Řecko mám ráda, je tam od ostrova k ostrovu dál než třeba v Chorvatsku, a i jinak je to prostředí jachtařsky příznivé. Když je hezky, fouká tam pravidelná mořská bríza, na které se skvěle plachtí, na léto se občas spustí silné Meltemi, ale když člověk ví, kde jak drží kotva a kde se jak kotví, zvládáme to i s prvoplavcema na palubě. Občas se stane, že celý týden nefouká vůbec nic, ale v takovém případě známe výborné hospody na pláži, potopená městečka a vraky. Po pár takových dovolených člověk upadne do pohodového klidného středomořského tempa a občas zapomene na svůj skotský výcvik…
Tento rok v červenci jsem kapitánovala dva týdny na plachetnici Gaia a oba dva týdny jsem zaplnila loď svými přáteli. Nutno podotknout, že to byly první dva týdny, kdy jsem na plachetnici byla sama jako kapitán bez odbornějšího dozoru. První týden bylo úplně ideální koupací počasí. Větru mnoho nebylo, tak jsme se tahali na laně za lodí a vymetávali všechny vyhlášené restaurace v Saronském zálivu. Ale i ty plachty se občas provětraly. Poslední den prvního týdnu, v pátek, se ale značně rozfoukalo a my si užili křižování Hyderským kanálem na metrových i větších vlnách. To ale pro Řecko taky není žádné překvapení, takže bylo vše v pořádku.
Předpovědi počasí řeším za plavby skoro nonstop a kromě vlastních zdrojů vše konzultuji s rodiči v Česku, protože mají víc zkušeností. V sobotu jsem vystřídala posádku na Porosu s tím, že odplujeme v neděli dopoledne. Předpověď rozhodně nebyla tak bezvětrná jako týden předtím, Windguru hlásil na půlku následujícího týdne vítr něco okolo 20 uzlů s nárazy 25, a v pondělí bouři (a to vím, že Windguru v Saronském zálivu podhodnocuje). Měla jsem tedy v plánu v neděli zátoku na jihu Aeginy (vítr měl být severní až severozápadní) a v pondělí dopoledne přeplout do chráněného přístavu v Epidauru a přečkat bouři vyvázána u mola. Na Porosu jsem ještě potkala našeho známého Pepu Horešovského, který mi předpověď potvrdil, a i jeho plán plavby byl podobný. Přišel za mnou i náš řecký kamarád Vangelis, který zde má jachtařský obchůdek, ať si dám pozor, že mají brzo přijít bouřky. Odkývala jsem mu to s tím, že to už přece vím.
Posádku jsem nalodila, vyškolila a v neděli před obědem jsme vyrazili na moře směr zátoka Pygros na Aegině. Na rychlý oběd jsme se ještě stihli zastavit na Methaně a vykoupat se v místních sirných pramenech. Z Methany už jsme měli trochu silnější severozápadní vítr a se zrefovanými plachtami jsme křižovali k Aegině. Vlny také nebyly malé, ale i přes pár menších nevolností jsme si to všichni užívali, protože půlka posádky už Řecko znala a nejela se mnou poprvé.
Poznámka: během plavby z Methany na Pygros mi naprosto otevřeně nedaly přednost dva katamarány z místní flotilové plavby. Druhý mě donutil udělat re dřív, než jsem chtěla, a kvůli tomu se nám nepovedlo minout pobřeží Methany ve správném úhlu a museli jsme udělat dvě re navíc. Přidal nám, milý katamarán, asi hodinu křižování víc, než bylo dle původního plánu.
Do Pygrosu jsme dopluli okolo šesté hodiny. Pygros je celkem široká zátoka, ve které je na kotvení místa dost, jediný problém je, že od určité vzdálenosti od břehu je už moc velká hloubka. V té době tam stály dva velké motoráky uvázané kotva- břeh a tři plachetnice. Celkem rychle jsme našli správné místo vzdálené od všech břehů i lodí, hodili kotvu a jali se večeřet a koupat.
Krátce po setmění přijel asi 30 metrový motorák. Chvíli kroužil po zátoce a pak hodil obě obrovské kotvy před naši příď. V té době foukalo ze severu (dle předpovědi), takže všechny plachetnice stály špicemi do zátoky a záděmi směrem ven. Uvažovala jsem, jestli nám přehodili kotvu a zdálo se mi, že ano, ale neměla jsem, jak to ověřit. Na potápění byla moc tma a obsluha na motoráku na naše volání ohledně přehozené kotvy odpovídala jen „It is OK“. Motorák se uvázal zádí ke břehu tak, že stál asi 30m od naší přídě v úhlu cca 90° k našemu trupu. Samozřejmě mě napadlo, že kdyby se otočil vítr, ocitneme se přímo u něj. Ale moc se s tím dělat nedalo, překotvit nebylo moc kam a všechny předpovědi se shodovali na severním a severozápadním větru celou noc. Nefoukalo moc tak jsem šla spát s nastaveným kotevním alarmem.
Kotevní alarm mě probudil zhruba v půl třetí ráno. Vítr se oproti předpovědi stočil na jihozápadní a všechny plachetnice se otočili záděmi do zátoky. Nás to samozřejmě otočilo k velkému motoráku. Stále ale nebyl vítr nijak extrémně silný, tak jsem si s dekou a baterkou sedla do kokpitu s tím, že zhruba za hodinu vzbudím někoho z posádky na další hlídku. Během deseti minut ale vítr začal sílit a my jsme se dostali zádí asi 10m od místa, kde klesal do vody řetěz motoráku. Vyhodnotila jsem situaci jako potenciálně nebezpečnou a nahodila motor.
Nahození motoru vyhnalo ven první část posádky. První plán byl vytáhnout 5-10 metrů našeho řetězu, abychom se dostali dál od motoráku. Stále ještě nefoukal nijak velký vichr, všichni (asi 3 lidi) jsme byli na palubě v pyžamech. Poslala jsem tedy Dana s Kubou, aby povytáhli 5m řetězu. Než jsme to ale stihli, vítr zesílil a loď začala na kotvě jezdit sem a tam. Znáte to, do přídě se opře vítr, díky trupu a kýlu začne loď driftovat šikmo na vítr, po pár metrech příď zachytí řetěz a kotva a strhne na druhou stranu, vítr se opře do druhé strany přídě a už to jede…Sem a tam. Samozřejmě od motoráku jsme se tím ani nehnuli a akorát jsme jezdili zádí u jeho řetězů. To už začal být vítr dost nepříjemný a komunikace mezi kormidlem a přídí téměř nemožná. Naše výkřiky vyhnali z postelí zbytek posádky, která vylezla na palubu a dělala komunikační spojku.
Druhý povel byl vytáhnout kotvu a překotvit na druhou stranu zátoky více proti větru. Na přídi v té době byli 3 kluci, u stěžně jeden a Sára byla u mě u kormidla a svítila na příď motoráku, která nebyla ve tmě vůbec vidět. Pomáhala jsem kotvě motorem a snažila se držet loď proti větru, aby kluci mohli kotvu vytáhnout. V minutě se ale spustil příšerný liják a vítr zesílil natolik, že hnal vodní tříšť z hladiny až přes palubu. Na palubě nešlo stát a všichni jsme se drželi, jak jsme mohli. Třetí povel tedy zazněl vypadnout co nejrychleji ven na moře. Jenže jsem absolutně neviděla, co se děje na přídi, o nějakém slyšení nebylo ani řeč. Už jsme byli i za úrovní přídě motoráku a jen díky tomu, že se vítr stočil o několik stupnů k severu, jsme nebyli v něm. Jenže hloubka na hloubkoměru začala klesat a z přídě stále nepřicházela žádná informace o kotvě. Přes tříšť a déšť jsme se Sárou ani nedohlédli za stěžeň.
Motor už jel na plné otáčky, ale s lodí to proti větru ani nehnulo. V jednu chvíli, kdy už jsem si myslela, že přeci musí být kotva ode dna a že mě nic nedrží, přišel nejsilnější poryv z celé bouřky. Stočil mi příď až šikmo ke břehu za námi a hnal nás driftem na břeh. Přidala jsem ještě plyn na motoru (ani nevím kolik otáček to mohlo být, ale odhaduju okolo 3000) a snažila se loď srovnat, jenže se nedělo nic. Málem se mi zastavilo srdce, když nás kotva zachytila a strhla zpět.
Po tomto poryvu se ke kormidlu konečně donesla informace, že kotva nejde vytáhnout. Řetěz byl napnutý kolmo pod příď k prasknutí a kotevní vrátek se dál ani nehnul. Odhadovaná délka řetězu ve vodě byla 15 m. Byli jsme v tu chvíli asi 15m od motoráku a pod kýlem bylo 8 m hloubky. Docela rychle jsme došli k závěru, že za něco držíme. Zavelela jsem tedy přihodil ještě 5 metrů řetězu (což by na normální kotvení ani trochu nestačilo, jenže my byli pořád blízko motoráku a očividně nás opravdu něco drželo). Vítr i déšť začal trochu polevovat, takže kdo mohl slezl promrzlý a mokrý do podpalubí se obléci. Na přídi zůstala v dešti jedna hlídka, u kormidla jsem byla zatím já. Až v tu chvíli, co kluci z přídě přišli do kokpitu, jsem se dozvěděla, že měli velké problémy s člunkem, který ležel dnem nahoru přivázaný na palubě před stěžněm. Člunek nebyl uvázaný dost silně a i přes lana sebou začal na palubě škubat. Okolo něj už na bortu není moc prostoru, takže dva kluky málem shodil přes zábradlí do vody. Dominik na něj skočil, ale jeho 70 kg nestačilo k tomu, aby se člunem přestal stavět na zadní a až když za ním skočil Kuba, mohl Dan tahat kotvu. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby někdo z nich do té vody opravdu spadl… Neměla jsem v tu chvíli jakoukoliv šanci ovládat loď a pomoct jim.
Vítr i déšť nadále polevoval, všichni jsme se oblékli a stanovili hlídky střídající se po 10-15 minutách. Jeden člověk u řetězu, druhý u kormidla s baterkou. Někdo udělal čaj, což je v takových chvílích záslužná činnost. Já jsem pro jistotu zapnula 16 kanál a hned jsme z něj slyšeli MAYDAY volání z nedaleké zátoky, kde se někomu utrhla kotva a skončil na břehu.
Video je samozřejmě točené už v relativním klidu po těch nejhorších poryvech.
Snažili jsme se vymyslet, co dál. Motor jsem nechala nahozený a dokud nepřestaly silné poryvy, pomáhali jsme motorem (naštěstí moje posádky jsou skvěle vycvičené a každý z nich věděl jak se ovládá loď na motor). Moc možností jsme neměli. Odkotvit nešlo a motorák byl pořád blízko, i když jsme už o něj neškrtali, jako předtím. Ale kotva očividně držela, bouře polevovala a hloubky bylo stále dost. Usnesli jsme se tedy držet do východu slunce hlídky a řešit situaci za světla.
Motor jsem nechala pro jistotu běžet ještě necelou hodinu. Snažili jsme se všichni na střídačku prospat, ale moc to nešlo. V šest ráno, když vítr hodně polevil a bylo světlo, jsme tedy začali řešit, co nás na dně chytlo. Dan vzal masku a ploutve a vlezl do vody hledat kotvu. Kvůli zvířenému dnu ale toho moc neviděl, i když našel dvě kotvy motoráku v rozhrabaném písku na dně. Vítr už byl skoro zanedbatelný, tak jsem zkusila kotvu vytáhnout proti směru, tak, že ji přejedu a vyvrátím. Povedlo se to překvapivě napoprvé a tak se už nikdy nedozvíme, co nás vlastně na dně drželo.
Zmizeli jsme tedy ze zátoky a nabrali směr na přístav na Aegistri, kde se vždycky stojí pohodlně, když člověk chytne místo. Byla příšerná zima a mlha a protože jsme všichni byli vybavení tak akorát šortkami a plavkami na léto, vytáhla jsem máminu zimní jachtařskou bundu, o kterou jsme se střídali za kormidlem. Celý tento i následující den jsme nakonec zůstali uvázaní u mola na Agistri. Přešli další dvě bouřky, i když nás už žádná netrefila přímo. Loď jsem vyvázala všemi lany, které jsem našla, a jedno z nich se i předřelo. Už jsme ale byli v klidu a v bezpečí a ten volný den na ostrově jsme vyplnili úžasným výletem na skútrech.
POUČENÍ
Tato zkušenost má pro mě pár hodně velkých ponaučení. Z prvé – Nikdy, nikdy a nikdy se nenechat zhýčkat hezkým středomořským podnebím. Největší nebezpečí, když pominu blbě stojící motorák a bouřku, bylo to, že jsem neřekla posádce, ať se obléknou a preventivně si vezmou harnesy. Mělo mě to napadnout ještě za klidného větru ve chvíli, kdy jsem já prvně vylezla na palubu. Ve Skotsku na RYA výcviku je pravidlo, že bez vesty/harnesu se na palubu nesmí. U mě na lodi to od té doby platí při jakékoliv mimořádné situaci, a zvláště ve tmě. Naštěstí nikdo do vody nespadl, ale mohl, a zmrzlí jsme byli všichni.
Za druhé – věřit místním domorodcům. Vangelis mě upozorňoval na bouřky a já jsem si myslela, že mi říká o těch pondělních. A on asi věděl něco víc.
Za třetí – Od určité síly větru nejde ani pod plným plynem udržet loď proti větru. Ideální by v té chvíli bylo vyplout co nejrychleji se zátoky a dát se na moři dle možností směrem po větru. Noc by to byla asi o to namáhavější, ale byla by bezpečná, protože by nikde okolo nestál velký motorák nebo břeh.
Kdyby motorák nepřijel a nezakotvil takhle vedle nás, asi bychom prožili taky pernou noc, ale dokud by to nebylo vzhledem k hloubce vyloženě nutné, s kotvou bych vůbec nemanipulovala a zůstali bychom na místě. Vím, že ta naše kotva drží dobře a dno Pygrosu je písek. Pomáhala bych si motorem, ale nemuseli bychom překotvovat ani odjíždět, dokud by se kotva vyloženě neutrhla, a já si myslím, že by se neutrhla.
A za poslední – mám naprosto perfektní posádky. Nikdo z nich, i když byli někteří na lodi poprvé, nepanikařil a dělal to, co se mu řeklo. Problémy řešili se mnou, konstruktivně a v klidu, a moc mi pomáhali. Bez nich by to mohlo celé vypadat úplně jinak.
Poznámka KJ: Podle meteorologických záznamů a svědectví dalších jachtařů foukalo té noci v poryvech 50 uzlů a pobřežní stráž evidovala tři Mayday volání.