Město Gouda nás přivítalo zavřeným mostem, který střeží vplutí do města. Po chvíli čekání a dotazování se nám ve vysílačce ozve hlas, který nás informuje, že z důvodu dnešního plaveckého závodu v městských kanálech je vplutí do města zakázáno. Obeplouváme tedy celou Goudu a vyvazujeme se na kotvišti za malou komorou. Do města je to sice trochu horší a za to delší cesta, ale co se dá dělat. Na kole se to dá. Gotická radnice nás úplně uchvátila, museli jsme také navštívit místní vážnici sýra. To se přece nedá být ve městě Gouda a neochutnat skvělý originál sýr.


Před lodí máme krásný zelený plácek a tak vytáhneme celtu židličky a ugrilujeme si večeři. Nutno říci, že cestovat s lodí po Holandsku má i své stinné stránky. Plujeme a kotvíme i v oblastech, kterým bych se nejraději z bezpečnostních důvodů vyhnul. Předměstí Goudy, ale i jiných měst, je na můj vkus až moc Pákistán. Prostě běloch je tu ve výrazné menšině a místní tmaví domorodci dávají jasně najevo, kdo je tu pánem. To je bohužel realita mnoha holandských měst a s tím souvisí jiné vzorce chování a celková kultura pořvávající lelkující omladiny kolem supermarketů, parkovišť atp.
Haag

Jdu pěšky do města na vlak, kol je málo a já si dnes vytáhl kratší sirku. Vůbec mi to ale nevadí. Procházím se ranní Goudou kolem gotické radnice, minu vážnici. Město se teprve probouzí a všude je prázdno. Společně pak všichni sedneme na vlak a za 30 minut jsme pohodlně v ospalém Haagu. Je pondělí a zdá se, že vše je zavřené nebo v rekonstrukci. V jedné chvíli, kdy sedíme v parku na lavičce, si Víťa s Lukym blbnou s houskou, kterou mají v ruce. Přiletí obrovský racek housku vytrhne a ještě Lukyho stihne klovnout za to, že se nechtěl dobrovolně rozdělit. Jak jde o žrádlo, je Luky obvykle nekompromisní. Tady ale pustil housku a rackovi maximálně zanadával. Jsme už blízko moře a racek mořský je opravdu dvojnásobný oproti vnitrozemskému racku chechtavému. Do Haagu nás táhne zvědavost. Chceme navštívit slavný Mauritshuis plný obrazů a také vidět slavný Haagský tribunál. Nejprve se vydáme pěšky k nádherné budově tribunálu, obklopené zahradami plnými květů, jako všude v Holandsku. Bohužel se dovnitř na prohlídku nedostaneme. Rozdělujeme se a zatímco posádka Škorpióna odchází směr Mauritshuis, my pokračujeme tramvají číslo 1 k moři. Tak nějak furt hledáme možnost, jak zaplatit, až dojedeme na černo až na konečnou. Moře je nádherné, tmavě modré a divoké. Široké pláže jsou bičovány pod silným větrem vlnami. Když u moře, tak koupat. Má sice asi 19 stupňů, to nám ale s Lukym nevadí a tak se rozeběhneme dovádět do vln. Moc dlouho tam ale nevydržíme. Vlny nás otloukají o písek, který máme všude.

Holky na břehu na nás nevěřícně zírají zachumlané do mikin, do vody se jim nechce. Koupíme si pak na břehu smažené ryby kibbelingy s hranolkama a moc si na nich pochutnáme. Verča ryby nejí a tak utekla do KFujC. Je čas na návrat a tak zase sedneme na tramvaj číslo 1 a protože jsem škudlil, jedeme na černo. Stáňa je celou dobu strašně nervózní a několikrát mě upozorňuje, že jestli nás chytnou, tak si to šeredně odskáču. Děti koukají do mobilu a já sleduju každou podezřelou postavu, co se nahrne do tramvaje. Beru to jako sport, který jsem provozoval jako student jezdící do školy, a teď jsem si po mnoha desetiletích vzpomněl, jaký je to bezvadný adrenalin.

Nakonec se skutečně na refýži objeví parta revizorů s nárameníky a tak rychle vystupujeme o stanici dříve, než jsme chtěli. Je to taková klukovina, co by se neměla dělat, ale rizika jsem přijal. Dětem se to moc líbilo. Dojdeme až k Mauritshuis, zakoupíme lístky a jdeme si prohlédnout obrazy holandských mistrů. Jedním z hlavních taháků je obraz Dívky s perlou od nizozemského barokního malíře Jana Vermeera. Obraz, často zvaný Mona Lisa severu nebo Holandská Mona Lisa, patří mezi nejznámější z třiceti sedmi dochovaných Vermeerových maleb.
Stejně tak jako Rembrandt používal Vermeer na svých malbách rozdrcené vzácné kameny. Například na modrý turban použil ultramarin vyrobený z drahého kamene známého jako lapis lazuli. Surovina pocházela z dnešního Afghánistánu a v 17. století byla dražší než zlato. Příprava barvy vyžadovala velkou trpělivost. Vermeer kámen před rozmělněním nejprve silně zahřál – díky tomu se snáze drtil. Vermeerovi ale zřejmě nešlo o to, aby si ulehčil práci. Důležitější pro něj bylo, že z kamene, který prošel zahřátím, získal ještě intenzivnější modř. V galerii jsou všude QR kódy a přes aplikaci, kterou si člověk nainstaluje do mobilu, se tak o všech obrazech dozví spoustu zajímavostí. Jednu nevýhodu ty galerie přece jen mají. Je tam toho prostě moc a za hodinu už se člověku dělají barevné mžitky před očima.
Dnešní den byl plný pochůzky a tak jsem rád, že sedím zase ve vlaku. Malým zpestřením na závěr byl akorát nádražní turniket, který nechtěl Lukyho s platnou vstupenkou pustit. Vlak ale nečeká a tak Luky přeskakuje turniket a dobíháme na poslední chvíli.
Z Goudy vyplouváme druhý den brzy ráno. Po takovém chodícím dnu se hodí být zase na vodě a lelkovat na palubě. Děti hrozně baví komunikace přes vysílačku s mostaři a tak jim to nechávám, alespoň mám o starost míň.
Večer se vyvazujeme u mola ve Monfort. Potkáváme tam i holandskou starou plachetnici typu tjalk s českou posádkou. Koupili si ji tady v Holandsku a chystají se ji přeplavit domů do Čech. Ptají se, jaké je to plout přes Ijslemeer. Ta holka je poprvé na lodi a její přítel ji utěšuje slovy, že to bude jistě úplně pohodová plavba. Všichni kýváme hlavou jako že určitě jo.
Do Montfortu jsme se jeli tak trochu uklidit. Přichází totiž dlouho avizovaná bouře Poly.
Jsme na bezpečném místě a jedinou hrozbou nám mohou být padající větve stromů. Na mobil nám přichází varování o blížícím se nebezpečí od Holandského operátora. Ležíme v postelích a posloucháme vítr jak skučí v takeláži. Prohlížím si na mobilu počasí a náramně si užívám tu pohodu a bezpečí. Děsí mě představa, jak je asi teď na Ijslemeer a kolik lodí tam teď bojuje ve vlnách. Odpoledne bouře přešla, déšť ustal a tak se jdeme trochu provětrat. Půl posádky bere kola a jede na nedaleký krásný hrad De Haar. Po cestě je na ulicích mnoho odrbaného listí a větví popadaných po bouřce.
Pokračování příště
