Poté, co jsme prošmejdili ostrov Koufonisi a na Naxosu koupili novou baterii, což byla docela dobrodružná pěší výprava, protože jsme museli přes kopec skoro za město a provoz byl opravdu silný a něco jako rozumné chodníky tu nemají, naštěstí jsme měli svoje kolečka (malý rudlík), kterými jsme chtěli baterii táhnout zpět, ale hodný pán, bývalý vojenský mariňák, nás od obchodu s bateriemi hodil autem zpět do přístavu, protože jak říkal „tady je příšerný provoz a Řekové jsou příšerní řidiči“, takže jsme chytli brzký trajekt na Koufonisi, jsme vyrazili na ostrov zaslíbený – Amorgos. Uf.
Amorgos je takový malá Kréta. Když jsme k němu připlouvali, měl úplně stejný profil, jen je o hodně menší. Zajímavostí Amorgosu je, že na jižní straně nemá žádné slušné kotvící zátoky. Jen na severní. Což je v kraji, kde fouká severák o sto šest většinu roku, trochu možná handicap. Jsme si říkali.
Kurs jsme nastavili do na mapě nejlépe vypadající zátoky z hlediska krytí, a to do Kalotýri. A dobře jsme udělali. Je skvělé krytá, vejde se do ní hodně lodí, leží už i v rámci Kyklád hodně stranou a je neskutečně klidná. Nezasahuje do ní žádný swell, na břehu není nic, co by dělalo hluk, je v ní ticho a klid. Opravdu paráda. Snad jen jihozápadní větry by v ní mohly vzbudit nějaké pozdvižení, ale ty tu nefoukají moc často. Hodili jsme kotvu a protože jsme byli za plavbu pěkně uhoupaní (foukalo a byly vlny), spali jsme klidný spánkem spravedlivých.
Probral jsem se skvělé odpočatý v šest ráno, a co dělat po ránu, že, takže jsem k velké radosti Skipřenky nastartoval drona a proletěl se nad zátokou. Jak už jsem psal, Kalotýri je velká, téměř úplně krytá zátoka na severním pobřeží protáhlého ostrova Amorgos. Je úplně tichá, nejezdí tam auta, nestojí tam hotely, ani restaurace. Jen z jižní strany, kde je pár domů, přijíždí loďka a dováží na severní pláž koupáníchtivé turisty. Kde se tu ale berou, je záhada.
Nejde vlastně o zátoku v pravém slova smyslu, ale o pobřeží kryté zakřiveným ostrovem. Ze západu je široký příjezd, na východě je malý mělký průliv, kterým ale propluje katamarán a překvapivě i místní trajekt. Podle Navionicsů tam moc vody není a tak jsme to nezkoušeli, ale vypadá to, že by možná mohla proplout i kýlovka. V zátoce není prakticky žádný signál, což je na jednu stranu skvělé, na druhou to tak skvělé není. Na noc nás tam stálo 12 lodí a všechny se v pohodě vešly. A byly to bez výhrady lodě majitelské, kdy posádku tvořila dvojice, pán a paní. No přesně jako my.
Obstructions, značené na mapách, které kopírují tvar zátoky, nejsou jednotlivé kameny nebo útesy, ale pruh plochého kamene, dost blízko u břehu. Ale i tak si dejte pozor.
Zátoka je to opravdu mimořádně klidná a vůbec se nám odtud nechtělo. Ale museli jsme. Cestou jsemse stavili ještě přístavu Katapoula, který je hlavním městem Amorgosu. Foukalo a vlnilo to tady o dost víc než v Kalotýri, nicméně stát by se tu dalo, i u mola, kde bylo dost místa, a i před přístavem, kde se dá hodit kotva.
Obkroužili jsme Katapoulu, nafotili, co se nafotit dalo a vydali se na další plavbu. Naším dalším cílem byl ostrov Despotiko.
Jo a abych nezapomněl – posledních pár kousků Jachtařského průvodce Řeckem, díl první, najdete tady! Už jich je jen pár…. část se prodala a část zničil přívalový déšť. Znáte tu story.
