V předminulém díle jsem vyprávěl o tom, jak jsme vlastně k vlastní lodi přišli a v minulém díle, Trable, nic než trable, vyprávěla Skipřenka, jakým nástrahám nikoliv mořským jsme museli čelit. Končila své vyprávění na kotvě u mostu u Ždrelacu (mezi Pašmanem a Ugljanem), kde jsme na konci ledna zakotvili, tedy v okamžiku, kdy jsme otočili příď na jih a vyrazili na první etapu plavby, kterou jsme chtěli zakončit v řecké Egeji. Moje vyprávění začíná o dva dny dříve, kdy jsme teprve dorazili do Sukošanu s cílem dokončit papírovou válku a vyplout. Cílem první etapy byla jihodalmátská Baška Voda.
22.1. 2016 pátek
Cesta autem do Chorvatska proběhla bez zvláštních událostí. Už jsme zvyklí, hlavně po těch anabázích v prosinci. Sem a tam pro jeden podpis… V Alpách za Vídní ani neleželo moc sněhu, skoro žádný. Vybavení v Neustadtu vyzvednuto v pořádku. Je to taková mrňavá prodejna za Vídní, našlapaná jachtařským vybavením. Malý ráj. Objednané zboží bylo připraveno. Do auta jsme to nacpali jen tak tak, a to máme prosím sedmimístné. A pak už směr Jadran.
Loď byla v Sukošanu na svém místě, dorazili jsme asi v půl osmé. Jen zima byla – pár stupňů nad nulou. Zatopili jsme si novým skvělým petrolejovým topítkem, zahrabali jsme se do nových spacáků a usnuli.
23.1.2016 sobota
Druhý den ráno byl kolem lodě led a v lodi 3°C. Natahali jsme věci z autra do lodě. Dingy, záchranný raft, a podobně. Je toho za hrůzu peněz. Když jsme to všechno natahali dovnitř, sedli jsme do auta a vyrazili 200 km do Bašky Vody, kde jsme měli domluvené stání. Bašku vodu jsme našli, pána z mariny, se kterým jsem to domlouvali, také. Auto jsme tam nechali na parkovišti (no spíš vybuldozerované ploše) a skočili si na jídlo do konoby u autobusové zastávky. Naštěstí nám pikolík mezi řečí stihl říct, že autobus nestaví u konoby, ale na kopci. Stihli jsme dojíst špagety a dojít nahoru.
Autobusem to byla za dvakrát 113 kuna vyhlídková jízda jadranskou magistrálou. Pěkné to bylo. Po čtyřech a půl hodinách jsme byli zpět v Sukošanu u maríny. Zapadli jsme do lodě a zaslouženě usnuli. Zítra vyplouváme.
24.1. 2016 neděle
Ráno jsme plánovali doplnit vodu a vyrazit do Zadar na kapitanát, kde se odhlásíme. Pan Asta Yachting, který dorazil do kanceláře, s tím ale moc happy nebyl. Ale nakonec, že ano a že se tam sejdeme. Když jsme připravili hadice, zjistili jsme, že v celém Sukošanu neteče na molech voda. Zamrzla. Tedy oni ji vypnuli, aby nezamrzla. Naštěstí Lucka odchytla nějakého mladíka u benzínky, co slíbil, že to na jednom mole pustí. Ale nepovedlo se mu u našeho mola otočit kohoutem (a to jsem mu zdatně pomáhal) a tak jsme museli přeplout k jinému molu. Opouštěli jsem tedy Sukošan poněkud na kvap, ale aspoň s plnými nádržemi vody.
Proti větru se do Zadaru motorovalo, cestou nás pozdravili delfíni. U mola na kapitánatu byly nepříjemné vlny a navíc jsme museli čekat do dvou hodin, než pánové dorazí z oběda. Popisem papírové války, jejíž poslední fázi jsme svedli právě zde v Zadar, nebudu zdržovat, Skipřenka už napsala samostaný článek.
Podstatné je, že jsme bitvu vybojovali, rozloučili se s panem Asta Yachtingem a vyrazili konečně směrem na jih.
První zastávka byla ve Ždrelacu, kam jsme dorazili akorát se západem Slunce. Kotva na třech metrech držela dobře, noc byla klidná a o něco teplejší než ta minulá. Na obzoru se táhnul zasněžený pás Denárských hor a bylo ticho. Neuvěřitelné všudepřítomné zavalující ticho. Večer jsme se dívali na Chorus line.
25.1. 2016 pondělí
Ráno volala babička, že Fanynka, náš pejsek, umřela. Tak už nám zbyla jen Happy. Byli jsme moc smutní a moc jsme to obrečeli. Ach jo.
V poledne jsme zvedli kotvu a vypluli na nákup do Biogradu s plánem, že si dáme i oběd. V marině bylo místo, ale o dvou hodinách nechtěli ani slyšet. A že nás nechají hodinu a jestli přetáhneme, bude to 66 EUR jako za denní stání. Vydřiduši. Za půl hodiny jsme nakoupili, načerpali do 20l kanystru naftu a vypluli dál k jihu. Kdyby si řekli dvacku za dvě hodiny, tak klidně. Ale takhle něměli nic… inu znáte pohádku o Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Kdo chtěl víc, nemá nic. Plujeme na motor, protože vítr je slabý.
Na Vrgádě byla jediná bóje obsazená velkou lodí, zakotvili jsme tedy z jižní strany ostrova, zátoka Krajine. Nikde nikdo, počasí klidné, voní tu borovice. Moc pěkné. Chtěli jsme posedět v kokpitu, protože večer je krásný, je absolutní klid a ticho. Člověka jsme naposledy viděli v Zadaru. Ale posezení trvá asi deset minut. Je děsná kosa.
26.1. úterý
Noc na kotvě byla neuvěřitelné klidná – loď se ani nepohnula. Vstávali jsme do kalného, studeného a romantického rána. Po snídani jsme vyrazili směrem na jih. Foukalo nám přímo do zad nějakých 6-8 uzlů a tak jsme nejdřív na obě plachty, a posléze jen na genu, vypluli na Murtersko moře.
Krásná a pomalá plavba, vykouřil jsem při ní další doutník – bohužel už tedy došly. Slunný a teplý den, loď plula 2,5 – 3 uzle na klidné hladině. Míjeli jsme Murter, Babuljakovi ostrovy… prostě nádhera. U Kakanu jsme potkali ferrinu a nechali se tryskou mezi Kakanem a Obonjanem vyfouknout dál na jih. Tam jsme rychlým propočtem zjistili, že 2,5 uzle rychlosti nestačí, abychom byli v Rogoznici za světla. Ač neradi, nahodili jsme motor. Z otevřeného moře začali přicházet rozbité vlny a tak jsme si užili i slušných náklonů. Se západem Slunce zajela Skipřenka skvělým manévrem v Rogoznici k molu – mezi dvě lodě – a šlo se na večeři.
Našli jsme v druhé řadě jednu z mála otevřených konob – Lanterna. Stálo to za to. Vynikají kalmáry (Skipřenka) já vepřovou panenku s žampionovou omáčkou, roztopený krb (!), palačinky, zmrzlina, kafe a k tomu všemu litr vína. 350 kun. V osm jsme padli do kajut a spali a spali… Jak je brzy tma, není televize a internet, tak tu spímě běžně 12 hodin. To je relax!
27.1. středa
Budíme se v osm, Skipřenka nakupuje, já připravuju navigaci. Plán je oželet Hvar (už jsme tam byli předloni) a protože nemá foukat nic, vzít to na motor podél pobřeží až na Šoltu, naproti Milně. Vypluli jsme v deset bravurním manévrem na spring a už v jedenác jsme sundali jachtařské oblečení. Svítí sluníčko, je teplo. Záhy se rozfoukal sever asi šest uzlů a tak na genu rychlosti 2,5 – 3 uzle míříme k Drvenikům a dál k Šoltě. Moře je klidné, nádherný klidný jachting. Škoda, že mi už došly doutníky. Nakonec, kromě doutníků, zcela došel i vítr a tak posledních pár mil motorujeme.
Kotvu házáme v zátoce Nečujam. Byli jsme tu před lety s našima a s Kájou a s Ondrou a Terkou. Já s přetrženým svalem. Jen tentokrá stojíme o jedno rameno dál. Nikde nikdo, na celém ostrově je evidentně jen pár lidí. Hladina je klidná jako zrcadlo, je tu absolutní ticho, které ruší jen občas rackové, jakýsi kohout a další ptactvo. Balzám na nervy. Chystáme se na film a na večeři.
Film: Po mnoha letech jsem zase viděl Jsem nesmělý, ale léčím se s Pierrem Richardem. Bylo to skvělý. Skoro vůbec jsem si z mládí nic nepamatoval, jen pár scén (chtěl bych do Nicy), a byl tak dobrej, jakej jsem z něj měl z mládí pocit. Takovýhle filmy už se dneska netočí.
28.1. čtvrtek
Noc byla absolutně klidná, loď se na kotvě ani nehnula. Už večer se zatáhlo a v noci párkrát sprchlo. Vstávali jsme v sedm do zamračeného a tichého dne. V 7:45 vyplutí směr Milna, kde jsme chtěli vzít naftu, což se povedlo (51 litrů). Pak již nastavujeme kurs na Bašku Vodu, dneska tam chceme dorazit. Fouká malinko, viditelnost moderate, obloha zatažená a tmavá. Vše je v takovém mlžném oparu ze kterého se čas od času vynoří trajekt směřující do Splitu nebo bárky rybářů, vydělávající si na živobytí. Před jedenáctou, zrovna u SZ mysu ostrova Brač, nás přepadla prudká dešťová přeháňka, až mi uhasila tabák v dýmce. Zaplať pánbůh za jachtařské oblečení a autopilota. Motorujeme dál, nefouká.
Před pátou hodinou jsme v Baška Vodě, která se nalézá mezi Brelou a Makarskou, vklíněná do horského masívu. Je to určitě ta nejmalebnější marina, kde jsme zatím byli. Jen tedy když tu fučí bora, tak to tedy musí být hukot, svahy nad marinou jdou pěkně vysoko. Radši se vyvazujeme dvěma mooringy a čtyřmi záďovými lany. Tím končí prvná fáze přeplavby Chorvatsko – Řecko Jónské moře – Řecko Egejské moře. Hurá.
Večer to jdeme oslavit na večeři, pleskavica s džuvečem a litr vína, jako vždycky. V půl devátý jsme ve spacákách úplně zmožení.
29.1. pátek
Pátek je ve znamení práce. Vylezl jsem na stěžeň uvázat nový vlajkový výtah, bohužel až nahoru jsem se nedostal, protože nestačí lano spinakrového výtahu, které jsme provizorně opravili uzlem – je na jednom místě hodně prodřené. Pak jsme nainstalovali radarový odražeč a Skipřenka vydrhla palubu. Odkryli jsme stropní desky v salonu abychom zmapovali, kam a jak nainstalovat záchranný ostrůvek. Já jsem pak zmapoval, co tu vlastně máme a kde. Pořád jsme ze stavu Gaiy nadšení – nikde jsme nenašli, že by někam zatékalo, nebo že bychom někde odkryli zásadní průšvih. Jen ten olej pod motorem mi dělá starosti. Večer následovala nezbytná večeře – špagety a palačinka a pak procházka k majáku. A pak už spát.
30.1. sobota
Ráno v 7:30 budíček, zabalit, uklidit, naleštit… v 11:00 jsme vyráželi na zpáteční cestu 1200 km. Na poslední chvíli jsem ještě omotal genu na rolfoku gumickukem. Jistota je jistota. Když začne bóra, bude z těch vysokých hor okolo příšerně fučet. Cesta proběhla v klidu, se zasávkou u Rosenberga, a před půlnocí jsme byli doma. Gaia je v Bašce vodě, pod dohledem kamer. No už aby byl duben.
[…] velké plavby s Gaiou z chorvatského Sukošanu až do řecké Egeje. Z minulého dílu víte, že první část cesty vedla velmi studeným, ale krásným Jadranem ze Sukošanu (střední Jadran) do Bašky Vody (jižní Jadran, hned vedle […]