Večer nikam nevyplouváme. Jdeme na večeři do jednoho z podniků poblíž. Zjišťujeme, že je docela problém se domluvit, když neumíme francouzsky a co je horší, je problém dostat cokoliv co je na lístku, protože to tu funguje jinak a nikdo z obsluhy neví, co to na tom lístku vlastně je. Později se jdu věnovat plánování a zbytek posádky se oddává bujarým oslavám zdárného nalodění.
Druhý den potřebujeme udělat zásoby. Všechno je tu trochu dražší, než jsme zvyklí z Evropy, některé věci se hůře hledají a obecně není všechno na jednom místě, jak jsme zvyklí. Velký levnější supermarket má svůj Dinghy dok, protože Le Marin je vlastně jedna velká marina.
Moc jsme nikam nespěchali. První přeplavba měla mířit na Svatou Lucii, to je zhruba 25NM. Podle předpovědi ale doznívali Vánoční větry z předchozích dnů a mezi ostrovy jsou 2-2,5m vlny s nepříjemnou frekvencí. Rozhoduji tedy, že ještě jednu noc strávíme v marině a aspoň si uděláme pořádnou bezpečnostní přednášku – půlka posádky je na lodi poprvé, část po druhé. Zkušenosti máme jen já a Lucka, proto je lepší počkat.
Třetí den už jsme všichni připravení, zásoby naloženy. Vlny se zmenšili na 1,5m. Netušil jsem, že mé vysvětlování signifikantní výšky vlny se stane největším buzzwordem na zbytek plavby. Funguje to tu trochu jinak než ve středomoří. Dostávám instrukce, že z mariny mi vyjede technik a až pak mi předá kormidlo a stejný, obracený postup bude až se budeme vracet. Jakmile jsme venku z mariny, ale stále v zátoce, tak začínám všem nutit zázvorový vývar. Posádka ochotně poslouchá. Lucka všechny uklidňuje, že se nemají bát. Je pravdou, že při svém bezpečnostním školení nováčků všechny připravuji na nejhorší a občas někoho vystraším.
Dostat se na moře, tedy vlastně oceán, znamená prokličkovat úzký kanál. Navíc tu mají systém IALA B, takže všechny bójky obráceně než „u nás“. Ostatně na tohle mě upozorňoval už technik při přebírání a určitě jsem ho potěšil, když mi chtěl poradit pomůcku na zapamatování a já rovnou řekl „RRR = Red Right Returning“.
Tady, na Návětrných ostrovech (Windward Islands) je převládající východní vítr až severovýchodní vítr. Pro cestu na jih i na sever většinou ideál. Fouká poměrně hodně a vlny odpovídají předpovědi. Jsem od přírody konzervativní. Pohodlí a bezpečnost u mě převažují nad rychlosti a adrenalinem. Plavíme se tedy rychlosti okolo 5-6 uzlů směrem na jih. Mám radost, že oproti předchozím dnům není opar a celou dobu vidíme pevninu před sebou.
V polovině přeplavby se části posádky dělá nevolno. Dávají na mou radu jít si lehnout a zavřít oči, díky čemuž je brzy vše v pořádku. Plavba je klidná, žádné drama. Po dvou a půl hodinách cesty soudím, že bychom měli být na pomezí vod Martiniku a sv. Lucie a dávám povel k vyvěšení zdvořilostní vlajky sv. Lucie spolu se žlutou vlajkou.
Po zhruba šesti hodinách plavby se dostáváme do našeho dnešního cíle – Rodney Bay na Sv. Lucii. Můj plán je pro teď nevstupovat na pevninu a dělat jen nutné zastávky na přespání s cílem dostat se co nejvíc na jih. Na těchto ostrovech navštívíme totiž celkem tři země: Martinik (Francii), Sv. Lucii, Sv. Vincent & Grenadiny. Mezi každou zemí je
potřeba se z té předchozí odhlásit a do nové přihlásit. Krom toho, že je to administrativní otrava, není to ani levné. Proto chceme návštěvu Sv. Lucie přeskočit a prozkoumat ji cestou zpět. Ideální by bylo udělat non stop přeplavbu a nejlépe po návětrné straně ostrovů, ale na to nemám dost zkušenou posádku a chceme si to hlavně užít. V zátoce volíme místo trochu dál od zbylých lodí na zhruba 8 metrech hloubky. Aspoň si s posádkou vyzkoušíme kotvení, v tu chvíli jsem nečekal, jak se nám to krásně podaří na první pokus.
Další etapu volím zhruba stejně dlouhou jako předchozí. Jen se už dopředu obávám, že nám to bude trvat déle nebo budeme muset motorovat. Míříme k „Pitónům“ stále na Sv. Lucii. Ostatně odsud pochází většina těch hezkých fotek, pro které je ostrov tak charakteristický. Klidnou a pomalou cestu využívám k zaučení posádky, cvičíme manévry, trimujeme plachty. Nakonec se motoru stejně nevyhneme, jestli chceme dorazit za světla. Okolo 17. hodiny se totiž začíná stmívat a dny jsou tak o dost kratší, než jsme v létě zvyklí ve středomoří.
Ve „water pilotu“ se dočítám, že okolo jsou bójky a národní park. Taky jsou v knize fotky „místních“ kluků, co se živí pomáháním jachtám a je na ně velmi dobrá reference. K mému překvapení, jako první k naši lodi doráží chlapík, s nejlepší referencí a ochotně nám nabízí různé varianty bójek. Vzhledem k tomu, že jsme stále oficiálně nevstoupili do země, vybírám variantu dál od vesnice. Bójku nám ochotně pomáhá chytit a rovnou se domlouváme, že bychom jeho služby rádi využili i cestou zpět. Po chvíli dorazí rangeři. Za pobyt v parku a bójku platíme 25 XCD (=cca 220 Kč). Koupeme se a užíváme si šnorchlováni okolo místních skal.
Ráno se probouzíme do výrazně pochmurnějšího počasí. Chci vyplout co nejdříve. Cílem je Sv. Vincent, tentokrát 35 NM daleko. Míříme směrem na moře dál od pobřeží doufajíc v trochu větru, marně. Motorujeme. Tentokrát nemáme štěstí ani na viditelnost a míříme do zdánlivé prázdnoty. Jakmile se dostaneme ze závětří ostrova a vítr se trochu zvedne, daří se pomalu, ale přece plachtit.
Mou radost z větru vystřídá změna počasí, kdy spolu s deštěm přišel nepříjemný poryvový vítr. S Luckou refujeme a tady přichází chvíle, kdy mi dochází, že tahle short-handed konfigurace lodi není pro nás ideál. I přes to, že jsme poměrně sehrání, nejde si moc nezavázet na tak malém prostoru. Nepříjemný déšť se mění v docela silný liják, posílám i Lucku se schovat ať nás nemokne víc, než je nutné. Hladina je klidná, vítr dobrý. Jen ty poryvy… Než se situace trochu utiší uplynou zhruba 2 hodiny. Liják se změní na přeháňky a vítr utichne. Nezbývá než jet zbytek cesty silou motoru.
Pokračování příště