Dva měsíce v Atlantiku: 7. díl ZÁCHRANNÁ AKCE

V minulém díle jste četli: Jiří, Jura a Láďa konečně vypluli s opravenou lodí na cestu. Prvních pár dnů se seznamovali s řízením a obsluhou lodi a plachet. Naneštěstí je hned zezačátku potkala ošklivá bouřka, roztrhlá plachta a problémy s bateriemi.

Kolem lodi létaly ryby, takže to vypadalo, že stačí otevřít jenom ústa a člověk by se mohl nasytit. Vzpomněl jsem si při tom na rodné Čechy, kde prý budou létat „pečení holubi až do huby“, pokud se nám ovšem podaří odrazit od ekonomického dna. Jura mi vyprávěl žertovnou historku jak v noci našel spícího Láďu u kormidla. Dohodli jsme se, že já budu dělat zlého policajta a on hodného, jestli chceme přežít. Láďa byl v klidu a asi si dostatečně neuvědomoval zodpovědnost při řízení lodi, hlavně v noci kdy hrozí srážka, nebo prudká změna počasí. Kormidelník tyto věci musí neustále hlídat, kromě toho, že se plně věnuje řízení lodi.

Zjistili jsme, že v bateriích je pořádný zmatek a že vlastně nevíme jak jsou zapojené. Škoda té jazykové bariéry, že nám původní majitelé nemohli zodpovědět důležité otázky k obsluze lodi. Měli jsme dvě vysílačky. Jednu malou s dosahem asi dvacet mil a druhou digitální s netušenými možnostmi. Bohužel k ní byl návod v angličtině, takže jsme ji neuměli obsluhovat. Zbývala nám ta malá, která byla velmi jednoduchá, ale stejně jsme neuměli anglicky.

Byli jsme již čtvrtý den na cestě a v noci začalo drama. Roztrhala se nám v bouři hlavní plachta. Zkoušeli jsme místo ní nouzově instalovat kosatku abychom mohli ovládat loď, která se zmítala při poryvech větru a nárazech obrovských vln.Toto řešení moc nevyhovovalo, ale alespoň něco. Zkusili jsme ještě improvizovaně instalovat druhou kosatku na přídi a situace se minutu od minuty stávala kritičtější. V řízení lodi nám vydatně pomáhal motor. V boji o holý život jsme neměli místo na černé myšlenky a pokoušeli jsme se řídit těžce zkoušenou loď. Chyběla nám totiž bouřková plachta, což byla jediná možnost, jak ovládat loď v bouři. Drama pokračovalo až do rána a byli jsme všichni vyčerpaní a nevyspalí.

Bouře zesilovala a nakonec nám vynechal motor. Okamžitě se to projevilo na manévrovacích schopnostech lodi. Dolili jsme naftu, ale motor odmítal poslušnost. Teď za plného denního světla jsme viděli tu hrůzu kolem. Vlny byly obrovské a foukal strašlivý vítr. Napadlo nás, že motor je asi zavzdušněný a tak jsem jej šel odvzdušnit, protože Jura musel zůstat u kormidla. Využíval všechny znalosti a umu k řízení lodi v těch podmínkách, ale moc to nepomáhalo. Našel jsem odvzdušňovací šroubek a podařilo se mi ho utrhnout. Byla to obrovská smůla, neboť bez motoru   už se loď nedala vůbec ovládat. Byli jsme bezmocní. Zorganizovali jsme s Jurou schůzi na téma co dál a Láďa se u kormidla zatím pokoušel o nemožné. V podpalubí bylo plno vody, protože nám zatékalo horní palubou.

Jelikož hodně čtu, vzpomněl jsem si, že už Kryštof Kolumbus měl jakousi vodní kotvu, která jim v bouřích pomáhala přežít. Smůla ale byla, že nikdo z nás na palubě nevěděl jak vypadá. Jura ji na Jadranu v životě nepotřeboval. Prosadil jsem svůj názor, že si ji představuji jako větrný rukáv co mají meteorologové na letišti. Začali jsme v podpalubí s Jurou šít z obalu na plachtu domnělou vodní kotvu a Láďa mezitím statečně bojoval s živly u kormidla. Vymyslel zlepšovák, že když vytočí kormidlo na doraz tak má pocit, že to pomáhá. Snažili jsme se tomu uvěřit. Ušití vodní kotvy byla poslední možnost jak se zachránit bez pomoci jiných. Šlo to zoufale pomalu za krutých podmínek. K večeru ale bylo naše snažení korunováno úspěchem a tak jsme námi vyrobený zázrak hodili přes palubu. Chvíli se houpal na vlnách a potom se potopil. Poslední naděje na vyřešení krize vyhasla.

Po setmění byla situace tak špatná, že jsme začali stěžňovým světlem blikat signál S.O.S. na loď, která se náhle vynořila na obzoru a my zahlédli její poziční světla. Jura mi podával světlice a já se je pokoušel odpalovat. Ani jedna nefungovala. Měli jsme strašný strach, že nám odplují aniž by si nás všimli. Náhle mi Jura dal pokyn abych začal vysílat MY DAY. Láďa měl sice zpracovat text v němčině abychom nemuseli volat signál pomoci, ale okolnosti byly rychlejší, než Láďovo vzpomínání na německá slovíčka. Američani sice na mé volání okamžitě reagovali, ale já jim vůbec nerozuměl. Znovu jsem opakoval MY DAY a v tom jsem pochopil, že chtěli vědět jméno naší lodi. Odpověděl jsem WHOCARES a oni se znovu ptali na jméno lodi. Tato situace se opakovala asi pětkrát a já už jsem z nich šílel. Netušil jsem totiž, že Whocares v překladu znamená „co je ti do toho“ . Takže vtipný název lodi se nám při krizové situaci vymstil.

Nakonec jsme byli vyslyšeni a pochopeni. Světla lodi se začala přibližovat. V tom mi také chytnul nouzový signální oheň a málem jsem jím zapálil palubu. Než jsem ho stačil hodit do moře, trochu mi připálil nohu. Bylo mi to jedno, hlavně že se blížila pomoc. Do éteru jsem primitivní angličtinou vysvětloval naše problémy s motorem a plachtami. Někdo mi sice odpovídal, ale já nerozuměl ani slovo. Jura konečně našel nové rakety a tak jsem jednu vystřelil. Objevila se světla dalších lodí a v éteru se ozývalo jedno hlášení za druhým. Všechna světla mířila k nám a nám se v tu chvíli ulevilo. Bouře nadále vystrkovala svoje drápy, ale blízkost lodí nás velmi povzbudila. Ve vysílačce se ozvalo jméno naší lodi a někdo po nás chtěl informace. Odpověděl jsem, že neumím dobře anglicky a lámaně jsem vysvětloval že – motor špatná-plachta špatná- všechno špatná-lidi dobrá………

Po dvaceti minutách k naší zádi připlul rybářský člun na vzdálenost třicet metrů a svítil na nás reflektorem. Na přídi klečel Američan a něco křičel. Vylezl jsem na záď a snažil se o konverzaci. Bohužel jsme každý chodili do jiného kurzu angličtiny a tak jsme si nerozuměli. S oběma loděmi to šíleně házelo a situace byla beznadějná. Nemohli jsme se absolutně domluvit. Když už jsem vyčerpal veškerou zásobu anglických , německých a ruských slovíček, z plných plic jsem zařval : „KURVA, tak helpneš mi nebo ne“? a Američan mi odpověděl : „Jó, Jó “!Od té chvíle jsme si porozuměli. Nad námi začal kroužit vrtulník a osvětloval nás silným reflektorem. Ve vysílačce se nás opět na něco ptali a ten Američan vždycky zařval : „JÓ JÓ“ a tak jsem to po něm opakoval do vysílačky. Nakonec vrtulník odletěl a rovněž se vzdálila i rybářská loď.

Osaměli jsme, ale okolo byly tři lodě, které s námi neustále držely vizuální kontakt. V podpalubí to vypadalo jako po výbuchu bomby. Všude mokro a poházené věci. Neustálé náklony a řev větru drásaly naši nervovou soustavu. Měl jsem pocit, že se loď musí každou chvíli rozpadnout. Střídali jsme se u kormidla v marné snaze nějak loď řídit. Jura si poručil kafe jako by se nic nedělo, a tak jsem začal vařit v těch strašných podmínkách, což vyžadovalo artistický výkon. Bylo to perfektní gesto, které mělo zklidňující charakter. Mezitím jsem dal za úkol Láďovi připravit nouzovou dávku potravin a vody, v případě, že se potopíme. Po uvaření kafe jsem chtěl zkontrolovat splnění úkolu, ale nemohl jsem Láďu najít. Nakonec jsem ho objevil na toaletě, jak se holí a pohled upírá kamsi do třetí Galaxie. Pochopil jsem, že je mimo. Ani jsem se mu nedivil, nebyl jsem na tom o moc lépe. Hlavou mi probíhaly hrůzné myšlenky a měl jsem šílený strach. Hlavně, když jsem byl u kormidla sám a nemohl jsem ovlivňovat jízdu lodi. Zažívali jsme neskutečné náklony a teprve s příchodem svítání jsem začal věřit tomu, že se zachráníme. Nejlepší na tom všem bylo, že náš boj o život probíhal asi třicet mil od Savannah. Myslel jsem na Žákovy, jak se budou tvářit na nové české trosečníky. Byl jsem rozhodnut, že jim nezavolám.

Uvařil jsem další kafe a střídal se s Jurou u kormidla. Láďovi bylo velmi špatně. V osm hodin se objevila policejní loď a z ní spustili gumový člun. Do něj naskákali tři záchranáři a byl zázrak, že se v těch vlnách nepřevrátili. Po velkém boji se dostali těsně k nám a na palubu skočil usměvavý mladík s oranžovou záchrannou vestou. Představil se, že je Steve a ptal se jakýže to máme problém. Ukázali jsme mu roztrhané plachty a rozbitý motor a on vše nahlásil do vysílačky. Záchranný člun přijel blíž k nám a z jeho paluby nám hodili tenké lanko. Pomocí něho jsme vytáhli na palubu silné lano a Steve jej navázal za příď. Neustále se smál a ptal se mě, jak rychle pluje naše loď, že nás odtáhnou do přístavu. Hrdě jsem odpověděl že deset uzlů a on to zavolal do vysílačky. Tlusté lano se pomalu napínalo a když jsme se rozjeli, loď se začala potápět. „Ólalá“ !! zvolal jsem na Steva , „deset uzlů to asi nebude“ ! „Tak kolik tedy pluje tvoje loď“ ? zeptal se znovu a už se usmíval o poznání méně. „No, šest, ano šest uzlů“ odpověděl jsem sebevědomě. Steve to opět nahlásil do vysílačky a situace se znovu opakovala. To už se Steve vůbec neusmíval a tak jsme se shodli na čtyřech uzlech. Tato rychlost již byla v pořádku a tak nás táhli rozbouřeným mořem do Charlestonu, což bylo osmdesát námořních mil. Rybářské lodě nás opustily a my jsme jim poděkovali za pomoc.

Nabídl jsem Stevovi svoje Marlbora aby se nezlobil, a deset hodin jsme spolu konverzovali na společenská témata. Používali jsme ruce a nohy a vykouřili celou krabičku cigaret. Uvařili jsme mu kafe, ale vůbec mu nechutnalo. Po čtyřech hodinách se moře začalo zklidňovat, takže záchranáři mohli zvýšit rychlost. Byl jsem velmi rád, že to nebylo do Savannah. Střídali jsme se u kormidla a v lodi to podivně skřípalo a bouchalo. V podpalubí byla všude voda a změť různého materiálu. Ptal jsem se Steva, kolik bude stát naše záchrana a on říkal, že to bude velmi drahé. V duchu jsem si přál ať nám zabaví loď a tu záchranu ať klidně splácím celý život. Jenom proboha, ať už nemusím jet přes ten Atlantik! Byl jsem rozhodnut, že dál nejedu.

Po deseti hodinách jsme byli na dohled Charlestonu a moře již bylo docela klidné. Míjely nás obrovské lodě a my jsme se cítili trapně. Hlavně jsme byli zvědavi co nás čeká od úředníků v přístavu. Jura zjistil že si sebou nevzal průkaz kapitána. Byli jsme nuceni zakotvit asi sto metrů od přístavu, jelikož loď neměla funkční pohon. Spustili jsme kotvu a chvíli trvalo, než se zachytila. Bylo to dost dramatické, protože jsme byli bezmocní a kolem kotvily různé jachty, takže hrozilo, že nás to na ně snese. Po ukotvení na palubu vniklo šest mužů s pistolemi u pasu v čele s tlustou úřednicí. Každý z nich si opsal náš pas a úřednici nejvíc vadilo, že plujeme pod americkou vlajkou. Přesto se neustále chichotala a ukazovala na nějakou chybu v papírech. Nakonec jsme se s ní dohodli, že pro nás přijede ráno a popřála nám dobrou noc.

Zůstali jsme na palubě sami se spoustou otazníků, co bude dál. Otevřeli jsme láhev vína a já uvařil dobré špagety s hnusným krůtím masem. Stačilo nám vypít velmi málo alkoholu a byli jsme v náladě. Šel jsem spát a nemohl si zvyknout na to, že stojíme na klidné vodě. Po probuzení jsem Jurovi odpověděl na jeho otázku, kterou vyslovil před dvanácti hodinami. Bylo to, když jsme vplouvali do Charlestonu, tak zakončil debatu o tom co nás čeká větou: „Jestli teda se mnou dál poplujete“. Bylo mu jasné jaký šok jsme s Láďou prožili a rozhodnutí nechal čistě na nás. Moje odpověď byla: „Tak já tedy s tebou dál pojedu“. Láďa mlčel a stopl si Američana, který jel kolem na malé loďce. Odjel s ním na břeh a my s Jurou čekali na slíbenou úřednickou návštěvu. Záchranáři přijeli a chtěli nás kamsi přetáhnout. Nemohli jsme se domluvit a tak s nimi Jura někam odjel.

Zůstal jsem na palubě sám samotinký a měl dost času o všem co se stalo přemýšlet. Psal jsem si deník, kde jsem si stěžoval na všechny a na všechno. Sebe jsem samozřejmě popisoval kladně a jako hrdinu. Už mi otrnulo. Sepsal jsem veškeré závady, které jsme museli zvládnout opravit před vyplutím do Evropy. Seznam se zdál být nekonečný navzdory „konečnu“ v Jurově peněžence. Rozvěsil jsem veškeré mokré věci i s koberci a umyl nádobí. Myslel jsem na to, že musím Juru dotlačit k tomu, aby se veškeré závady odstranily, a hlavně se pořídila vodní kotva s bouřkovou plachtou. Uvědomil jsem si, co asi musel prožívat Láďa, když jsem to srovnával se svými pocity. Celý život si hraji s padákem, na skalách a pod vodou a v podstatě jsem takový „malý český Rambo“, ale v bouři jsem byl na dně. Ten intenzivní strach totiž trval velmi dlouho. Láďa byl pán v nejlepších letech a nikdy nedělal žádné extrémní sporty. Jura v kritických chvílích jednal pohodově.

Před naší plavbou byl na školení v Praze o námořním jachtingu. Tam jim nějaký borec vyprávěl o tom, že pomoc v nouzi na moři je bezplatná. Školení zakončil tím, že lidský život je tak bezcenný, že je potřeba v krizi bojovat až do konce a neotravovat pobřežní hlídku žádostmi o pomoc na šestnáctém kanále. Je to prý ostuda a stojí to spousty peněz.

Byl jsem rád, že nepluji pod takovýmto šílencem a že jsme možnosti záchrany využili. Byl jsem přesvědčen, že se Jura rozhodl správně na základě okolností, které nás v bouři potkaly. Měl obrovskou odpovědnost za nás, nevycvičenou posádku, a taky za loď, kterou potřeboval dopravit do Evropy, aby mohl splatit dluhy. Nemohl jsem Juru nechat na holičkách a odjet domů. Stejně jsem neměl potřebnou finanční hotovost na zpáteční letenku. Ty naše už byly propadlé.

Autorovy stránky www.radarka.cz

Pokračování příště

200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Více informací