Dnešní plavba je kraťoučká, cílem je město Naarderbos. Tak schválně, koukněte se do peněženky a jestli v ní máte mimo karet i nějaké peníze, pak by tam mohla být i dvěstěkorunová bankovka. Ano, a to je klíč k dnešní hádance. Ten podivnej hvězdicovitej útvar je totiž půdorys pevnostního města, které je spojené s chlapem, kterého všichni ze školy dobře známe. No a na druhé straně bankovky je ruka dospělého muže, která se dotýká dětské ruky. Jak geniálně jednoduše to vystihuje podstatu života toho vousatého chlapa, který celý svůj život zasvětil předávání zkušeností a vědomostí dětem.
Zakotvili jsme v placeném přístavu, protože jinde to holt nešlo. Část posádky na kole, část pěšky, jsme se dostali do města Naarden. Přál jsem si to město vidět a mám k tomu důvod. V tomto městě je totiž pochovaný filozof a učitel národů Jan Amos Komenský. Již cesta ke kostelu, která vede kolem jeho velké sochy, ukazuje, v jaké vážnosti ho tu mají. Jasně, každý jsme se o něm učili a tak nějak ho máme ve škatulce chlapů, co kdysi něco znamenali, ale už dávno zemřeli tak co. Jenže tak to právě není. Tenhle chlap prožil tolik životů a tolik toho ve svém životě ztratil, (rodinu, děti, manželky, domov, velkou část svého životního díla), že je s podivem, že to všechno ustál. Navíc dal světu základní kameny učitelství a také definoval, které děti jsou nadané a které skoro učit nelze. V muzeu, které tu o něm mají, jsou úryvky jeho děl a textů. Když si dáte tu námahu a čas, začnou se vám spojovat do souvislostí věci o kterých jste ani netušili. To jste možná ani nevěděli, že se jazykové učebnice dodnes píšou podle metod Komenského co?
Ani si dostatečně neuvědomujeme. co Komenský znamenal pro svět. To, jak se k němu zachovala jeho domovina, je bohužel standardní postup, který potvrzují statisíce emigrantů a mnohdy úspěšných lidí, kteří museli tu naši kotlinu českou opustit nejen v dobách po šarvátce na Bílé hoře, ale i mnohem později. Ostatní z posádky už odešli a já procházel muzeum úplně sám. Nakonec jsem se v malé kapli poklonil zcela upřímně památce velkého muže.
Pomalu kráčím do přístavu, poněvadž jak říkal Komenský: „Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“ V hlavě se mi odehrávají obrazy všech těch textů a sám pro sebe si říkám, jak je možné že on už tohle tenkrát všechno věděl.
Například tvrdil že:
Vzdělání má být zdarma.
Vyučování má být zábavné.
Učit se musí od mládí.
Naučit se je třeba více jazyků, atd.
Z myšlenek mě vytrhl až dotaz “Zaplatil jsi marínu? Ještě ne! Tak jdi!”
Odplouváme, směr ostrov Hooft, už ho dobře známe. Je to taková předvstupní brána do Amsterdamu z jihovýchodu. Na tomto pohostinném ostrově se dobře kempí. Je tam ohniště, dřevo, vývaziště pro lodě a taky plážičky, kde se dá koupat. Jo a taky tam bývá dost nas..no.
Brzy ráno vyplouváme směr Amsterdam. Fouká 10–15 uzlů a tak se na genakr dostaneme až do hlavní plavební dráhy, která je značená. Teď už musíme křižovat, a to za dost hustého provozu. Vyhýbáme se tankerům, šífům a mělčinám a prokousáváme se dopředu. Není to žádná legrace a je to náročné. Kolikrát vyplujeme z plavební dráhy, potřebujeme udělat obrat proti větru, ale právě se to nehodí, jelikož naši plavbu kříží velká nákladní loď. Jakmile je to bezpečné, ihned otáčíme a plujeme zase zpět do plavební dráhy napříč na druhou stranu. Škorpion zariskoval a vzal to přímo přes mělčiny, vyšlo mu to a je teď před námi. Připlouváme do Amsterdamu kolem velkého parníku Jewel of the Seas a chceme přistát u našeho oblíbeného mola. Bohužel tam ale stojí nějaká obluda s pískem. Chvilku driftujeme v dešti před mostem a pak se rozhodujeme pro vyvázání v balíku na sebe na jediném malém místečku, které tam zbylo. Máme málo kol a tak jde vždy část posádky pěšky. Dneska padnul los na mě a tak kráčím pěšky podle mapy k museu diamantů. Uvítá nás tam taková nafrněná kreatura. Změřil si nás od hlavy k patě a po takovémto check-inu si nás celkem správně zařadil mezi plující žebrotu. Vysvětluje nám, jak se brousí diamanty, jak se půlí a tvarují. Co je to karát, brus atd. a celou dobu námi ostentativně pohrdal. Vypadáme pro něj jako drbani, co si stejně nic nekoupí a má recht.
Beru si kolo a jedu do Rembrandtova domu. Zde žil a pracoval 19 let velký malíř s baretem. Opravdu od dob malíře Rembradta musí mít správný malíř pořádný velký baret. Kuchyň, rozpory se služkou, kterou si pak bohužel i vzal. Křeslo, ze kterého koukal do ulice na směsici lidí, kteří na tehdy rušné křižovatce světa jakou Amsterdam byl, žili. Jeho pokoje byly plné artefaktů z celého světa, přestože sám nikam necestoval. Rád se bavil a chodil do všelijakých námořnických krčem a poslouchal vyprávění námořníků. Také od nich kupoval věci, co přivezli z cest. Leckteré roztodivnosti tak skončily u něj v hmoždíři, kde je roztloukl na prášek, zalil olejem a udělal tak z toho barvu. Tím ovšem dost zkomplikoval práci různým falzifikátorům, kteří se později marně pídili jak a z čeho ten Rembrandt tu barvu asi udělal. V pokoji zrcadlo pro malování auto portrétů. Mnoho holandských mistrů bylo za svého života tak chudých, že než aby platili za model, raději se kreslili před zrcadlem. Mimochodem jsem oklikou zase dorazil k J. A. Komenskému. Víte, že Rembrandt namaloval Komenského? Ten obraz se jmenuje Starý muž. Přítel Komenského doktor Nicolas Tulp byl též přítelem Rembrandta. Oběma dokonce vystavoval úmrtní listy. Tak byly tehdy jejich světy propojeny. Užívám si tu samotu na kole a jedu ulicemi. Stavím se na skvělou čokoládovou vafli. Musím už na loď, čeká nás hromada práce. Je třeba složit stěžeň a udělat z Lente kanálovou myš. Práce je však brzy hotova a tak stihneme ještě malou večerní prohlídku ulice červených luceren.
Dnes musíme proplout celým Amsterdamem skrz na skrz. Čeká nás mnoho mostů, které se budou podplouvat a pod některé z nich se nevejdeme ani se sklopeným stěžněm a výškou 2,6 m. Hladce nám zvednou první a druhý most, ale pak se vše zaškobrtne. Další most neodpovídá a na VHF kanálu s námi nikdo nemluví. Je čas oběda, takže si uděláme rizoto a čekáme, co se bude dít dál. Připlouvají další a další lodě, všechny mají ten samý dotaz. Zda jsme už komunikovali s mostem a kdy že se zvedne. Nevíme, sedíme, čekáme. Asi po dvou hodinách čekání se najednou rozsvítí zelená a je to, jako když se vyhlásí poplach. Nastartovat, odvázat, uklidit, zařadit se do konvoje a vyrazit.
Pak už to jde ráz na ráz a konvoj asi osmi lodí hladce proplouvá a obsluhy mostů si nás vzájemně předávají. Někdy obsluha sedne na kolo a jede k dalšímu mostu. Zastaví se tramvaje, autobusy, lidi co jdou do práce a za cinkání spadnou šraňky. Most se zvedne, lodě proplují a za pár minut se vše na ulici vrací do normálu.
Pokračování příště
