O kurzu freedivingu tu už pár článků bylo, je to totiž úžasný zážitek, po kterém najednou zjistíte, co všechno vaše tělo dokáže o čem jste neměli ani potuchy. Většinou si ale tento kurz vybírají lidé, kteří mají k vodě blízko, ať už plaváním, potápěním nebo jachtařením. Jak to ale vypadá, když se na kurz vydá člověk, co vždycky nesnášel vodu?
Napsala Anna Zderadíčková
Tenhle článek je celkem dlouhej. Ale pokud se chcete zasmát člověku, kterej nikdy neměl rád vodu a i přesto se nechal vyhecovat na kurz freedivingu, tak si vemte do ruky long drink a začněte číst.
Vodu fakt moc nemusim. Ve škole pro mě ranní plavecký hodiny byly nepříjemný jak smrad z tejden chcíplý myši pod ledničkou. Nikdy nepochopim masochismus otužilců ani lidí, co si dobrovolně dávaj po sauně ledovou sprchu. Předloni na Islandu jsem prožívala soustavný peklo, protože jediná možnost mytí se po ránu byla v ledovejch potůčkách, ale umejt se prostě musíš, žejo. Aspoň trochu. A najednou se nějak stalo, že jsem se druhej březnovej víkend já, suchozemská krysa, ocitla na kurzu freedivingu, tedy potápění se bez přístroje.
Na začátku roku 2017 jsem se rozhodla, že pro mě tenhle rok bude rokem dosahování cílů, na který jsem doteď neměla čas, peníze nebo koule. A tak jsem se v únoru přihlásila na podzimní Spartan Sprint. 7 měsíců na to, dostat se aspoň do takový formy, abych Spartana přežila a nějak se doplazila do cíle? Challenge accepted. Akorát jsem netušila, že díky tomuhle rozhodnutí nakonec skončim navlečená v neoprénu, klepouc se kosou a strachem před skokem do osmiapůlmetrový nádrže o šířce a dýlce přepravníku na dva koně.
Sedíme si totiž takhle jednou s lidma z práce v hospodě a já se snažim vyhecovat svýho super šéfa, ať není měkkej a jde do toho Spartana s náma. Jeho pozdní příchod a tím pádem mnohem nižší hladina rumu v krvi ale může za to, že místo jeho účasti na Spartan Sprintu jsem nějakym záhadnym způsobem já a pár dalších kejvla na účast na freedivingovym kurzu v půlce března. Big boss se totiž loni v Chorvatsku potkal s Martinem Cheníčkem z Pimp Your Life (www.pimpyourlife.cz), kterej shodou okolností bydlí kousek od Liberce a tyhle kurzy tady pořádá. Dali si pár ponorů a Jarda tomu propadl jak park ve Stromovce při stavbě Blanky. A protože nás má rád (i když u prvních ponorů jsem o tom silně pochybovala), rozhodl se, že si to musíme zkusit taky.
Ráno před kurzem pohoda. Muž táhl osmikilovej bágl plnej vybavení, já svoji obrovskou nechuť k čemukoliv mokrýmu a studenýmu. Na učebně první den spousta teorie a všechno mi přišlo tak nějak v pohodě. Hodně jsme probírali „safety“ (záchrany), ať jako víme, co se může ve vodě stát a můžem na to reagovat. Po pozitivních videích polotopícího se chlápka, kterej si hlavou dával high five s mantinelem bazénu, jsme vyjeli na první nácvik. Už když jsme probírali povinný vybavení, měla jsem takovej nejasnej, jak moucha bzučící na hromadě hnoje otravnej pocit, že umřu. Všichni totiž měli dlouhý, tlustý neoprény s kapucí. Mě se v báglu krčil mamky surfařskej neoprén, kterej byl původně nepochybně určenej do Karibiku nebo do vířivky, jelikož tloušťkou materiálu ani nohavicema či rukávama zrovna dvakrát neoplýval. Jenže v propozicích bylo napsaný, že klidně surfařskej! Asociace mi házela jen teplo, palmy a sladkej, lepivej chlast a tak mi nějak nedošlo, že surfaři se nepohybujou jenom v teplejch vodách a že i oni občas používaj neopren dlouhej. No nic.
Když mi začla bejt zima už při nácviku záchranářskejch technik, zatimco ostatní se vesele bavili předstíránim bezvědomí, můj pocit, že dneska umřu, nabejval ksichtem v ledový vodě libereckýho bazénu čim dál hrozivější obrátky. Když jsem potom v rámci jednoho z úkolů musela plavat v ploutvích, se kterejma neumim, se svou „bezvědomou“ drahou polovičku 50 metrů přes celej bazén, málem se to stalo realitou. Bezvědomá polomrtvola mi ale vydatně celou dobu šeptala: „to zvládneš, neboj, už jen kousek“ a já na něj vděčně chrčivě plivala vodu a předstírala záchrannou komunikaci. Safety jsme tak úspěšně dotáhli do konce. To, že on se mnou musel uplavat nazpátek jenom 10 metrů, považuju doteď za soukromou křivdu a krutou nespravedlnost. To už jsem klepala kosu jako prase a to mělo přijít to nejhorší – potápění.
Nevim, jestli už jsem to říkala, ale já se nepotápim. Nikdy. Zkoušela jsem to jednou a šílený bolesti uší mě spolehlivě odradily od toho, zkoušet to někdy znova. (Tak co doprdele na tom kurzu dělám?) No a pojď mi. Taky že jo. První ponor v bazénu a instrukce – nikdy nesmíte jít natolik dolů, aby vás uši začly bolet. Musíte je profouknout při prvním náznaku nepříjemnýho pocitu. Jak to provýst, když náznak prvního nepříjemnýho pocitu mám metr nad hladinou a nad vodou si profukovat uši nemáš, doteď netušim. No zapíchla jsem to tam a metr pod hladinou: „Ahoj! My jsme tvoje brutální bolest uší, dlouho jsme se neviděli!“ A byla jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama. Jakmile tě jednou bolet začnou a zalehnou, už totiž jen tak nepřestanou. Odborně nám zalehnutí uší bylo vysvětleno tak, že se ti Eustachova trubice slepí k sobě jak prsty od žvejkačky. Mlask ho, už jsem to tam měla. Nechtěla jsem ale bejt za poseru, tak jsem se s ostatníma potápěla dál, i když hodně mělce. Frajeři si tam sázeli 4 metry jak nic a já sotva zanořila zadek pod vodu, valila jsem rychle ven. Nevadí. Pokrok byl u všech nakonec vidět (potopila jsem i obě nohy), tak jsme mohli jít do jámy.
Jáma neni žádná jáma, ale vlastně takový velký čtverhranný akvárko pro návštěvníky bazénu, který kulatym okýnkem nahlížej dovnitř na pár kreténů, co se tam choděj dobrovolně topit. Jako hele, i když to tak kolikrát vypadá, nejsem úplnej idiot. Já vim, že tuk plave na hladině a tim pádem při vstupu do jámy nepoletim na dno jak šťouravej novinář zalitej do cementu. Ale když jsem stála na kraji toho akvárka a pode mnou byla osmiapůlmetrová Macocha plná vody, bylo mi dost divně. Na druhou stranu jsem nepřišla na kurz proto, abych se podělala při první výzvě, žejo. Moje ego bylo při pozorování mýho drahýho delfína, kterej se vesele potápěl až na dno jak nic, stejně dávno zahrabaný v koutě, takže jsem se ve svý hloubce 3 metrů necejtila ani nijak trapně. Prostě co, no, jsem suchozemská krysa, která má mořskou nemoc už při míchání čaje a tou taky zůstanu. Celej zbytek večera mě brutálně bolely uši a já propadala depresi z totálního neúspěchu. Měla jsem hlad, nešlo mi to a cejtila jsem se jak totální lůzr. Doma jsem si vykloktala skleničkou vína a šla s černejma myšlenkama spát, protože druhej trénink v bazénu nás čekal hned ráno.
Nemám ráda vodu a ze všeho nejvíc ji nemám ráda ráno a hladová. Martin nám totiž zakázal se před rannim potápěnim najíst. On nám to zdůvodnil hezky fyzikálně, jednoduše to ale bylo proto, abychom se při zadržování dechu až do mrtva nepoblili. Čekaly nás totiž statiky. Tedy v překladu nácvik zadržování dechu. Statiky měly bejt dvě přípravný a jedna maximální. První přípravná statika měla bejt „písofkejk“, minutová. No, já uplně nevim, na jak dlouho zadržíš dech ty, ale já teda na minutu ani náhodou. A to měla bejt ta nejkratší. Martin nám nadšeně tvrdil, jak si vůbec neuvědomíme, že už tam jsme minutu a podobně. Ostatních jsem se radši neptala, ale já při tý minutě málem chcípla, dojížděla jsem ji fakt na krev. Druhá statika měla bejt 2 minuty. Říkala jsem si, že můj cíl je minuta pět. Martin Adamovi rafinovaně radil, aby mi ty časy hlásil trochu dřív, abych jako měla pocit, že mi to líp ubíhá. Takže když mi v 10 vteřinách nahlásil, že jsem tam už 30, chytla jsem v hlavě brutální záchvat smíchu. Po 30 vteřinách mi řekl, že jsem na minutě. Řikám si, oukej, tak ještě jednou tolik, ať to na tu minutu reálně dotáhnu. Když mi nahlásil, že jsem tam minutu a půl, už jsem to držela ze všech sil a ještě asi 5 vteřin tam pobyla. Při vynoření nad sebou vidim jeho širokej jokerskej úsměv hlásící, že jsem tam vydržela minutu a čtyřicet pět vteřin. Reálně. On mi totiž nekecal. Ale já byla v tak dobrym rozpoložení, že mi ta minuta najednou fakt přišla jak nic. Takže Martin měl přece jenom pravdu. Na týhle maximálce jsme to nakonec nechali, takže moje současný maximum je, lejdýs end džentlmen, 1:45. Otočili jsme se a já hlídala časy Adamovi. Minuta jak prd. Dvě minuty to samý (jestli on není schizofrenní mořská želva, člověče). A při maximálce to přišlo. Při rozdejchání se se šnorchlem najednou půl minuty před koncem vidim, že už má šnorchl z pusy. Oukej, začal dřív, řikám si. Ale nedá mi to a zeptám se, jestli je v pohodě, ať mi ukáže domluvený znamení. Nic. Ležel tam jak mořská vokurka. Zkusim to teda znova, hlasitějc – ukaž mi znamení, že jsi v pohodě, nevidim to! Nic. Uaaa, v tu chvíli mi proběhly hlavou všechny safety techniky, který jsme den předtim nacvičovali, jednim hmatem jsem ho otočila na záda a začla mu sundavat masku. Až teprv v tu chvíli se na mě podívá a ptá se – co je? On se tak zahloubal sám do sebe, že mě prostě neslyšel (oni ty haranti tam teda taky řvou vydatně). Takže po krátký panice (mojí) si tu maximálku zkusil znova. 2:55. Pro mě něco neskutečnýho.
No a šlo se znova do jámy. Zatimco Adámek a pár ostatních borců si tam lítali na dno jak nic a vzájemně se různě vytahovali a zachraňovali, já šla cvičit na lano. Zjistila jsem totiž, že mám problém s profukovánim uší hlavou dolu. Ale když jsem ručkovala po laně dolů po nohách, problém žádnej. Horší bylo, že čim níž jsem se dostala, tim jsem cejtila větší tlak na plíce a měla jsem pocit, že mi dochází vzduch. Šla jsem ale níž a níž a jednou, když už jsem věděla, že jsem hodně hluboko a chtěla jsem jít nahoru, protože mi přestával stačit dech, jsem si s posledním posunem hrábla palcem levý nohy na samotný dno tý osmiapůlmetrový jámy. Ta euforie byla božská.
No a takhle jsme získali certifikaci Level 1 pro freediving. Nemůžu bejt vděčnější Jardovi, tomu nejlepšímu šéfovi, díky kterýmu mě polovina kamarádů nenávidí. Nebejt jeho nadchnutí se pro freediving, doteď by pro mě voda znamenala jen velký špatný. Teď už ale ne. Chci se posunout dál a chci freediving dělat společně s mym nejdražšim „buddym“. A díky tomu, že on je opravdu dobrej, mám motivaci na sobě tvrdě makat. Protože pro něj chci bejt plnohodnotnej parťák, kterej ho doslova vytáhne z případnýho průseru v hloubce. A obrovskej dík patří i Martinovi a Mirce z Pimp Your Life za to, že mi ukázali, jak může bejt potápění skvělý a taky za to, že na freedivingu nerejžujou. Hrozně doufám, že se za nima dostaneme do Chorvatska na Level 2 – freediving v oceánu a dáme našemu životu zas novou hloubku.
Použito ze stránek Co mám sakra vařit, s laskavým svolením autorky