme si jachty, které budou na prodej. Pokud by se nepodařilo nějakou koupit, dojedeme až na Floridu, kde nás čeká Zdeněk a přes něho už něco seženeme. Po zakoupení jachty se s námi Maruška rozloučí, sedne do zapůjčeného vozu a odjede zpět do New Yorku. Tady si koupí auto, pár hadříků, vše zabalí do kontejneru a ten pošle lodí do Evropy. Vrátí auto a odletí do Česka, kde odevzdá našim příbuzným dopisy a začne se modlit, ať dojedeme v pořádku. Mezitím za námi přiletí zbytek posádky s kapitánem a hurá přes Atlantik.
Plán není dogma!
V den ”D” jsem se rozloučil s rodinou, slíbil, že na sebe budu dávat pozor, nebudu příliš riskovat a odjel směr Praha. Znal jsem pouze Florenc, Hlavní nádraží a Václavák, kde jsme byli na výletě se školou před třiceti lety. Tímto mé znalosti končily a najednou jsem měl za úkol jet do Prahy autobusem a najít jakési Vokovice, kde bydlel Jurův syn. Zde jsme se měli sejít před odletem. Problém ale tkví v tom, že všude jezdím autem a tak hromadná doprava je pro mne velká neznámá. Autobus z Třebíče přijel místo na Florenc úplně na jinou ulici. Velmi nerudný řidič mě vyhodil z autobusu se slovy, že dál nejede, natož na Florenc. Milí Pražané mi ukázali metro a tak jsem nepropadl zoufalství. V Metru jsem byl nucen přebalit celý bágl, jelikož jsem si dal adresu Jurova syna až dospod. Zjistil jsem, že se dávno v metru neplatí korunou a že se názvy stanic od revoluce poněkud změnily. Nakonec jsem šťastně dojel na jakýsi ” Kulaťák”, jak jsem odposlechl od Pražanů. Navštívil jsem trafiku s překrásnou blondýnkou. Požádal jsem ji o pomoc a ona vytáhla mapu Prahy. Společně jsme našli Vokovice a já zjistil, že jsem správným směrem. Mladá paní mi ochotně poradila jak se tam dostanu a já jsem se jí svěřil, že sice jedu do Ameriky s úmyslem přeplout Atlantik, ale že neumím jezdit autobusem, protože všude jezdím autem. Takže jsem dostal školení co a jak a srdečně jsme se rozloučili. Dodržel jsem veškeré pokyny a bez problémů dojel do cíle. Zde mě čekalo zklamání, neboť na zvonění nikdo neotvíral. Sedl jsem si na schody a jal se přemýšlet o nastávající cestě. Mezitím jsem umravňoval malého kluka, který na mě z horního patra dělal ”kuk !” a házel mi na hlavu tátovy boty. Po půl hodině čekání jsem za dveřmi zaslechl šramot a tak jsem znovu zazvonil. Otevřel mi Jurův syn s omluvou, že si četl ve vaně a usnul. Měl jsem radost, že to dobře dopadlo a že je konec improvizace. Nyní bude vše řízeno podle Jurova dokonalého plánu.
Zůstal jsem v bytě sám, protože mladík odešel shánět zedníka. Obdivoval jsem nádherný výhled na okolní krajinu, když tu zazvonil telefon. Byla to účastnice naší výpravy Maruška. Chtěla vědět jak se dostane do cílového bytu a tak jsem jí zkušeně poradil. Během hodiny Maruška volala ještě třikrát, prý aby měla jistotu a tak jsem mohl sledovat její pohyb po Praze. Nakonec Maruška zazvonila u dveří. Po seznámení a úvodních větách jsem zjistil, že vůbec nic o připravované akci neví, jen, že zítra odlétá s námi do Ameriky koupit jachtu. Vůbec netušila co ji čeká a co bude muset zařídit. Připadala mi docela vtipná, když mi vyprávěla o své stydlivosti. Prý se tak strašně stydí, že by se na Ruzyni bála zeptat se, jak se dostane na Florenc. Říkal jsem si, že s touto osobou bude legrace.
Konečně přijel Jura a my jsme ho zahrnuli všetečnými dotazy. Působil velmi unaveným dojmem a proti očekávání nám nic neřekl. Maruška chtěla odjet domů, když jsme jí naznačili o co asi půjde. Argumentovala tím, že se ztratí v Praze, natož v Americe, ale nakonec zůstala. Jeli jsme se najíst do jakési řecké restaurace, kde jsme se konečně dozvěděli fakta. Do Ameriky zítra odletíme pouze my tři, protože kapitán zůstal doma s manželkou, které dělají nové zuby. Ostatní členové posádky za námi přiletí až bude jachta koupená, ale není to na sto procent. Začíná to zajímavě, pomyslel jsem si, a pod dojmem prožitých zážitků jsem blaženě usnul.
Autorovy stránky www.radarka.cz