Již podruhé jsme, stejně jako loni, vyrazili do Řecka na malou, třicet stop dlouhou plachetnici, na dvou týdenní plavbu. Loni jsme byli hlavně v Sarónském zálivu, letos jsme se chtěli podívat na Kyklády. Díky Meltemi a spoustě dalších okolností se letošní Řecko stalo dosud naší nejdobrodružnější plavbou. Ale začneme popořadě.
13.8.2011 (sobota)
Odlétáme z Prahy přímým spojem do Athén. Loď je však zakotvená na Methaně, což je z Athén ještě dvě hodiny cesty trajektem. Trajekt ale nestíháme a tak nás čeká již obvyklá noc na letišti v Athénách. Jsme už v podstatě z loňska zvyklí. Jen jsme zvědaví, jestli stále má ochranka letiště ten odporný zvyk, budit všechny nocležníky na letišti ve 4 hodiny ráno. Měla.
Let proběhl bez potíží a kolem půlnoci jsme se uvelebili v prvním patře nedaleko MacDonaldu ke spánku. Taková noc není nic moc, pořád někdo courá, samozřejmě světlo… tak se člověk moc nevyspí. A samozřejmě, ve 4 hodiny ráno doráží ochranka a každého budí a nutí přemístit se do vertikální polohy. Buzerace skutečně výstavní.
14.8.2011 (neděle)
A tak v půl páté ráno už vyhlížíme autobus, který nás dovezl do Pirea, do trajektového přístavu. Jsme hodně nevyspaní, ale trajektový přístav, v půl šesté ráno ještě ponořený skoro do tmy, není na spaní o nic lepší, než letiště. Vlastně o hodně horší. Je to trochu jako na Florenci.
Čekání v Pireu. Ten ručník za báglem je spící Tereza.
Čekání je hodně dlouhé, ale nakonec se rozední a dočkáme se deváté hodiny, kdy se nalodíme na trajekt a konečně vyrazíme směrem k Methaně. Trajekt je od Helenic Seaways je velikánský. Je 90 metrů dlouhý, nese jméno Poseidon Hellas a netušíme, že se s ním do týdne setkáme znova, za výrazně dramatičtějších okolností.
Na trajektu spíme v jakékoliv poloze.
Místo máme na otevřené palubě, kde smrdí dieselové motory, smrdí Řekové, kteří tam kouří jako o život a z motorů je neskutečný hluk. Není slyšet vlastního slova. Dvě hodiny sedíme na báglech, přemáháme ospalost a snažíme se z toho nezcvoknout. Konečně se objeví Methana a my se vysypeme z trajektu celí šťastní, že to nejhorší máme za sebou. Cestovali jsme skoro 20 hodin.
„Konečně začíná pohoda, klid a dovolená!“ říká nadšeně Skipřenka. Netuší, jak se mýlí.
Hned když vstupujeme do maríny, potkává nás paní od maríny, co se shodou okolností jmenuje Marina a ptá se tam chceme. Povídám jí, že jdeme na Sachmet, paní se hystericky zachechtá a přidá se i nám. U lodě paní Marina vytáhne síťový kabel z břehové přípojky a ukazuje nám, že máme odjet. Koukáme na ní jako puci, v náručí máme bágly, jsme po dvacetihodinách cesty a ona chce ať okamžitě vypadnem.
Snažím se jí vysvětlit, že to tak rychle nepůjde, že musím zkotrolovat loď, nakoupit zásoby a tak, ale je to dost komplikované, protože ona prakticky vůbec neumí anglicky a já zas ani slovo řecky. Naštěstí vedle v lodi je jakýsi pán, který angičtinou jakž takž vládne a tak s jeho pomocí a s také s informacemi z Čech dáváme dohromady o co tady jde. Předchoí posádka totiž stála na Methaně celé dva týdny a používala loď jako plovoucí hotel. To se ovšem paní Marine hrubě nelíbilo, protože jachetní přístav je sice vedený jako veřejný, ale zároveň je to klub a tak jednotlivá místa mají jachtaři předplacené. Cizí loď tudíš vždy stojí někomu na místě, což při jedné noci je zvládnutelné, ale dva týdny stání značně nabourává haronogram maríny.
Postupně se dovídáme, že předchozí posádka nedokázala s lodí ani přeparkovat jinam a nakonec ani nechytal motor, takže je stěhovali z místa na místo na laně za motorovým člunem.
Je to prostě takový řecký způsob. Sice platíte stání v marině, ale zase ho tak jako nemáte. Vzhledem k tomu, že předchozí posádka byla dvě nejachtařky s dětmi, věřím, že si to užily. Údajně je chtěli odtáhnout až na městské molo, což se ale nakonec nezdařilo, protože nenašly nikoho, kdo by se tam s nimi vláčel. Nutno ale podotknout, že kdyby je tam skutečně dovlekli a nechali je samotné zakotvit, bylo by to velmi nebezpečné, protože na Methaně je městské molo hodně otevřené, je u něj velká hloubka, kameny a kotvení tam není nic pro nezkušené. My jsme si tam nakonec taky pěkně užili, jak bude vysvětleno dále.
Dobře, zdá se, že nám tady chtějí vidět záda a tak jim říkám, že k večeru vyrazíme (je zrovna kolem dvanácté). Jí se to vůbec nelíbí, ale já se nenechým zblbnout. Jdeme se nalodit a prohlédnout loď. (později jsme se dozvěděli, že se bála, že jí tam loď zůstane napořád, protože předchozí posádka odletěla v pátek a my přiletěli až v neděli. Paní Marina je klasická hysterka)
Ale ouha, nebude to tak jednoduché. Především nefunguje dynamo (což jsme věděli už z Prahy), ale nefunuguje ani dobíječka (20A). Místo ní je zapojená rezervní dobíječka, která ovšem dává ampér jen sedm. Také motor nestartuje, baterie s ním stěží otočí a startér vydává příšerné vrzavé zvuky. Vypadá to, že baterie jsou kaput. Prohlídka plachet odhaluje na hlavní plachtě asi třicet centimetrů dlouhou trhlinu.
Skipřenka zašívá plachtu.
Po pročtení lodního deníku také zjišťuju, že předchozí posádka (ještě před tou neplouvoucí) měnila impleler ve vodním čerpadle, výfukovou hadici omotala izolačkou, protože tekla a izolačkou spravila plachtu (to je ta díra, co jsme našli, jsou na ní zbytky pásky).
Tak do díla. Děti jsme poslali se vykoupat a na zmrzlinu a snažíme se dát loď dohromady. S pomocí boží a spolumajitele lodě na telefonu se to nakonec daří. Baterie se ukázaly dobité tak na 65% a původem vrzání startéru a nefunkce je nakonec volný klínový řemen, který se daří dotáhnout. Protože chci baterie co nejvíc šetřit, startuju motor klikou, což funguje spolehlivě, i když poněkud zdlouhavě. Odklopit schůdky-nastavit kompresi-nacpat kliku-nahodit-zaklopit schůdky. Ale jde to. Trhlinu na plachtě zašila bravurně Skipřenka a k večeru, je loď konečně připravena k vyplutí.
Ale vyplout na noc se nám nechce a tudíž sdělujeme Marině, že zde budeme ještě jednu noc. Paní Marína už je docela v klidu, protože vidí, že se připravujeme k vyplutí. Jen nás důrazně žádá, ať se nahlásíme na Porto Police, což se snažíme udělat, ale ani po hodinovém bloudění po městečku se nám nepodaří Porto Police najít. Ale alespoň se konečně vykoupeme v moři koupíme si kebab a zmrzlinu. Stres z nás opadá a je nám fajn.
Večer sedíme v kokpitu a Skipřenka povídá. „Uf, zítra odsud vypadneme a konečně začne dovolená a pohoda.“ Netuší jak moc se zase mýlí.
15.8.2011 pondělí
Po horké noci vstáváme a vyrážíme na nákup do města. Konečně se povedlo najít i Porto Police a zaplatit královi, co jest královo, tedy za loď 30 stop 7,5 éček. Pak se konečně odpoutáme, nahodím motor a zavelím – kotvu na palubu a uvolnit záď. (tady nejsou mooringy). Ondra zvedá kotvu, obě holky uvolňují záďová lana a pomalu vyplouváme. Když tu vidím, jak po břehu běží paní Marína a něco volá. Jéžíš, co chce zase, myslím si otráveně, jenže ona se schýbá k zemi a ODPOJUJE ELEKTRICKÝ KABEL, který jsem zapomněl odpojit. Já trouba! Vleču za sebou celou Methanu na elektrickém kabelu! Okamžitě stop a revers. Loď se poslušně zastaví a pomalu couváme. Paní Marína mezitím hází kabel za námi na palubu. Mává nám a vesele se směje. Bodejť by ne, že. A pak už opravdu odplouváme.
Podle původního plánu jsme chěli dneska vyrazit na Sounion a pak na Kyklády, ale vzhledem ke stavu lodi se mi nechce plout tak dlouhou etapu hned na začátek a tak jsme plán změnili a chceme podniknout krátkou plavbu na Agistri. Sice si trochu zajedeme, ale zase se těšíme na bazén ve Studiu Meltemi, kde jsme se loni tak krásně povalovali.
Cestou douká kolem osmi, deseti uzlů a tak se vezeme na plné plachty (což je naposledy, co jsme měli plné plachty). Když pak vítr utichne, nastartujeme motor a hrčíme si to rychlostí 4 uzle k Agistri. Cestou také zkoušíme, jak loď couvá. Nic moc – při zařazení zpátečky se odkloní od původního směru klidně až o 70°, než se chytne a lze jí srovnat. A to při plně vytočeném kormidle na druhu stranu. Postupnými pokusi nakonec zjišťujeme, že na pravobok uhýbá daleko víc než na levobok. Protože na pravoboku na zádi je pověšený kýblík, kam se dávají boty, napadne Terku geniální nápad. Prohlásí, že loď se točí za botama. Je to báječná mnemotechnická pomůcka a od té doby už všichni přesně víme, kam loď při couvání bude utíkat.
A hned na Agistri se to velmi hodí. Bazén tam není moc velký, ale bravurně loď otočím a zacouváme do posledního volného místa (je 16:00). Na posledním metru chcípnul motor. Sice to nevadí, ale moc mě to nepotěšilo, protože nechápu proč. Ale kotva je dole, a tak se v klidu se vyvážeme. Hurá do bazénu!
Během povalování u bazénu ve Studio Meltemi ale začal foukat vítr a sílil. Protože foukalo přimo do přístavního bazénu a nám do přídě, vyvezli jsem radši ještě záložní kotvu a kapitán, tedy já, se nezúčastnil výletu do asi kilometr vzdáleného městečka Skala. A tak se povaluju v kokpitu, kouřím dýmku, čtu si, koukám po procházejících holkách a plánuju cestu na zítra. Občas našponuju obě kotvy, protože vítr zesiluje. Jsme připojeni na břehovou přípojku, tudíž bez obav jede i autolednice v bakistě, kde se chladí víno, jídlo, pivo, prostě všechno, co jachtař potřebuje k životu. K večeu se vrací trochu uondaná posádka a tak se jde brzo spát. Zítra vyrážíme brzo ráno. Máme to daleko, zvolený cíl Kythnos je skoro 50 mil a to je pěkná dálka. Zalejzáme do pelechu a já si říkám, že dovolená, klid a pohoda jsou konečně tady.
To se ale Poseidon musel zasmál.
16.8.2011 úterý
Budíček je v šest ráno, v sedm je loď i posádka připravená. Chci nastartovat motor – ale nic. Startér se ani se nepohne. Nechápu to, byli jsme připojeni víc jak šestnáct hodin! Voltmetr u baterií ukazuje místo dvanácti 11 voltů. Baterie jsou úplně prázdné. Jakmile odpojím břeh, napětí v bateriích klesne na 10 voltů. Jsme totálně bez proudu. Tak co teď?
Nic – motor nahodíme klikou a proud nepotřebujeme. Už včera jsme koupili do ledničky led, protože za plavby stejně chladit nejde – protože nejde dynamo a motor nedobíjí. Takže prostě vyplouváme.
Lámu si hlavu, jak je možné, že po celonočním dobíjení jsou baterie prázdné. A pak mi to dochází. To ta záložní nabíječka. Hlavní dobíječka je mrtvá a místo ní se zapojuje záložní. Hlavní dávala 20A, záložní dává 7A. Je to jasné. Celou noc bežela lednice a té proud 7A nestačí. A co jí chybělo, vzala si z bateríi záložní dobíječka je slabá, aby to utáhla. Tudíž jsou ráno baterie totálně vybité. Ještě, že má motor kliku.
Mělo mi to dojít dřív, ale v podstatě je to jedno. Je jasné, že lednička se provozovat stejně nebude moct. Dobíječka nestačí pokrýt potřeby ledničky a motor nedobíjí. Příští dva týdny jsme v horkém Řecku bez ledničky. A dneska – na 50 námořních mil dlouhé plavbě jsme bez proudu. Naštěstí naše malá ruční GPS má vlastní baterky a hloubkoměr oželíme. Budeme muset. No co se dá dělat. Když dobrodružství, tak dobrodružství.
A tak vyplouváme do východu slunce směrem ke Kykládám. Chytáme ještě zbytky ranní brízy ale ta záhy utichá a tak jsme nuceni nastartovat motor. Je bezvětří, moře je klidné a řecké srpnové slunce pálí. Před námi leží víc jak 35námořních mil. Sezení u kormidla se záhy stává utrpením a nikomu se k němu nechce. Motor je starý Renault o dvanácti koních a dává lodi rychlost necelých 5 úzlů. Navíc je hodně hlučný, takže za chvíli už nikdo ani nemluví a jen se hledí schovat před pálícím sluncem.
Jediným zpestřením je setkání s mořskou želvou, karetou. Ondra byl zrovna u kormidla, když najednou slyším jak hlásí: „Želva!“. Měníme okamžitě kurs a blížíme se k ní. Pohupuje se na vlnách a jen tak si plave. Vzal jsem brýle, šnorchl, foťák a skočil do vody za ní. Měl jsem v paměti, jak na La Grace Pepa skočil do vody za velkou želvou a jaký z toho byl krásný zážitek a tak jsem si to nechtěl nechat ujít ani tady.
Naše želva byla menší a chudinka neměla jednu ploutev. Přiblížil jsem s k ní a fotil a natáčel. Pak skočila do vody Terka, doplavala k ní a chytila jí za krunýř, čímž si vysloužila doživotní titul Terka želvolovec. Udělali jsme spoustu krásných fotek a záběrů a pak želvičce zamávali. Nabrala svůj kurs a zmizela v modrém moři. My jsme taky nabrali svůj kurs a pokračovali pod pálícím sluncem na jihovýchod. Terku jsme pak ještě museli zbavit malinkých krevetek, které cestovali na želvě a ruče přestoupili na Terezu.
Ale cesta se pomalu měnila v úmor, který nakonec vyústil v hádku v posádce a kapitán rozhodl, že cestu na Kyklády rozdělíme na dvě části. Uhnuli jsme na severovýchod a zamířili k pevnině, směrem k mysu Sounion. Protože jsme měli informace, že v zátoce pod Sounionem hůře drží kotva, zvolili jsme za náš cíl zátoku bližší, Anavisiou (a dobře jsme udělali).
Domotorovali jsme do zátoky a za jejím vnitřním mysem jsme našli bóje. Několik jich bylo volných a tak jsme se na jednu vyvázali připraveni zaplatit, pokud se objeví výběrčí. Dlužno dodat, že se neobjevil, a že jsme na bóji stáli zdarma.
Po vyvázání jsme nafoukli člun a protože bylo bezvětří, vyrazili jsme celá posádka na břeh na nákupy.
Okolí zátoky Anavisiou je poměrně ohyzdné. Na západní straně je umístěna pláž s velice nehezkým okolím. Za pláží probíhá rychlostní silnice vedoucí do Athén a kterou je díky její šířce a rychlosti projíždějících aut dost obtížné bezpečně přejít. Za silnici leží městečko rodinných vilek, které působí neutěšeně a docela depresivně. Jediný obchod ležel za silnicí u benzínové pumpy a byl od našeho kotviště přes dva kilometry. Nicméně jsme zde nakoupili vodu na pití a led do lednice a vcelku v dobré pohodě se vrátili na loď.
Zbytek večera vyplnilo koupání v průzračné vodě a pak plánování další trasy. Na další dny se mělo totiž rozfoukat a tak jsme radši začali vymýšlet variantu, kdyby nás Meltemi na Kyklády nechtěl pustit. Naše loď je 30 stop dlouhá a motor má výkon dvanáct koní. V probíjení proti větru a vlnám má tedy limity o hodně nižší, než běžné charterové lodě o deset stop delší a s motorem o šedesáti koních.
Jako varianta v případě horšího počasí byla zvolena návštěva chrámu Poseidona na Sounionu a pak návštěva olympijské maríny. Pořád jsme totiž byli bez proudu a voda v lodním saku také docházela. Měli jsme sice koupené lahve pití, ale jen tolik, kolik jsme dokázali od pumpy donést a které se stejně v horku rychle vyprazdňovaly.
Předpověď na další den nebyla nic moc a tak tentokrát Skipřenka vynechala své obvyklé rčení o začátku pohodové dovolené. Místo kotevního světla jsme vytáhli na stěžeň čelovku (buď pochváleny LED diody) a šli jsme spát. Byli jsme bez elektřiny, s vodou na minimu a před námi ležel obtížný úsek. Tak uvidíme zítra.
17.8. středa
V noci přišel vítr. Na našem místě jsme byli hezky chránění, ale viděli jsme, jak v nechráněné části zátoky se zvedají vlny s bílými hřebeny. Meltemi opět naskočil. Připravili jsme loď k vyplutí. Chtěl jsem nechat vyfouknout člun, ale Skipřenka trvala na tom, že je to zbytečné, že jej potáhneme za sebou. Můj názor byl, že se člun změní v draka, jakmile vyjedeme na vítr, ale Skipřenka stála na svém. Za ta léta vím, že se nedá přesvědčit a tak jsem zcela nekapitánsky ustoupil. „Jen počkej“ říkal jsem si.
Odpoutali jsme se od bóje a vypluli z krytého místa. Okamžitě se do nás opřel vítr fičící z vnitrozemí, ze severovýchodu. Na holý stěžeň měla loď náklon skoro deset stupňů a na má slova došlo. Člun za zádí se změnil v draka a mlátil sebou o vodu částečně létající, částečně plující. Skipřenka sama uznala, že tohle nepůjde a okamžitě souhlasila s návratem. Takže jsme se zase vrátili do zátoky do závětří a člun vyfoukli a složili. Od Skipřenky jsem dostal velkou pusu.
Pak jsme vypluli znovu. Jakmile jsme se dostali od pobřeží k otevřenému moři, bylo jasné, že pro nás je cesta proti větru uzavřená. Vítr foukal rychlostí 20 uzlů, v nárazech 30 uzlů proti našemu kurzu se dělaly pěkné vlny. Křižovat se ukázalo obtížné a postup do návětří byl nicotný. Blesková porada posádky pak prosadila plán C, tedy cestu po větru směrem k Porosu.
Zamávali jsme tedy Poseidonovu chrámu na mysu Sounion, který byl na dohled a dali jsme sbohem Kykládám. Tak tedy někdy jindy. Stočil jsem příď lodě na jihozápad a silně zrefovaná gena nás hnala na otevřené moře, kde za obzorem čekal Porosský přístav. Místo, kde snad konečně doplníme vodu a dobijeme vybité baterie.
Jak jsme se vzdalovali od pobřeží na otevřené moře, vlny rostly. U pevniny mohly mít tak metr, čím dál však jsme byli, zvětšovaly se. Když se objevila první dvoumetrová vlna, posádka poněkud pobledla. A pak další a další. Snažili jsme se držet záď šikmo na vlny, což bylo stále těžší, protože vlny začaly přicházet více ze severu a snášely nás hodně z kurzu. Pokud jsme chtěli plout správným kurzem, měli jsme vlny hodně z boku a vzhledem k tomu, že rostly ke třem metrům, pěkně s námi cvičily. Když jsme chytili první velkou vlnu z boku, pochopili jsme, že takhle ne. Loď se divoce rozkývala a dole v salonu popadalo dolů všechno, co nebylo přidělané. Vlny nám prostě nedovolily držet náš přímý kurs. Snažili jsme se najít kompromis a modlili se, abychom alespoň ostrov Hydra trefili a nesneslo nás to až k jihu Peloponésu.
Ondra zalezl do kajuty a já, Skipřenka a Terka jsme se střídali u kormidla. Přišli jsme na to, že nejlépe morálku pozvedneme písní a tak jsme hulákali a zpívali navzdory vlnám a větru o sto šest. Vážně to hodně pomáhalo a posádku to velmi stmelilo. Po včerejší rozmíšce ani stopy.
Zrefovaná gena nás hnala rychlostí šest uzlů, vítr neklesal pod 25 a podbíhali nás dvou až třímetrové vlny. Dobrodružství jak má být, i když v té chvíli jsem si to tak úplně nemyslel.
Postupem času jsme si vyvinuli následující postup. Kormidelní tlačil loď co nejvíc na západ, co jen vlny chodící ze šikma dovolovali, zatímco ostatní vyhlíželi ty velké. Jakmile přicházela vlna velká, pozorovatelé spustili pokřik a kormidelník nastavil záď. A tak pořád dokola. Snášení z kurzu tak bylo nejmenší možné. Ale pluli jsme srdnatě a to bylo důležité.
Po několika hodinách plavby vystoupila na obzoru z mlžného oparu konečně pevnina. Tou dobou už se i vlny srovnaly do lepšího směru a tak se nám dařilo držet kurs přímo na Poros. Kromě toho už vlny byly klidnější a nebyly mezi nimi ty velké. Nakonec jsme, stále na plachty, vpluli do porosského průlivu. V něm už nebyly žádné vlny a protože je průliv krytý ostrovem, foukal v něm ukázněný, asi patnáctiuzlový vítr. Stále jen na genu, protože se nám nechtělo tahat hlavní plachtu jen na chvilku, jsme se blížili k molu, které bylo naším cílem. Asi půl kilometru před ním jsem zavelel spustit plachty a klikou jsem nahodil motor.
Cílové molo bylo stále blíž a také houstl provoz před přístavem. Trajekty i ty velké, proplouvali ke svému stání a k jachetnímu molu mířilo zrovna několik plachetnic. Zbývalo nám asi tak dvestě metrů, když se ze strojovny ozval rachot a motor se zastavil. Skipřenka bleskově odklopila schůdky a z motorového prostoru se vyvalil hustý dým.
Byli jsme bez pohonu a bez možnosti manévrování uprostřed čilého přístavního ruchu. Naštěstí jsme na tuhle situaci cvičení ze Slap z naši malé plachetnice, která nemá motor zrovna spolehlivý. Takže rychle velím plachty nahoru, chytáme vítr a otáčíme loď. Na plachty se vracíme ve stejném směru, co jsme přijeli a velké lodě nám neochotně dávají přednost.
Takže co teď? Jsme bez proudu, bez vody a bez motoru. Loď jede jenom na plachty, což vydrží, dokud bude foukat vítr. Blesková porada kapitána a prvního důstojníka rozhoduje najít místo ke kotvení, zakotvit a zjistit, co se s motorem děje.
Podle průvodce nacházíme vhodné místo na kraji zátoky Navy Bay a směřujeme k němu. Jak se však blížíme do závětří, vítr se začíná točit a chvílemi utichat úplně. Potřebujeme se dostat aspoň na 10m hloubky kotviště. Podle ruční GPS ale stále nemáme tu správnou polohu.
Chybělo nám asi patnáct metrů na desetimetrovou hloubku, když vítr utichl úplně a slaboučký proud nás začal zase strhávat zpátky. Zapínám hloubkoměr, který funguje na poslední zbytky elektrické energie, ale hloubka je stále moc velká. Pak dostává Terka spásný nápad. Bere si ploutve, skáče do vody a loď prostě na stání protlačí. Hloubkoměr ukáže deset metrů a chcípne úplně. Ale už jsme na místě. Zavelím, Ondra hodí kotvu a naše loď konečně po dobrodružném dni stojí v závětří na kotvě nad písečným dnem. Uf. Právě včas.
