Stále sedíme v Kaohsiungu a čekáme. Když už si tedy hrajeme na ty námořníky, tak vás asi napadne, že vítr v zádech, příznivý proud, prostě vhodné počasí je to, proč tady pořád ještě hnijeme (to je samozřejmě trochu nadsázka, ale faktem je, že Kaohsiung je za zimního monsunu městem větrným a s větrem přichází prach a suť z centra a okolních továren – čili nehnijeme, jsme pohřbíváni pod zem na moři).
Jinými slovy počasí není tím hlavním důvodem, který nás tu drží. Příležitostí k odplutí jsme měli dostatek. Severovýchodní monsun je už v plné síle, ale periodicky jeho síla povolí a otevře se dvou až třídenní okno, které nám snadno umožní proklouznout do stínu Luzonu, aniž by to příliš házelo – trochou představivosti by se dalo říct suchou nohou.
Původně jsme chtěli odplout už před Vánoci. Teď už si ale ani nepamatujeme, jak jsme si vlastně představovali, že by se to zvládlo. Hlavní překážkou je nám – hádejte co! Samozřejmě že práce. Když jsme se v létě vrátili z Čech a přestěhovali se definitivně na loď, mysleli jsme si, že nám začínají „dva roky prázdnin“ – tak jsme alespoň začali naší další životní etapě přezdívat. Pravda je ale ta, že od začátku těch „prázdnin“ jsme se nezastavili. Když zrovna nepřekládáme, hlídáme cizí lodě, tlumočíme, vlastní loď opravujeme, přednášíme…
Dosud jsme se statečně drželi slavného hesla „Učit se, učit se a učit se“, které se nyní transformovalo do „překládej, opravuj, reviduj“. Plody našeho snažení se zdají být dost chutné (zde, prosím, nehledejte žádný dvojsmysl).
Samozřejmě, že naše literárně-překladatelské snahy lze vykonávat i jinde než ve smrdutém přístavu na okraji promenády plné čínských turistů. Byli jsme ale požádáni, abychom se trochu zdrželi a pomohli s překladem v jedné místní továrně, že prý bez nás by to nešlo. Inu nechali jsme se přesvědčit cinkavými, vlastně dnes už spíš šustícími, argumenty a stále zde prodléváme. Tlumočení mělo původně začít právě v těchto dnech, ale jak už to tak někdy bývá, bylo posunuto, zatím tak trochu na neurčito někdy na únor…
I počasí nám ale dává najevo, že si nemáme na co stěžovat. V prosinci se Filipínami prohnaly dva slabší tajfuny a před týdnem si to přímo přes jih Palawanu střihla tropická bouře, která se totálně pomátla a otočila se zpět, až se rozmázla o Borneo. Svět se fakt mění. Dnes to v naší drahé Jihovýchodní Asii vypadá takto: Tři níže se tam o sebe vzájemně třou, nasávají už tak rozjetý monsun, nám tady fičí a saze se z nebes snášejí. Musí to být? No řekněte.
Kromě toho australští meteorologové museli přidat další barvičky do teplotní škály, aby mohli mapovat teploty až do 54°C.
Inu jak zpívá Jan Werich
Ba jó, my to víme
a tvrdíme,
mějme hlavy v písku jako pštrosi,
nejvýš nám to spálí šosy.
Jenže lidem nejde jenom o šosy,
ale o krk a o značné obnosy…
Když už tady ale musíme sedět, vedle překládání se samozřejmě věnujeme dalšímu zvelebování Janny. Připravujeme se na šití netradičního dodgeru, pro který jsme místo ocelové konstrukce použili hasičské hadice. Zatím to vypadá velmi slibně. Teď nás ovšem čeká šití. Uvidíme, jak to dopadne.
Včera jsme si z Hongkongu přivezli zbrusu novou hlavní plachtu. Ale o tom až příště…