Píše Michal Novák
Muž přes palubu na La Grace uprostřed atlantického oceánu, aneb smutné prvenství se šťastným koncem.
Po večeři sedím na zádi lodi. Sedím vedle lucerny a pozoruji západ slunce, který hned tak zase neuvidím. Myslím na to, jaká byla plavba, a nespočet úžasných západů a východů slunce, na nezapomenutelnou hvězdnou oblohu, která se uprostřed noci houpe nad hlavou, na lidi které jsem tu potkal. Myslím i na svoji rodinu, kterou už brzy uvidím a obejmu. Myslím na hory, les a jezero, kam si uděláme výlet, až přijedu domů. Díky ti, Neptune, za příjemné zážitky a plavbu. Díky za ten měsíc strávený na oceánu. Slunce se blíží k obzoru a osvětluje mraky svými rudými paprsky. Vítr začíná pomalu slábnout, loď se houpe na vlnách.
Viky se ujímá kormidla a velí skasat plachty, protože takhle tam nikdy nedoplujeme. První se jde skasat spanker (velká zadní plachta, někdy též vratiplachta, opatřená dole vratipněm, někdy vratipni nesprávně říká ráhno; pozn.editora). Jdu k otěžím na levoboku, plujeme na zadní vítr a spanker je vyložený na pravoboku. Potřebujeme otěžemi stáhnout spanker do středolodí, abychom ho mohli skasat. Chytám otěže na levoboku a Petr na pravoboku. Petr tam má ale nějaký uzel a nejde mu dobrat otěž. Jirka mu ten uzel pomáhá rozmotat. Někdo ale už povolil kontrašot (úvaz, kterým se vratiplachta jistí proti nečekanému přelétnutí z boku na bok; pozn.editora) a o několik vteřin později se loď na vlně zhoupla na levobok. Spanker na nic nečeká a bez kontrašotu nekontrolovatelně se řítí k levoboku, kde mu v cestě stojí hlavy Luďka a Jožky.
„Pozor na hlavy“ křičím a krčím se. Snažím se co nejrychleji dobrat otěže vratipně aby nenarazil plnou silou do vantů hlavního stěžně na levoboku. Pak si nejsem přesně jistý, co se stalo. Pravděpodobně se ještě volná otěž dostala mezi mě a právě přilétající vratipeň.
Cítil jsem že mně něco zachytilo a vystrčilo z lodi. Tedy spíše vykoplo. (Kdo to viděl, tak říkal zahlédl jsem jen tvoje nohy za zábradlím) Zavřel jsem oči a cítil se jak vzduchem hozená žába, co někam padá. Cítil jsem jak mi lano klouže po bundě. Pak to žbluňklo a byl jsem v moři. Byl jsem docela překvapený. V jednu chvíli dotahuji otěž a o dvě vteřiny později jsem pod hladinou a slyším šumění bublin, jak co se derou na vzduch´ z mojí bundy a kalhot. Blesklo my hlavou, že se musím držet toho lana. Držím se jako klíště a ještě se divím, že vidím loď z poněkud jiného uhlu než jsem byl dosud zvyklý. Zezadu.
Slyším volání: Muž přes palubu! Co tady sakra dělám?! Slaná voda mně pálí v očích. Loď stále pluje kolem tří uzlů. Jsem tažen za lodí a snažím se omotat si lano kolem ruky. ‚Co když začnou couvat ?‘ napadne mě. Mám strach z propeleru. ‚Když začnou couvat, tak se pustím‘ a popouštím se o další asi čtyři metry dál za loď. Volají na mně: Michale , drž se! Drž se toho lana! Jako by mně to samotného nenapadlo! Sleduji, jak kruh s bójí letí obloukem do vody.. Chytám kruh svázaný s bojí, abychom ho nikde neztratili. Voda od kruhu mi cáká přímo do obličeje a nosu. Loď stále pluje vpřed. Snažím se přehodit si jednou rukou kruh přes hlavu a pod ramena. Držím se rukama lana a kruh se snaží ze mně spadnout. Mám ho pomalu v pase a není to nic příjemného. Loď konečně zpomaluje a upravím kruh pod ramena. Kluci táhnou za lano. Mám pocit, že mě táhnou přímo pod houpající se záď lodi.Připadám si jako kapr na udici.
„Dotáhněte mně ke schůdkům!“ volám. Loď už skoro stojí, kluci si podávají lano kolem vantů. Snažím se jim pomoci nohama. Vlna od rozhoupaného boku lodi mi zalévá obličej. Voda štípe v očích. Kašlu, mám slano v puse a krku. Hnus. Přeji si, ať už jsem z vody venku. Loď stojí a snažím se plavat ke schůdkům, mám to tak 4-5 metrů. Není těžké plavat, i když jsem oblečený. Jsem u schůdků. Někomu podávám bóji a snažím se vymotat z otěže a lana od kruhu a bóje. Za lano mně asi nevytáhnou a tak čekám, až se loď nakloní na mojí stranu a já budu moci se chytnout za poslední schůdek žebříku. Na třetí pokus se to daří. Natažené ruce ke mně jsou ještě dost daleko a tak se musím přitáhnout o dlší kus nahoru. Docela se to daří. Připadám si nacucaný, protože moje jachtařský oblečení, které nepropustí vodu dovnitř, teď nepropouští vodu ani ven. Chytám se první ruky, co dostanu. Viky, co udělá v pohodě 10 shybů, se mně snaží vytáhnout, ale má co dělat, aby mně vůbec udržel. Určitě mám i s vodou hodně přes metrák. Konečně nohama nahmatám stupínek a už vím, že to bude v pohodě. Několik dalších rukou mně chytá a doslova mě vytáhnou přes zábradlí zpět na palubu.
Asi vypadám trochu otřeseně. (Taky asi trochu jsem) Všichni se ptají, jak se cítím? Jestli jsem v pohodě? Odpovídám, že jo-. Pepa obdivuje, že jsem si zapnul čelovku, kterou jsem měl pověšenou na krku. Ale já jsem na čelovku neměl ani pomyšlení! Asi se rozsvítila, jak do ní natekla slaná voda. Ptají se, jaká byla voda? Ani nevím. Jsem rád, že jsem zpět na palubě a všem děkuji, že mně vytáhli. Někdo říká, že jsem se vytáhl sám! Což není až tak úplně pravda. Voda ze mě teče na palubu. Svlékám ze sebe mokré oblečení. Vlněný svetr má snad pět kilo. Utírám se a převlékám do suchého. Napadá mně, že je škoda, že jsem si ráno vzal čisté triko a že mi teď jedno bude na cestu chybět. (hloupé myšlenky, můžu být rád, že jsem zpět na lodi).
Kdyby se to celé odehrálo o hodinu či dvě později a já nebyl schopný se na laně udržet. Mohlo to celé dopadnout trochu jinak. Trochu se třesu, asi chladem a trochu ´´nervy´´. Sedím na palubě a srkám horký čaj, co my Johny uvařil. Nálada se mi zlepšuje a taky jsem se zahřál. Beru láhev rumu a každému děkuji po námořnicku. Děkuji Neptunovi a vzpomínám, jak jsem mu tak asi před půl hodinou děkoval za prima zážitky. Asi mi do celé té série zážitků jeden chyběl. Děkuji ti, Neptune i za ten.
Článek vyšel i na serveru www.jachting.info