24.1.2016 neděle
Budíček je už před 7. hodinou. Opouští nás stará parta. Noc v marině byla příjemná a tak odpočatí vyplouváme na jihovýchod. Po pár NM chytáme vítr os síle 18kn a ten žene pod plnými plachtami La Grace správným směrem.
Odpoledne ale slábne na 15, pak 10 a po západu slunce dokonce 5kn. Co se dá dělat, tím, že jsme neodpluli v sobotu, jsme ztratili vítr a na nejbližší dny nás čeká bezvětří. Nahazujeme motor a měníme kurz na Tunisko.
25.1.2016 pondělí
Noc byla dlouhá, ale poměrně teplá. Už je vidět, že jsme se dostali do pásu Afrického klimatu. Nad ránem protínáme plavební dráhu na trase Gibraltar – Suez. AIS echa lodí tu svítí jedno za druhým. Za chvíli už je na horizontu vidět ostrov Zembra a pak i Tunisko. Jsme v Africe…
Tento kontinent mě magicky přitahoval odjakživa. Moje dětské sny se často odehrávaly na výpravách s Emilem holubem pod peřinou mého pokojíčku. I když vím, že severní strana této země není ten svět, o kterém jsem snil, mám Afriku rád i s jejími problémy a komplikacemi.
V 15hod. přistáváme v Kebili. Je tu velký rybářský přístav. Ihned se na nás sesypali celníci. Důkladná prohlídka trvala více než hodinu. Hledali zbraně a alkohol. Fascinovalo mě, jak dokázali vyházet všechny naše skřínky i prostory v sedačce a přitom si nevšimnout, že přímo uprostřed místnosti stojí 50 litrový sud s Portským vínem a kolem dva 5 litrové soudky s rumem. Zapsali jsme každou pistolku a přitom jim uniklo 8 lodních děl! No, mazec!
Nakonec jsme se konečně dostali k tomu nejdůležitějšímu – slovu „Bakšiš!“ Spravila to lahev Whisky a několik eur. Rázem bylo po prohlídce. Nakonec nás nechali natankovat více než dvojnásobek nafty, než nám původně tvrdili, že nám dají. Je to zvláštní země a člověk si tu musí dost zvykat i učit se.
Po prohlídce jsem se vydal na procházku do loděnic obdivovat zručnost místních stavitelů lodí. Jednání sice proběhnou až zítra ale možná jsem našel místo, kde by se mohla La Grace každoročně opravovat!
26.1.2016 úterý
Celou noc jsem hlídal loď. A pro jistotu jsme ji odtáhli o 3 metry od břehu, abychom tak vytvořili vodní příkop, který jsme byli připraveni bránit v případě napadení. Pečlivě jsme zajistili všechny průlezy do lodi a vymysleli plán případného boje! Všechno bylo zbytečné. V Tunisku je mezi 22hod. a 5hodinou ranní zákaz vycházeni, jediné koho jsem v noci z paluby zdravil, byli policajti na obchůzkách. Je jich tu hodně, ale o to víc se tady člověk cítí bezpečně.
Ráno jsem se rozhodl podstoupit další zkoušku odvahy. Vzal jsem foťák a toulal se sám ulicemi města a okolí. Byl jsem velmi mile překvapen, jak je to tu v pohodě. Všude milí a usměvaví lidé. Mnoho lidí mi ukázalo cestu, poradilo jak zajít a kde je co nejlepší – jen tak, za dobré slovo. V obchodech mají psané ceny, a i když jsem se na zkoušku schválně ptal, co co stojí nebo za kolik by to bylo v eurech – nesnažili se mě obrat, jako tomu bylo v Egyptě, či Maroku. Mnoho lidí mi nabídlo i několik jazyků na domluvení. Čekal jsem, že bez Arabštiny a Francouzštiny tu budu ztracený, a ona pohoda i s angličtinou, občas němčinou ale hlavně Italštinou.
Ale nejsem tu na dovolené – sebral jsem se a jel jsem koupit benzín do města. Velkým šokem pro mě byl taxikář, který překvapivě hodně věcí věděl o ČR a dokonce dal do kupy i pár českých slov. Ptal jsem se ho jak to? A on mi řekl, že zná českou učitelku! A že tu je i česká doktorka atd…
„Zastav“ říkám! „Jedem k ní – chci ji vidět!“
Nakonec se z toho vyklubala velmi milá návštěva u nás na lodi. Pili jsme víno a povídali si o situaci v Tunisu i u nás. Dokonce jsem zjistil, že znají i Slovenku Marcelu, která bydlí daleko v poušti na jihu Tuniska, kterou já potkal před mnoha lety na svém putování napříč Saharou. Svět je prostě fakt malý.
Hlavním důvodem, proč jsem tady byla snaha podívat se, zda by nebyla šance tu sehnat loděnici, ve které by nám každoročně dali lodní dělníci La Grace do pucu. Tím jsem strávil druhý půlden. A to se asi podařilo. Myslím, že by se tu dala najít parta schopných dělníků od tesařů po natěrače.
Závěrem – udělalo to na mě dojem a hodlám se sem za rok vrátit. Kdo zaváhal teď, může to zkusit na podzim. Ano, je to dobrodružná země, ale také velmi zajímavá a já jsem hlavně moc rád, že podle mě bezpečná!
Večer vyřizuju papíry na odjezd. Eva s manželem se mnou jdou na celnici. Vše jde hladce. Z pěti úřadujících policajtů tři osobně znají. Bud je učili, nebo učí jejich děti ve školce! Je to legrace…
Odplouváme. Další cíl naší cesty je ostrov Pantelleria.
27.1.2016 středa
Ve tři hodiny házíme kotvu před městečkem Scauri. Je tu hloubka, ale v lávovém dně kotva dobře drží. Celé dopoledne čekáme na celní odbavení. Jestli je tohle nejstřeženější hranice v Evropě, tak já jsem čínskej papež. V poledne zvedáme kotvu a vyplouváme do hlavního města kvůli celnímu odbavení. Z kapitanátu se nás jen zeptali jestli: „máme na palubě uprchlíky? Ne? OK, tak vítejte“.
Odpoledne běháme po městě. Pája doplňuje potraviny a já s Honzou se jen tak kochám….
Natálka, vědecká pracovnice naší výpravy, běhá po ostrově a snaží se objevit nějaký nový živočišný druh. Je pravda, že Pantelleria hodně připomíná Galapágy, ale že by to šlo tak rychle? Na Antarktidě prý objevila 12 uplně nových živočišných druhů. Přišla nadšená, o hodinu později, s trapnou vejmluvou, že mezi baráky toho moc neobjevila a tak prý musela běžet až za město!
Musel jsem ji slíbit, že ji odvezu někam do přírody a zůstanem ještě jeden den. Na oplátku jsem získal slib, že po mě pojmenuje: „Nějaký nový, protivný, trnitý keř“ Bez žertu mi slíbila, že spíš nějaké nové „Partinogenetické zvíře“ No, nevím co to je, ale neuráží mě to a tak zítra vyrazíme. Osobně doufám, že to bude něco velkého třeba jako slon, silného jako lev, chytrého jako… Zatím jsem však potkal jen osla, tak doufám, že se jedná o již známý druh – abyste se mi nesmáli!
28.1.2016 čtvrtek
Dopoledne pracujeme na lodi a odpoledne se chystáme na výlet k vrcholkům hor a do nitra zdejšího Vulkánu. V něm je totiž jeskyně, ve které padá voda přímo do žhavé lávy v nitru země. Vznikly tak přírodní sauny, na které mám krásné vzpomínky z mládí.
