Pomalu se blížíme do Frýska a naše plavba se schyluje k závěru, od rána míjíme jeden zvedací most za druhým. Jeden z nich má zvláštní kolorit. Průjezd se musí zaplatit vhozením mince do dřeváku, který je zavěšen na dlouhém provazu, chyceném na ohebný prut. Obsluha pozici dřeváku dokonale vytrimuje tak, aby každý měl čas zaplatit. Máme po delší době příhodný zadoboční vítr a tak v kanálech plachtíme. Dokonce nějakou dobu plujeme i na genaker. U kormidla se střídáme po hodině. Při doplutí na jezero Sneekermeer si užíváme parádní jachting. Hledáme místo na přespání a tak vytipujeme kotviště v mapě a plachtíme tam. Když tam doplachtíme řekneme si že jinde by to mohlo být ještě lepší a tak plujeme jinam. Takhle to děláme celé pozdní odpoledne až zjistíme, že všechna fajn místa, co jsme viděli a opustili, už obsadily jiné lodě, které měli oproti nám dostatek soudnosti.
Večer jsme nějak utahaní. Už se na nás začíná projevovat ponorková nemoc. Máme se Stáňou pocit, že děti na lodi nedělají nic a pořád si jen čtou, a tak jim to vyčítáme. Prožívají si své příběhy v knížkách a ty reálné za okny kajuty jim tak trochu unikají. Co bychom za to dali před rokem, že čtou, kdy zase měli pro změnu v ruce přilepený mobil a palce obroušené o displej. No jo, co naplat. Když se třeba chceme uvázat v komoře nebo před mostem. Zavolám si pro ruce do podpalubí a od dětí se ozve: Počkej, až dočtu kapitolu! Přemýšlím, kolikrát která situace nastane dříve, zda mě trefí šlak, nebo já trefím ten most před námi. Himl hergot, potřebuju tě tady teď hned! Loď musí plout se sehranou posádkou, aby vše fungovalo. To vyžaduje někdy i dril, a tak na jezeře zkoušíme MOB (muž přes palubu), je to oblíbená kratochvíle proti trudomyslnosti. Navíc dneska pěkně fouká, a tak to není jednoduché zastavit na plachty rozjetou loď a bidlem vytáhnout vykoupaný hrnec s přivázaným fendrem na závětrné straně lodě. Stáně se to vůbec nedaří, a tak kličkujeme ve větru a už to chce vzdát. Jenže to nejde vzdát to a nechat náš nejlepší hrnec na špagety svému osudu. Plujeme po jezeře sem a tam. Škorpiónu se naše chování nezdá, a tak se vrací zjistit, co se nám stalo, že ho nepronásledujeme.
Když zjistí jakou kratochvíli zde provozujeme tak se přidá. Zkoušíme i manévr Heave to manévr k zastavení a stabilizování lodi pod plachtami. Nakonec přeci jen doplachtíme do města Sneek a vyvážeme se přímo v centru naproti vodní bráně z roku 1613, která je symbolem města. Ve městě je pěkné museum vláčků, které také navštívíme. Modely velikosti TT jsem zde ale hledal marně.
Cesta zpět na jezero nám vychází skvěle na úhel větru. Už jsme se dost otrkali, a tak plachtíme na genakr v 15uzlovém větru a je to skvělá rychlá plavba. Jen do té doby, než nám lano neopatrnou manipulací vyhodí kliku na vinšnu z lodi ven do vody. Jenže na genakr se moc manévrovat nedá a už vůbec ne rychle zastavit. Vyzkoušíme alespoň MOB v praxi. Než sbalíme plachty, nastartujeme motor, otočíme loď, uplujeme ještě pěkných pár desítek metrů. Klika má naštěstí trpělivost a v klidu se houpe na vodě a čeká, až si jí zase vyzvedneme. Víťa na Škorpiónu má radost, protože nás tento manévr stál první místo. Navíc už pak rudý oblak (genakr) nevyndaváme. Vždy když jsou příhodné podmínky a zadní vítr, plachtíme na genakr, je to jako když práskneme bičem do koní. Z pomalé rozvážné plachetnice se stává drak. Jak stoupá rychlost plavby, stoupá i náš adrenalin. Lana se napínají a příď rozstřikuje vlny. Víťa prohlásil k Michalovi, jestli zase Lente vyndá rudý oblak, tak jsme v prdeli!
Počasí se trochu kazí, hodně fouká prší a my plujeme pomalu ale jistě k cíli naší cesty, tedy zpět do města Lemmer, odkud jsme vypluli. Některé lodní systémy začínají vypovídat službu a tak se stává pravidlem, že na večer po ukončení denní plavby vyndavám z bakisty bednu z nářadím a jdu opravovat, co je momentálně na seznamu. Momentálně máme nevysvětlitelné problémy s Planarem, který když zapnu sám od sebe usoudí, že už je tepla dost a cca po hodině se sám vypne. Další palčivou věcí je dobíjení. Zdá se, že solar nedává tolik proudu, co by mohl. Michal naštěstí najde vyklepaný konektor a tak zase nabíjíme. Poslední trabl je s plynem. Zdá se, že odešel regulátor na láhvi. Při marném pokusu obejít regulátor jsem si vypustil zbytek plynu, co ještě v láhvi zůstal. Naštěstí máme v lednici dost jídla na gril.
Přistáváme tedy na jediném volném mole a to tak, že zadkem lodi stojíme hned u velkého kontejneru na odpadky, který tady ve Frýsku dávají na každé větší kotviště. Nakonec se ten kontejner po čertech hodí, protože si vezmu bundu spacák kolem pasu, rozdělám gril a peču hned za popelnicí skvělé maso. Vypadám jako bezdomovec, ale jsem takhle děsně spokojenej. Člověk může bejt blbej, ale nesmí bejt bezradnej.
Poslední komora byla docela narvaná k prasknutí. Je to také zajímavá zkušenost. Lodě různých tvarů a výtlaků stojí napáskované natěsno vedle sebe. Komorník chodí nahoře po hrázi a na každého huláká. Hej ty slyšíš? Popluješ jako dvojka za tím velkým šífem, ukazuje na tu obludu naloženou pískem, co stojí před námi. Dáš si na čas, vyrazíš až 4 minuty za ním, jasný? Pak komorník postoupí dál, hej ty jedeš jako trojka, ty jseš čtyřka atd., nikdo nevyrazíte dřív než dvojka, himl hergot. Usměje se a dá nám vlajky Fríska. Obluda před námi se pohnula. Pěkně zatáhnul za motor a zpěněná peřej se za ním valí do komory. Zmítáme se na lanech, když už loď zmizela z komory, mám cuky také odvázat a vyplout, ale pamatuju, co mi říkal komorník. Jsme dvojka a ostatní kapitáni lodí stojící za námi čekají, až vyrazíme, aby mohli své kocábky také rozpohybovat. Přede mnou je volná voda, ale je to sotva 2 minuty. Cítím ty pohledy z ostatních lodí, jak si říkají, tak proč ten blb už nevyrazí? Tak dobře, jedeme. Stáhněte lana!
Vyrážíme komorou a já v prvních deseti vteřinách pochopil, co ten komorník měl na mysli. Kolébáme se jak kachna ze strany na stranu a kormidlo jen neochotně kopíruje můj pohyb ruky. Nejdříve to valíme doleva pak doprava, no měli jsme poslechnout a zůstat déle v komoře. Ty šífy tady jsou podstatně větší než u nás na Labi. Mají vzadu jeřáb a kapitán má na palubě auto. Když někde přistane, sundá si káru na zem a jede do hospody, zatímco posádka šůruje.
V pátek 15.7., po třech týdnech plavby poté, co jsme propluli poslední komorou na vnitřní moře Ijsleemeer, končí naše plavba v Lemeeru. Za sebou máme cca 300 NM. Dostavuje se jistá euforie, že vše dopadlo dobře a ztráty a trýzeň se nám vyhnuly. Poznali jsme kus krásného vodního kraje a užili jsme si všechno, co Holandsko nabízelo. Jachting, kanálovou plavbu, pitoreskní města, vítr, proměnlivé počasí, památky, ryby sýry. Líbilo se nám tu a určitě se vrátíme. Díky kamarádům ze Škorpióna Michalovi, Katce a Víťovi, že nás tu snesli a provedli nás kusem této země. Bez nich bychom toho tolik neviděli a určitě by nás to stálo na kotvení více než ty dvě noci v maríně v Lelystadu.
Auto s vlekem na parkovišti přežilo bez úhony, a tak můžeme naložit Lente, nakoupit poslední sýry a pudinky, vykoupat se na pláži a vyrazit těch 900 km domů.
