“Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo.
Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem… Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový.”
– Úvodní slova cestovatele Miroslava Zikmunda ve vzpomínkové knize „Život snů a skutečnosti“.
Letos uplynulo 111 let od narození Eduarda Ingriše, člověka, který se zde v tehdejším Československu za dob První republiky stal věhlasným skladatelem, a později vycestoval a stal se takřka světoznámým mořeplavcem a dobrodruhem. Jeho jméno bylo u nás téměř zapomenuto, avšak v Jižní Americe, kde strávil podstatnou část svého dobrodružného života, se na něj vzpomíná dodnes.
Eduard Ingriš se narodil 11. února ve Zlonicích u Slaného. Kvůli otcově železničářské profesi se rodina často stěhovala, ale to nebránilo mladému Eduardovi v pěstování lásky k přírodě, hudbě a posléze filmu. Dle přání rodičů nastoupil ke studiím na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale aniž by jim to řekl, brzy přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval v roce 1928. K tomu už od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se v různých studentských spolcích.
Právě díky studiu na konzervatoři a zájmu o filmovou tvorbu byl na počátku 30. let osloven, aby složil hudbu k libretu „Trampské milování“, které bylo reakcí na přísnou, výrazně mravně založenou tehdejší společnost. Součástí Ingrišovy tvorby k tomuto dílu byla i píseň Teskně hučí Niagara, která se stala památnou písní a také nezbytnou součástí všech trampských zpěvníků. Po Ingrišově odcestování z Československa se také jednalo o jednu z mála vzpomínek, které po sobě zanechal a na něž se nezapomnělo. Píseň měla už v roce 1932 takový úspěch, že při premiéře bylo představení diváky přerušeno a musela být opakována.
Po úspěšném startu kariéry měl Eduard Ingriš stěží čas se byť jen nadechnout. Složil přes 60 operet a muzikálu, symfonii i operu, napsal také na tisíc dalších skladeb a písní. Jako autor a dirigent spolupracoval s většinou pražských divadelních scén, včetně Osvobozeného divadla, Varieté, Stavovského divadla, Tylova divadla atd. Jeho nejúspěšnějším dílem byla opereta „Rozmarné zrcadlo“, která se hrála 5 let a měla 1600 repríz. Kromě toho také do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým filmům. Během svého uměleckého působení se přátelil s mnoha tehdejšími významnými uměleckými osobnostmi, např. J. Werichem, J. Voskovcem, J. Ježkem, V. Burianem, R. A. Dvorským a dalšími.
Za 2. světové války si dal Eduard Ingriš předsevzetí, že „až válka skončí, odjede do míst, kde se lidé nezabíjejí.“ To v roce 1947 skutečně udělal a s 50 dolary a dvěma zavazadly se vydal na cestu do Argentiny, kde měl domluvené místo v orchestru. Zprávy o „Vítězném únoru“ ho však zastihly už po cestě, v Rio de Janeiru. Tím se stal v Brazílii nežádoucím, protože pocházel z komunistické země, propadlo mu vízum a Argentina mu odmítla nové vízum vydat. Byla mu dána nabídka, že se může usadit, kdekoli v Brazílii bude chtít, kromě největších měst. Na to Eduard Ingriš ale odvětil, že chce na Amazonku.
Odcestoval tedy do Belému, kde si obstaral nové doklady a nastoupil na loď plavící se proti proudu Amazonky. Nakonec se po devítiměsíční cestě usadil v peruánské Limě, kde se seznámil například s kolonií Baťovců, jejichž děti vyučoval hudbu. Založil si fotografický ateliér a podnikal dobrodružné výpravy po celém Peru. Roku 1949 ho v jeho fotoateliéru navštívili dva cestovatelé, J. Hanzelka a M. Zikmund, kteří mu přinesli na vyvolání velkou spoustu filmů z jejich výprav po Jižní Americe. Brzy se s Ingrišem spřátelili a nakonec se společně vydali na ostrovy Las Chinchas, kde spolupracovali na natáčení filmu Ostrovy milionu ptáků.
V Limě Ingriš také založil České divadlo v Peru, kde při různých příležitostech uváděl své nové hry; dál nepřetržitě skládal. Jednu svou píseň „Peru mi amor“ věnoval manželce peruánského prezidenta a vysloužil si za ni peruánské občanství. Také dirigoval, po zkušenostech z Prahy, Peruánský státní symfonický orchestr. V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží, v nichž byl velmi úspěšný (vyhrál 7 prvních cen) a předstihl i mnoho profesionálních fotografů. Po těchto výstavách ho oslovil americký vicekonzul Loren McIntyre, který tehdy v Jižní Americe zastupoval i zájmy Holywoodu. Mezi roky 1951 – 1954 se tak Eduard Ingriš podílel na natáčení mnoha filmů pro brazilské, argentinské i americké společnosti, ať už stál za kamerou, nebo ve studiu skládal hudbu. Za zmínku stojí třeba série 13 filmů z let 1953-1954 „Adventure is my Business“ (Dobrodružství je můj podnik), při jejímž natáčení byl prohlášen za mrtvého poté, co na něj a jeho pomocníka v pralese skočila puma. Tento pomocník právě rozhlásil zprávu o smrti Eduarda Ingriše, když ho nenašel na ošetřovně, kam byl sám dopraven. Tato zpráva se dostala i do Československa spolu se vzpomínkovým pořadem z Ingrišových písní, brzy ale byla vyvrácena a odvolána.
Díky McIntyrovi se Eduard Ingriš nakonec dostal do kontaktu i s Thorem Heyerdahlem, a šlo o vpravdě osudové setkání. Heyerdahl byl muž, který byl nejvíce známý pro svou úspěšnou plavbu přes Tichý oceán na balzovém voru, a Ingriš byl jeho příběhem natolik inspirován, že se také sám vydal na dvě plavby na voru Kantuta z Peru do Polynésie.
První výprava vyplula 4. 12. 1955, ale bohužel už od začátku plul Ingriš se svou čtyřčlennou posádkou špatným směrem. Tento omyl zapříčinil převážně Humboldtův proud, který měnil svou trajektorii v důsledku změn ročních období. Posádka nakonec na 47 dní uvázla ve velkém mořském víru na západ od Galapág, než se jim zázrakem podařilo na chvíli obnovit rádiové spojení a americké lodi, která plula kolem, se podařilo je zachránit. Ačkoli byla plavba neúspěšná, fotografie z Kantuty obletěly svět a Eduard Ingriš díky nim získal velkou publicitu v Jižní i v Severní Americe. Dokonce i Ernst Hemingway ho v roce 1957 požádal, zda by byl ochotný mu pomoci jako poradce při natáčení filmu podle slavného Hemingwayova románu Stařec a moře.
Ingriš byl svým počátečním neúspěchem sice zklamán, ale během necelých čtyř let našetřil dostatek peněz a 12. 4. 1959 se vydal na druhou plavbu, která byla tentokrát úspěšná. Na voru, který se jmenoval Kantuta II, s ním byl dokonce jeden člen původní posádky Kantuty I, Joaquín Guerrero, který byl nakonec také jediný, kdo s Ingrišem po 106 dnech doplul na ostrůvek Matahiva ve Francouzské Polynésii. Zbylí dva členové posádky se po cestě vzbouřili a uprchli z voru pryč.
S úspěchem své druhé plavby se Eduard Ingriš stal významným mořeplavcem, stavěným na stejnou úroveň jako samotný Thor Heyerdahl, s nímž si mimo jiné Ingriš celý život dopisoval. O plavbách Kantuty I a II vzniklo mnoho filmů a jiné dokumentace, na kterých se většinou velkým dílem podílel i Eduard Ingriš. Po roce 1962 se přestěhoval do Los Angeles, kde se potkal s herečkou a zpěvačkou Ninou Karpuškinovou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet. Brzy se vzali, přestože Nina byla o celých 26 let mladší než Ingriš, kterému v době svatby bylo už 59 let. Nehledě na věkové rozdíly spolu vychovali syna Eduarda a žili příjemný život, proložený přednáškami a besedami při příležitostech promítání filmů z Ingrišových cest. Celý život se také dál stýkal s dalšími Čechy žijícími v zahraničí, obzvlášť pak s přáteli cestovateli J. Hanzelkou a M. Zikmundem, kteří mu svou návštěvou tehdy v Limě pomohli uskutečnit jeho sny o dobrodružství a cestování na moři.
Eduard Ingriš zemřel 12. ledna 1991 v nevadském Renu. Po pádu komunistického režimu si velmi přál ještě jednou se podívat do své staré vlasti, ale kvůli těžké nemoci se mu to už nepodařilo. Až nakonec v prosinci roku 2000 se Miroslav Zikmund po domluvě s Ninou Ingrišovou vydal do Ameriky, aby spolu rozumně naložili s rozsáhlou pozůstalostí, kterou E. Ingriš zanechal. Díky tomu je nyní v Archivu Hanzelky a Zikmunda ve Zlíně možné navštívit část věnovanou Eduardu Ingrišovi, která obsahuje více než 40 000 fotografií a dokumentů, které E. Ingriš za svého života vyfotil a napsal.
Je smutnou ironií osudu, že muž tak oslavován v zahraničí a muž, na kterého může být naše historie hrdá, byl v tehdejším socialistickém Československu důsledně ignorován, až se jej nakonec podařilo vymazat z historie Čechů a Slováků takřka úplně. Přesto jde o jednoho z největších mořeplavců, které se kdy v české zemi narodili.
Zdroje:
Trampský magazín, Eduard Ingriš – muž, který měl být zapomenut, se narodil před 110 lety…
Česká televize, Zapomenuté výpravy: Plavba voru Kantuta
Fotografie:
Připomněl bych ještě krásnou knihu. Plavby sebevrahů. Plavba Kantuty je tam popsaná.
Ano, knihu doporučuji a hojně je tam psáno i o Thoru Heyerdahlovi a vůbec celková atmosféra hlavně během plaveb poutavě sepsána.