Než vyjde Martinova kniha o jeho historické sóloplavbě kolem zeměkoule, v předstihu zveřejňujeme kapitolu, jenž jsme nakonec museli s těžkým srdcem z knížky vyřadit, protože se do knihy nevešla. Martin v ní píše o svých jachtařských začátcích, kdy jsi jako středoškolák bez peněz, ale s velkým odhodláním začal stavět svoji první loď, katamarán Elis 2 a podnikl na něm své první plavby…
Samotnou knihu si můžete zatím předobjednat se slevou 25% – sleva platí do 31. ledna 2020. Knihu najdete v našem eshopu tady.
Zde začíná ten můj sen, můj příběh. Touha mít svou loď pro své přátele, být kapitánem svého plavidla, získat svou lásku a podnikat dobrodružství, jako jsem měl možnost prožívat s rodiči… V osmnácti letech jsem se rozhodl udělat si kapitánské zkoušky. Zároveň jsem navštívil bratrance – stavitele lodí Patrika, a svěřil jsem se mu se svým plánem. Z mé strany bylo vše jasné. Potřebuji loď, co nejlehčí, zároveň co největší, ještě přepravitelnou na přívěsu a pro mne, jako studenta pouze s možnostmi brigád, cenově dostupnou. Byl jsem moc rád, že mě v tom Patrik nenechal a že se našla cesta. On je pro každou takovou srandu. Dospěli jsme k závěru, že by to měl být katamarán, který si budu ale muset postavit sám. On mi namaluje plány a bude radit a já se už budu muset postarat o to ostatní, a hlavně vydržet až do konce.
Po promyšleném bojovém plánu jsem se pak musel, trošku s obavami, svěřit rodičům. Máme doma ale jedno pravidlo. Můžeme si dělat, co chceme, ale musíme to říct. Nelhat! Úplně mě překvapilo, jak mi to schválili. Miluji rodiče, které nezakazují svým dětem, co chtějí dělat, a ještě je umějí podpořit! Takže to hlavní jsem už měl: podporu rodiny, a ještě další super věc; prostor na sestavení lodě opět v taťkově opravně. Když se to rozkřiklo, dost lidí si začalo myslet, že jsme přešli z oprav automobilů na výrobu lodí.
V tu dobu jsem chodil na učiliště a učil se stejnému řemeslu jako můj táta, tedy autoelektrikářem. Prázdniny jsem měl možnost trávit v jeho dílně a jako vedoucí na táborech pro děti. Bavilo mě vymýšlení různých blbostí a hraní her. Tam jsem se moc zamiloval do jedné skvělé holčiny (vedoucí!). Jmenovala se Eliška. Nikdy předtím v životě jsem k nikomu necítil to, co k ní. Udělal bych pro ni cokoliv! Byla moc krásná, sympatická, inteligentní, svá, se smyslem pro humor, prostě moc fajn. Má vysněná láska! Chvíli jsem s ní chodil, vlastně jen na táboře a asi týden po… Dali jsme si pusu! Pak byl ale konec a ona si našla jiného kluka. V té době jsem ji měl stále moc v srdci. Právě s ní jsem si přál být na té lodi. A také s přáteli, co jsme měli kolem sebe. Nikoho nemůžeme ale k ničemu nutit. Když se člověk pustí do něčeho náročnějšího, z čeho hned tak lehce nekouká jen ta sranda, pozná najednou i kvalitu přátel, které má kolem sebe. Jestli umějí jen brát a začnou se vám vyhýbat, nebo jestli umějí také pomoct a něco si sami zasloužit. Můj sen měl být společný. Později se začal plnit s úplně jinými lidmi, než jsem si původně myslel, ale jsem moc rád, že to i tak nakonec dopadlo.
Našetřil jsem tedy první peníze a zakoupil vodovzdornou stavební překližku. Byla to pětivrstvá finská bříza 6 mm. Poté nějaké to kilo epoxidového lepidla. Vše muselo začít tím, že se nejdříve slepily pomocí úkosů desky do sebe. Potřebovali jsme čtyři sedmimetrové kusy. Stavba této lodi je teoreticky velmi jednoduchá a rychlá, prostě ,,sdrátuj a slep“. Pro nás jako amatéry byla náročná a zdlouhavá i samotná manipulace s takovými rozměry materiálu, a už jenom dosáhnout, aby byly oba dva plováky stejné… no to byl zážitek. Opět jsem se ale se svými příznivci nevzdával, protože když to dokážeme… budeme moci prožít něco, co ostatní ne. Tyto čtyři desky jsme museli obkreslit a vyříznout. Všechny rozměry mi poskytoval postupem času Patrik. Vlastně jsme ani jeden z nás nevěděli, jak přesně bude loď vypadat. To, co nás inspirovalo, byl malý model, který Pat slepil doma na stole, a my ho poté pomocí laseru zvětšili. Vyříznuté desky nás čekalo zarovnat a smontovat pomocí měděného drátu. Měli jsme tedy dva páry. Následovalo pustit se do vyrábění žeber, které se postupně vkládaly a vlepovaly i s latěmi mezi svázané desky… i tato žebra jsme velikostně zjišťovali až při výrobě samotné lodi. Bylo skvělé, že jsem si mohl říct, co a jak by mohlo být. Přece jen to byl můj sen. A navíc, co je krásné na takové stavbě: když něco zkazíte, můžete nadávat jenom sobě, a o to líp se pak dělá. Kdyby se člověk stále ptal, jestli je to správný postup a profesionální přístup a materiál, nikdy bychom tu loď tak levně a rychle nedostavěli.
Začali jsme mít dva dlouhé tuhé špičaté trupy a čekalo nás vymyslet pohodlnou kabinu s možností pohodlného sednutí, lehnutí, výhledu a s možností rychlého praktického zavírání. O pár měsíců později nás čekalo olaminování obou plováků. S tímto profesionálně pomohl Radek ze sousedního Žamberka. Je to pilot ultralightů a letadlo i postavil. Nikdy nás v ničem takovém nenechal a vždy nám dobře poradil a pomohl. Vrhli jsme se na to společně jak s ním, tak i s rodiči, sourozenci a dalšími přáteli. Vždy se při takové práci posvačilo, pokecalo… Takové stavění lodi umí být i pěkné společné setkání.
Další etapa výroby spočívala ve vykytování a následném obroušení všech přechodů či vzniklých pórů skelnou tkaninou či lepidlem. Nejhorší práce je práce s laminátem. Vše vás pak svědí nebo ještě lepí a jste zapatlaní. Však někteří určitě víte, o čem mluvím. Takto připravené plováky jsme pak mohli začít válečkovat šedou epoxidovou základní barvou a čekalo nás ještě nastříkání celé lodi vrchní červenou polyuretanovou barvou. Ještěže naši jeli na dovolenou, protože kdyby viděli, co se v tu dobu odehrávalo v dílně, už by tam mě ani mé věrné kolegy nikdy nepustili. Asi chápete, jak to může vypadat, když něco stříká kompresorem amatér, navíc červenou barvou, která když zaschne, nejde vůbec dolů. Dlouhou dobu mělo vše růžový nádech a několik dní jsme po nocích drbali kachličky savem a realem a já nevím, čím ještě. Navíc jsme se museli roztáhnout i na druhou půlku opravny, abychom mohli loď vůbec smontovat. Přece jen se z toho vyklubal celkem macek 7 m dlouhý a 4,5 m široký koráb.
Čím víc se ale vše podobalo lodi, tím víc se nám chtělo vše rychle dokončit a tím lepší nálada panovala. Jako nosníky jsem zakoupil tři jekly 50 na 50. Ty jsme uřízli, navrtali a sešroubovali plováky k sobě. Následovala výroba provizorní prostřední podlážky z ohoblovaných prken, vyříznutí deklů a vnitřních podlážek na sednutí a jedna důležitá věc! Výroba kormidel a jejich závěsů (zatím vše ze železa). Jako kormidelní páky jsem zakoupil násady ke krumpáčům. Pak už jen usazení zatím jen malého stěžně s plachtou pomocí řetízků a upínaček od plotu a hurá konečně vše otestovat na naši nedalekou Pastvinskou přehradu.
Plavidlo jsme dostali na vodu pod číslem N85, po sedmi měsících práce, pomocí provizorního vozíku. Byl to opět úžasný zážitek i překvapení pro nás všechny vidět na vlastní oči, že ty desky, laťky, lepidlo, jekly, a hlavně hodiny strávené prací, ale i vymýšlením, najednou opravdu plavou.
Je jasné, že náš výtvor ještě nemohl na moře, a bylo potřeba mu věnovat další čas a peníze na zdokonalení, ale my byli moc šťastní i za to, co jsme již dokázali, a že máme alespoň takové své plavidlo. Podnikli jsme plno společných plaveb i přeplaveb na místní přehradě a užili jsme si krásné léto a podzim v Čechách. Přece nežijeme jen pro jeden rok a příště se ,,třeba“ dostaneme v mém snu dál.
Pokračování příště.