V minulém díle jste četli: Jiří s Jurou po úspěšném zakotvení na Azorských ostrovech strávili pár dnů vyřizovaním formulářů, nakupováním zásob na další plavbu do Gibraltaru a hlavně užíváním si civilizačních výdobytků jako je sprcha, pračka a dobré jídlo. Bohužel jim došli peníze, tak se Jiří snažil domluvit půjčku od své tety, což nakonec nevyšlo a museli použít Jurovu železnou rezervu. Když vypluli znovu na cestu, která měla trvat jen 10 dní, chytla je zase bouře a boj o život začal znovu.
41.den
Celá noc byla klidná a nad ránem začal boj o život. Střídavě svítil úplněk a nádherně osvětloval cestu, než se do toho vložily zlověstné mraky. Během mé služby spadla do moře složená genua, která byla špatně upevněna na přídi. Problém jsem naštěstí složitě vyřešil sám, abych nemusel vzbudil Juru.
Zjistil jsem , že nám začaly praskat stěhy, které drží stěžeň v kolmé poloze. Bylo to o to zvláštní, že jsou to centimetr tlustá nerezová lana. Opravdu nic není věčné. Teklo nám do kuchyně, vybila se baterie, navigační přístroj odmítá spolupráci, nelze se mu dostat do paměti, vypadává kladka od kosatky, motor nejde nahodit, dochází zásoby jídla a my neustále chodíme na malou stranu, protože pijeme urologický čaj. Takže se v podstatě nic zvláštního nedělo.
Večer jsme potkali jachtu a pokoušel jsem se vysílačkou o kontakt. Buď neměli zájem a nebo nerozuměli mojí angličtině. Tento den jsme ujeli sto mil v nepříznivém větru. Měl jsem neustále intenzivní pocit, že před námi někdo pluje. Minul nás totiž bochník chleba a zbytky dřevěné konstrukce. Docházel nám propan butan a tak jsme se připravovali na to , že budeme chroupat syrové těstoviny, které nám ještě zbyly.
42.den
Den byl zoufale stejný jako dny před ním. Loď sotva plula vlivem špatného směru větru. Potkávali jsme nákladní lodě a já už jsem se o navázání kontaktu nepokoušel. Měl jsem špatnou zkušenost. Pan Konkolski sice ve svých knihách popisoval něco docela jiného, ale to bylo před dvaceti lety. Možná to také bylo tím, že uměl anglicky a věděl co má do éteru říkat. Kdežto moje ruce a nohy, které ke konverzaci potřebuji, ve vysílačce nejsou vidět. Kladem dnešního dne bylo, že jsem mohl načít džem, na který jsem se již třicet dní těšil. Doma bych o něj nezavadil ani pohledem. Jedl jsem jej se sušenkami a byly to kulinářské hody. Do dvou hodin mě z toho rozbolel zub. Byl jsem rád, že nemám otravu krve, protože jsem si minulý den vrazil do prstu rezavou jehlu. Jako dezinfekci jsem na ránu použil slivovici a to asi pomohlo.
V pět hodin se nám podařil první kontakt v éteru za čtyřicet dva dní.
Řítila se na nás obrovská nákladní loď a na poslední chvíli změnila kurz. V éteru se ozvalo volání na šestnáctém kanále. Domluvili jsme se na změně a přešli na osmnáctý. Kontakt byl navázán. Borci na palubě rozuměli mojí lámané čechoangličtině a bylo to o to snazší, že na palubě sloužil Chorvat. Gratulovali nám k výhře nad Němci ve fotbale. Byli jsme tedy s Jurou na sebe hrdí i když oba fotbalu nehovíme. Přidali jsme ještě pár konverzačních témat a loď nám po chvíli zmizela za obzorem.
Dosah naší vysílačky byl asi třicet mil. Měli jsme sice na lodi velkou vysílačku, ale její obsluze jsme vůbec nerozuměli, takže skončila na horní posteli v naší kajutě.
Špatné počasí nás nakonec donutilo zastavit. Vítr nefoukal a na motor jsme jet nemohli, neboť nám docházela nafta. Přestávky v plavbě jsme využili k zalepení okna v kuchyni, kudy do lodi zatékalo. Na obzoru se objevila modrá obloha a tak jsme doufali, že zítra bude lépe.
43.den
Nebylo.
V noci jsme chvíli jeli než se nám roztrhla hlavní plachta napůl, což znamenalo od šesti hodin ráno šít a šít. Kolem lodi vládlo bezvětří a jediné co bylo pozitivní, že svítilo sluníčko. Po sedmi hodinách neustálého šití jsem toho měl dost a šel si zaplavat. Než jsem stačil skočit do vody, všiml jsem si tří půlmetrových ryb kolem lodi. Neváhal jsem, a uchopil tentokrát ostře nabroušené malajské kopí. Nevím co mě to napadlo, že jsem z ničeho nic bodl do vody z paluby a na konci kopí se zatřepetala ryba. Měl jsem ohromnou radost z úlovku. Po tolika dnech marného rybaření se mi povedlo kopím ulovit rybu. Bylo to srovnatelné s Jurovým výkonem před dvaceti dny. Zpracování ryby se opět ujal Jura a výsledek byl bezvadný.
Na obzoru se objevili nějací zoufalci, kteří jako my marně čekali na vítr. Navrhl jsem, že nahodíme motor a zajedeme na kus řeči. Nápad byl ale zamítnut, neboť jsme museli šetřit naftou. Smutně jsem koukal na obzor a tak Jura slíbil, že večer usmaží lívance. Byl jsem na to hrozně zvědavý. Při opravě plachet se mi podařilo nenávratně ztratit jehlu. Zbyla nám tak už jen jedna poslední. Museli jsme ji hlídat jako oko v hlavě, neboť bez tohoto maličkého kusu kovu bychom byli vyřízení.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsem skončil šití a protože bezvětří stále trvalo, vylezl jsem na samý vrchol stěžně vyhlížet nějakou loď. Ta, kterou jsem chtěl předtím kontaktovat, mezitím zmizela. Cíl cesty se nám opět vzdálil o jeden den. V duchu jsem byl velmi nespokojený s rozhodnutím Jury šetřit naftu, ale respektoval jsem to. V bouři bychom mohli potřebovat každou kapku. Byl jsem už jako malé dítě a stále jsem se ptal: „Kdy už tam budem“? V jednom kuse jsem koukal do mapy a podle propočtů jsme již dávno měli být na dohled pobřeží. Jurovo šetření nafty mi připadalo jako že mi to dělá naschvál, což byl nesmysl. Ale moje psychika už nebyla nejlepší. Ještě že Jura udělal fantastické palačinky a tím na chvíli rozehnal moje chmury.
44.den
Přes noc jsme se střídali po třech hodinách. Nemohl jsem se vzbudit i když mi budík dvacet minut pípal přímo do ucha. Dojedli jsme rybu a palačinky a zůstali jsme bez mouky. Snědli jsme i poslední azorské jablko. Rychlost plavby se pohybovala kolem pěti uzlů. Foukal zadní vítr a tlak se neměnil. Navigační přístroj nám udával polohu se značným zpožděním. Nemohli jsme se mu dostat do paměti a takzvaně jej inicializovat. Tj. říci mu, kde se právě nachází. Tento úkon bylo potřeba udělat každých tři sta mil a bylo to opatření od výrobce proti teroristům. Ti potom nemohou posílat bomby přes celou zeměkouli na určený cíl.
Vzal jsem si slovník a pomocí něj přeložil do angličtiny pár jednoduchých vět. V nich jsem požadoval o upřesnění naší polohy, protože se nám pokazil náš navigační přístroj. Kupodivu jsem měl s překladem úspěch a okolo plující lodě mi polohu upřesnily. Počítal jsem cigarety a už jich zbývalo pouze pět. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že snad do té doby než mi dojdou, nebudeme v cíli naší cesty. Podle plujících odpadků kolem lodi bylo znát, že se blížíme k civilizaci. Neustále nás míjely nákladní lodě, což bylo povzbudivé.
45.den
Počasí bylo velmi náladové. Vítr vál příznivým směrem a do toho se střídal déšť se sluncem. Na lodi vládla pohoda. Přestal pracovat navigační přístroj a tak přišel ke slovu můj anglický text. Už jsem se neozýval “vtipným“ jménem naší lodi po špatné zkušenosti se záchranou u amerického pobřeží, ale představoval jsem se jako kapitán George. Po upřesnění polohy okoloplujících lodí Jura vylezl na stěžeň a opravil světla. Když byl nahoře, kolem lodi začala kroužit velryba. Asi jsme vyzařovali velrybí feromony, ale naštěstí k ničemu nedošlo. Byli jsme na tom dnes dobře, protože jsme upluli sto mil. Byli jsme zvědaví, co nám přinese nastávající noc.
46.den
Do cíle zbývalo tři sta sedmdesát čtyři námořních mil. Noc probíhala špatně. Loď sice jela, ale celou dobu jsme bojovali se spánkem. Uvařil jsem silné kafe, ale vůbec to nepomáhalo. Ráno se na obzoru objevila plachetnice a tak jsme s ní celý den soutěžili o prvenství. V éteru jsem si ověřoval naši polohu, a údaje kupodivu souhlasily s naším přístrojem. Ten nám tyto důležité informace poskytoval s velkým zpožděním.
Začaly silné nárazy větru a moře se rozbouřilo. Kolem lodi plavala žlutá bunda, ale nikdo v ní nebyl. Dojedli jsme poslední očka a udělali revizi zbytku konzerv. Výsledek nebyl povzbudivý. Sice jsme podle propočtů měli být tak za tři dny v cíli naší cesty, ale na moři člověk nikdy neví, co se přihodí. Začali jsme jídlem šetřit. Opět se roztrhla hlavní plachta na spodním okraji, takže jsme ji stáhli a začali si hrát na švadlenky. Navíc se utrhlo očko na kosatce. Pořád se tedy něco dělo.
Byl jsem myšlenkami už ve Španělsku, kde jsem měl za úkol sehnat peníze na opravu lodi za pomoci své tetičky. Neustále jsme vyhlíželi žraloky, kteří se prý živí odpadky lodí co plují do Gibraltaru. Žádného jsme k našemu zklamání nezahlédli. Vsadím se, že kdybychom seděli v záchranném člunu, tak by o tato „přátelská“ zvířata nebyla nouze. Jura se bez úspěchu pokoušel o rybolov.
47.den
Ráno jsem měl službu u kormidla a vesele jsem si zpíval různé písničky. Den byl jako vymalovaný a loď zvesela uháněla vstříc svému cíli. V šest hodin se pojednou ozvala strašná rána a já jsem okamžitě začal pátrat, do čeho jsem to vrazil. Nic jsem ale nemohl najít. Loď plula klidně dál a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se snad potápěli. Najednou jsem uviděl příčinu oné rány. Utrhl se hlavní přední stěh, který držel stěžeň. Okamžitě jsem stáhl genuu a zabušil na Juru. Bylo to špatné, protože jsme nemohli nadále používat kosatku, což je v postatě motor lodi. Nahodili jsme motor a začali promýšlet variantu naší záchrany.
K nejbližší pevnině v Portugalsku to bylo sto čtyřicet mil. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme tam. Tímto směrem jsme pluli pět hodin. To se mi velmi zamlouvalo, neboť se kvapem blížil konec této šílené plavby. Navíc jsme zjistili, že se utrhla lišta, po které kosatka s genuou jezdila. Provizorně, pomocí zbytků lan na palubě jsme uchytili stěžeň a modlili se aby vydržel ve vzpřímené poloze. Atlantik se nám vysmíval a já jsem neměl daleko k zoufalství. Prohlížel jsem si mapu a navzdory svým pocitům jsem Jurovi navrhl, abychom se vrátili na původní kurz, čímž by se nám opět cesta prodloužila.
Jura velmi rád souhlasil a tak jsme se vrátili na původní kurz. Nechtěl už kvůli mně riskovat, když loď nebyla ve stoprocentním stavu a navíc by mu vznikl problém, co s lodí v Portugalsku. Za to gesto mi poděkoval, což mě dojalo.
Stačil jsem si včas všimnout, že se nám málem prodřelo lano otěží. Bylo to z důvodu netočících se kladek. Tuto závadu jsme vyřešili jejich promazáním. Dal jsem si jednu z posledních cigaret a vypil večerní pivo. Byl jsem smířen s osudem. Služby jsme měli opět po dvouhodinových cyklech a Jura vykouzlil pár lívanců ze železné zásoby mouky, kterou přede mnou ukryl. Dal mi jich víc a sám se dojedl krabím masem. Bylo to od něj perfektní gesto. Teď už jsme byli opravdu bez mouky a zbylo nám pár konzerv s nepopulárním obsahem. Spočítali jsme obsah nafty v nádrži a Jura mě udivoval svými matematickými znalostmi, které pochytil na vysoké škole.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…