Po osmi měsících chopil jsem se pera (pomyslně samozřejmě, napsat „chopil jsem se svého notebooku“ nezní tak hezky), abych doplnil další kapitolu naši velké plavby s Gaiou z chorvatského Sukošanu až do řecké Egeje. Z minulého dílu víte, že první část cesty vedla velmi studeným, ale krásným Jadranem ze Sukošanu (střední Jadran) do Bašky Vody (jižní Jadran, hned vedle Makarské), kde jsme začátkem února 2016 naši lodičku zanechali na pospas živlům. Celkem to bylo nějakých 108 námořních mil. V další etapě nás jich čekalo přes 300 (něco kolem 600 km) plus základní práce na lodi.
Letadlem na sever
Napsal jsem, že jsem loď zanechali na pospas živlům, a vůbec nepřeháním. V únoru přišla silná bóra a v marině foukalo přes 40 uzlů. Studený vítr padal z kopců a devastoval, co mu přišlo do cesty. Bohužel (bohudík?) v marině Baška Voda je webová kamera, díky které jsem na loď viděli. Ze začátku to vypadalo jako fajn výhoda, ale když začal fikejř, zas taková výhoda to nebyla. Sedíte doma u monitoru přes tisíc kilometrů daleko a díváte se, jak to tam lítá. A nemůžete vůbec nic dělat. Nejhorší bylo, když lodi vedle nás vyrval vítr na rolfoku smotanou genu a v mžiku ji roztrhal na cáry. Ó jak jsem si blahořečil, že jsem genu na rolfoku nejen pořádně utáhnul, ale ještě pojistil gumicukem.
Konečně uplynuly ty téměř tři měsíce a na konci dubna 2016 jsme opět vyráželi na cestu. Tentokrát ovšem letadlem do Dubrovníku s plánem vracet se až z řeckého Korfu. Plavba by měl zabrat s velkou rezervou dva týdny. Věřte nevěřte, ale jediný rozumný let v dubnu do Dubrovníku byl přes Oslo s norskými airolinkami Norwegian. A tak jsme se 22. dubna 2016 sbalili a večer se vydali na letadlo do Ruzyně, kterým jsme vyrazili na úplně opačnou stranu než leží Dubrovník. Na sever do norského Osla.
Kolem půlnoci jsme byli v Oslu a také jsme byli poslední letadlo, které ten den přistálo. Další stroj letěl někdy po šesté ráno. Znamenalo to, že oslovské letiště bylo úplně pusté. Znáte na letištích ten ruch a shon? Obchody, davy lidí, gejty, hlášení… tak to bylo úplně stejné, ale bez lidí, bez hlášení, nikde nikdo. Byly jsme tam sami. Měl jsem celou dobu pocit, že jsem někde, kde být nemáme a že nás každou chvilku někdo načapá a vyhodí. Ale nevyhodil. Dlouho jsme nemudrovali, vybrali restauraci s nejlepšími sedadly, na kterých se dalo pohodlně ležet, a usnuli jsme. Jaký to byl rozdíl proti Athénám, kde si nesmíte v sedě dát ani nohy na bágl, aniž by u vás okamžitě nebyla ochranka nebo odpovědný pracovník. Na athénském letišti se totiž ležet nebo nedejbože spát nesmí (jsou to všechno osobní zkušenosti, žádné „jedna paní povídala“). Tady dokonce, když přišel ve čtyři ráno uklízeč – a to jsem si byl skoro jistej, že nás zvedne – tak ten chlapík přiluxoval s takovým velkým uklízecím strojem k nám a říkal lámanou angličtinou „vy klidně ležet, já jít uklízet tamhle dál a nerušit vás“. Sladké Oslo, sladké Norsko!
V šest nám letělo letadlo, kam jsme se v pohodě nalodili a těšili se na Dubrovník. Ale ouha, chvíli po startu letadlo mění kurs a místo stoupání do letové hladiny klesá. Kapitán něco zachrčel norsky do reproduktorů a všiml jsem si, že cestující kolem nějak zmlkli a někteří , jak se mi zdálo, zbledli. Když to zopakoval anglicky, zmlkli jsme také. Nouzové přistání v Copenhagenu, tedy v Kodani. Co se stalo netušíme. Ale stroj přistál v Kodani, hodinku jsme si poseděli v letadle a pak zase odstartovali. Už mi to Norsko, tedy Norwegian Airlines tak sladké nepřišlo. A zhořklo zase o trochu víc, když jsme zjistili, že včerejší žádné jídlo v letadle nebylo krátkým letem, ale že i dnes, na cestě do Dubrovníku, jídlo nebude. Jen za peníze, norské ceny. Tak jsme si sice nějaké krekry koupili, ale byly drahé a bylo jich málo. Ale nevadí. Jiný kraj, jiný mrav, hlavně ať nás bezpečně dopraví do Dubrovníku.
Musím se teď zmínit o posádce. Do Bašky Vody kromě mě a Skipřenky cestoval ještě Jirka, se kterým jsem strávil tři týdny na plavbě podél východního pobřeží USA a Lukáš, který s námi pluje pravidelně – třeba všechny skotské plavby a plavby zimní. Plánovali jsme s Gaiou přeplout do Dubrovníku, cestou udělat nejnutnější práce, v Dubrovníku přibrat další část posádky – Dominika, Terku a Dana, a pak přeplout na Korfu do Řecka.
Zima zima zima je veliká
Letadlo dosedlo v pořádku, autobus jel za chvilku a tak jsme po čtyřech hodinách jízdy busem, 23.4. 2016 v pět večer, byli opět v Baška Vodě u Gaiy. Mimochodem – tím jsme si v jednom roce jeden a půlkrát projeli autobusem prakticky celou Jadranskou magistrálu od Zadaru po Dubrovník. Zajímavá meta. Zaskočili jsme na večeři a pak zapadli do kajut. Cestování nám zabralo 24 hodin.
Druhý den, v neděli 24. dubna se pouštíme do práce. Cílem je připravit Gaiu na další plavbu a na celou sezónu. V deníku mám napsáno: Ráno snídaně a pak práce. Odlučovač vyčištěn, filtr palivový vyměněn, výměna impeleru také OK, ale mrcha nechtěl vůbec ven. Lucka nalepila nálepky, kluci vyměnili výtahy spinakrové. Vyvrtaná dírka na liferaft. Promazané záchody jarem, zatím pouze jarem.
Docela dost práce. Jen impeler jsme vyndavali přes hodinu. Zadní záchod špatně splachuje a není jasné proč. (Teď to ještě netuším, ale se zjišťováním závady na záďovém záchodu si budu hrát víc jak půl sezóny.) Počasí nám moc nepřeje. Střídavě prší a je pěkná zima. Ale práci stíháme a v jedné nepršící půlhodině Skipřenka stíhá nalepit nálepky s novým jménem lodi a Gaia je tak definitivně pokřtěná.
Druhý den má foukat slušný severák. Chceme jej využít a vyplout.
Pondělí 25.dubna. Zápis z deníku: V noci lilo, děsně prší, nevíme, jestli vyplujeme. Předpověď nejistá. Děsný. Ráno je zima, prší, hory kolem zasněžené.
Ráno se radíme, jestli vyplout, ale nakonec si říkáme, že hůř nebude a vyplouváme. První cíl je Makarská, pár mil na jih, kde chceme dokoupit nějaké věci a hlavně plynovou bombu. Cestou nás trochu profoukne bóra z kopců, odhadem tak 35 uzlů. V Makarské jsme nakoupili, ale plynové bomby nejsou. Vyplouvám dál k jihu s plánem nocovat u Pelješacu, kam jsme dopluli za příznivého větru a občasných dešťových přeháněk. Na noc chytáme bóji v zátoce Loviště. Zadarmo. Nikde nikdo.
Druhý den, v úterý, 26. dubna, je obloha modrá. Nefouká a je zima. Na motor proplouváme korčulanským kanálem a krátce po obědě jsme na Mljetu, zátoka Rogač, kde chceme zůstat pár dní a dokončit plánované práce. Ještě ten den montujeme na palubu záchranný ostrůvek a těsníme provrtané díry co to jde. Ta pitomá voda se vážně dostane všude.
Stojíme sami před konobou Bourbon restaurant a večer tam jdeme na večeři. Je to pěti hvězdičková konoba a tak je jídlo velmi dobré, byť není nejlevnější.
Ve středu 27. dubna mám svátek. Poznám to podle toho, že mi automatické roboty nejrůznějších společností posílají blahopřání. My to oslavujeme prací. Měníme olej a olejový filtr. Pak jsme si i zaplavali, ale je to ledové. A večer zase konoba. Chobotnice pod pekou. Jirka si myslí, že nebude pro nás pro všechny stačit, ale myslím, že se z ní najedli i všichni zaměstnanci. I když jsme se totálně přejedli, dost ji zbylo.
Poslední den je ve znamení výletu na kole po ostrově. Moc pěkné, jen se Jirka málem přizabil na kole cestou z kopce a jednou jsme zabloudili v lese. Večer si dáváme v konobě jen symbolické pivo – docházejí nám peníze a taky z toho určitě tloustneme. Zůstat tam, tak se za chvíli neprojdeme dveřmi do kajut!
V pátek 28.dubna v šest ráno vyplouváme. Fouká blbě a málo, o to více ale prší a je mlha. Viditelnost příšerná. Počasí nestojí za nic, musíme plout na motor. Mezi Mljetem a Dubrovníkem najednou klesají otáčky motoru. Nikdo neví proč, ale radši zastavujeme a já lezu do vody podívat se pod trup, jestli něco není s lodním šroubem. Není. Ale moře je studené a koupání mě tedy moc nebaví. Pak už bez příhod doplouváme do zátoky Cavtat, kde chceme nalodit zbytek posádky, odhlásit se a dát Chorvatsku sbohem.
So long, Croatia
V Cavtatu, malebné zátoce nedaleko Dubrovnického letiště a asi šest mil jižně od starého Dubrovníku jsme se vyvázali na městském molu. Zadarmo. Není sezóna a i když v létě stojí denní stání zde dle ceníku až 100 Euro, teď v dubnu po nás nikdo nic nechce. Znamená to ale, že i kapitanát je zavřený, i když na telefonický dotaz potvrdili, že tu budou. Cavtat je jediné místo pro odhlášení, když plujete mimo Chorvatské vody a proto jsme cestou vynechali Dubrovník. Ale další telefonický dotaz dělá čáru přes rozpočet. Musíme do Dubrovníku, kde se odhlašuje mimo sezónu. Jakoby nám to nemohli říct dřív.
Mezitím sedl letoun se zbytkem posádky – letěli také přes Oslo. Také s nočním prázdným letištěm. Ale ouha. Dominikovi nedorazil bágl. I když jsme na něj čekali do dalšího dne, nedorazil. (Dorazil až po deseti dnech a na Dominikovou pražskou adresu.) Čekat jsme ale dlouho nemohli, museli jsme vyplout. Část posádky, ta hubenější, se musela střídat o jachtařské oblečení a spácák, protože v kabintašce toho Dominik moc neměl.
Vypluli jsme 1. května a hned ze začátku jsme museli naplout ještě dalších dvacet mil navíc – do Dubrovníku (celníci jsou ze severní strany) a zpátky. Co se dá dělat. Za slabého větru míříme na jih.
Černá hora
Po noční plavbě přistáváme za sychravého rána v Baru v Černé hoře. Přístavní městečko vklíněné do kruhu hor. Je poznamenané architekturou socialismu, ale ne moc. Je docela milé a ceny jsou zde mírné. Jen najít kapitanát a následně se přihlásit trvalo přes dvě hodiny. A na kapitanátu nakonec Skipřenka vyplňovala formuláře v počítači sama – ono to tomu pánovi, co měl službu, moc nešlo. V Baru jsme oslavili Jirkovi narozeniny (40) a oficiálně pokřtili Gaiu šampaňským.
Na další plavbu jsme vypluli v úterý 3. května ráno. Celé dva dny jsme v Baru čekali na příznivý vítr, ale nepřicházel. Nakonec jsme museli vyplout a smířit se s tím, že se bude motorovat.
Kolem Albánie a minových polí
Za slabého větru proti nám jsem pluli na motor den a noc. V noci jsem dosáhli Albánských vod a podle mapy jsme se blížili k minovým polím, které jsou v Navionicsech opatřeny důrazným varováním. Ve dne mi to nebezpečí přišlo přehnané, ale v noci, jsme raději změnili kurs více do středu Otranské úžiny. I tak jsme velkou část polí propluli skrz. Říkal jsem si, že je to typické alibistické varování, a i když jsem nechal změnit kurs, myslel jsem si to dál.
Poznámka: Názor jsem změnil, když asi měsíc po naší plavbě našli u Istrie plouvoucí minu a také po tom, co jsme se zmínili Skipřenčině sestře. Je diplomat a naše vyprávění vzala velmi vážně a celou situaci nakonec začalo prověřovat ministerstvo zahraničí.
Druhý den plavby konečně přišel severní vítr. A docela silný. Gaia s plachtami na motýla se rozletěla skoro devět uzlů a nakonec jsme ještě rádi zrefovali. To už se na obzoru objevilo Korfu a další noci v 22:30 jsme se vyvazovali v marině Gouvia. Sladké Korfu. Jsme tady.
Korfu
Ošklivé počasí a zimu jsme nechali za sebou. V korfském zálivu se druhý den klenulo modré nebe, slunce a teplota přes dvacet stupňů. Sladké Řecko, jsme tady!
O našem pobytu na Korfu by se dal napsat další článek, ale tolik prostoru zase není. Korfu je malebný ostrov. Gerald Durrel ve svých knihách vůbec nepřeháněl. Italský vliv kombinovaný s řeckými kořeny z něj dělá středomořskou směs, která možná nemá obdoby. Jestli budete mít někdy čas a chuť, Korfu stojí za návštěvu.
My jsme hned druhý den z Gouvie přepluli do NAOKu, kde jsme měli domluvené stání. NAOK je korfský jacht klub umístěný přímo pod starou benátskou pevností. Prostě nádherné místo. Jen v marině dejte pozor – stání hned zkraje jsou pro velké lodě a tedy krátká mooringová lana, která jsem museli prodlužovat lany vlastními. Také uprostřed bazénu je podmořský reef velmi špatně značený – bójka je asi o deset metrů jinde. Na vlastní oči jsme viděli loď tam narazit kýlem.
Jinak jsme si Korfu moc užili. Starobylé centrum, restaurace, benátská pevnost a celodenní výlet na skůtrech na jih ostrova a do Achileonu. Krásné počasí, ani zima ani horko, ale velmi příjemné teplo, turistů teď, na začátku května, málo. Moc krásný závěr přeplavby.
Ale čas se naplnil a tak jsme, ač neradi, Gaiu pevně uvázali ve stání a 9.5. odletěli do Prahy. Ale za dva týdny jsme zpátky!
[…] Je konec května 2016 a my se vracíme zpět na Gaiu na Korfu. Chvíli zde odpočívala po přeplavbě z Chorvatska, z Bašky vody, která se uskutečnila od konce dubna do začátku května a o které se můžete dočíst tady. […]