Ráno jsem dost klepal kosu. Afrika ne Afrika, drkotal jsem zubama. Bílá mlha se válela nad Nilem a pomalu a nejistě ji prokusovalo sluníčko. Za roztrhanými cáry mlhy začala vykukovat modrá obloha. Vystoupil jsem na břeh a abych se zahřál, běžel jsem mezi datlovými palmami pořád nahoru na písečnou dunu táhnoucí se nad Nilem. Odtud jsem měl nádherný rozhled na loď a její pomalu se probouzející posádku. Nádherné slunce zlatilo pás zeleně kolem Nilu a barvilo do oranžova žluté písečné duny táhnoucí se dál od řeky.
Felúka byla pro Ahmeda a Mahmeda takový domov, kde měli všechno. Netuším zda na ně někde čekal jejich vlastní hliněný dům s rodinkou schovanou za zdí a nebo zda jejich domovem byla tahle loď a putování za obchodem po Nilu. Felúka se rychle dala přestavět vyndáním pár prken a fošen na nákladní plachetnici, převážející třeba obilí v pytlích. Turistů ani toho času na felúce moc neplulo. Je to pomalé a čas jsou přeci peníze, jak někdo moudrý v Evropě řekl. Větřík znovu napnul latinskou plachtu a my tiše pluli a pluli a pozorovali břehy. Občas se objevila vesnice složená ze čtvercových domů uplácaných z bláta a kamení. Mezi domy se pohybovaly ženy oděné v černém, na hlavě nesoucí džbery, džbány a všemožné pytle, z nichž čouhala zelenina. Občas se objevila koza nebo dromedár. Odpoledne jsme přirazili ke břehu. Dlouhé datlové listy nám hladily tváře a my jsme ty datle trhali rovnou ze stromů do pusy. Na palubě se vařilo jídlo, vonící neznámým kořením, a slunce nás pro změnu spalovalo.
Cesta na starobylé chrámy Kom Ombo byla ještě dlouhá, a tak jsme opět vyrazili. Vítr v odpoledním slunci zcela ustal a my zůstali bezmocně stát uprostřed Nilu unášeni proudem. Občas se objevil parník šinoucí si to středem řeky a nevybíravě nás začal protrubovat, směřuje k nám svou ostrou špici. Vůbec se s tím nemazal a naše starosti s bezvětřím ho nechávaly v klidu.
Bylo na čase chopit se vesel a uhnout mu z dráhy, přece se nenecháme taranovat. Plavčík začal vařit večeři. Bylo na čase, hlady nám kručelo v břiše. Jelikož jsme neměli nic na práci, tak jsme ho pozorovali. Nevím, zda jsme ho tím tak znejistěli, nebo snad náhlý poryv
způsobil, že hrnec se šmakuládou se náhle převrhl a celý obsah se vylil. A tohle vypadalo na vzpouru cestujících. I kapitán procedil skrze zuby nejednu arabskou nadávku. Na sucho jsem polkl a jal se z batohu lovit naší železnou zásobu placek. Núbijec zmizel v podpalubí, asi vytírat ten bordel, co natropil. Bludný Holanďan nepohrdl darovanou plackou a jal se vyprávět další ze svých afrických příběhů. Nevím jak se přihodil ten zázrak na Nilu, ale asi za 10 minut měl plavčík zase navařeno. Z čeho a jak to udělal, jsme se nepídili. Měli jsme totiž hlad. Vzhledem k tomu, že už byla tma, neproběhla ani vizuální kontrola obsahu hrnce. Nutno říci, že to chutnalo dobře, hlad je mocný čaroděj. Hvězdy se opět rozzářily a my se psychicky museli připravit na tu kosu, co zase v noci přijde. A přišla.
Druhý den dopoledne jsme přistáli u nějaké hliněné vesnice. Vyšli jsme do prašných ulic a zahlédli stíny žen oblečených v černém. Když nás viděly rychle se ztratily za dveřmi domů. Potkali jsme ještě pár koz a kafetérii. Tak tady tedy dlouho bělocha neviděli. I ceny tomu odpovídaly. Černá káva a šíša nám spravila náladu. Ještě pár mil a doplujeme do Kom Ombo. Felúkou bez motoru, jako se tu jezdívalo tisíce let. Jestli ještě vůbec existuje pro turisty možnost plout touhle starobylou plachetnicí, neváhejte a zažijte to vlastní kůži. Je to pomalu ale jistě mizející svět, který zbude za čas pouze na obrázcích v knihách a na pobledlých fotkách.
