Ráno musíme zase brzy vstávat. Michal naplánoval proplutí Amstru dolu na jih. Proplujeme první zvedací most a hned u dalšího mostu pěkně skejsneme. Na komoře je VHF volací kanál a tak zapnu vysílačku a marně se pokouším spojit s někým, kdo má takovou sílu a moc, že zvedne most. Po dvaceti minutách komunikaci vzdáváme a přivazujeme se k molu. Připlouvají další a další lodě. Krouží po volné vodě a doufají, že brzy padne zelené světlo. Padnul na nás akorát tak hlad a tak si jdeme něco uvařit. Stojíme v podstatě v centru, ale už nás to nebaví. Najednou přijede nějaký týpek na kole, háže zelenou na semaforu a zvedá most. Startuji motor a připojujeme se ke konvoji asi deseti lodí, které se mezi tím nashromáždily. Teď už to jede jako po másle. Obsluha jede po břehu na kole od mostu k mostu a zvedá jeden za druhým. Jsou dva a střídají se. Za 40 minut jsme propluli 8 mostů a jsme z Amstru venku na volných kanálech.
Míjíme točnu tramvají a čtvrti obytných hausbótů, ve kterých si rodinky právě dělají nedělní snídani. Se zájmem pozorují svět na vodě a my si říkáme, jaké to asi je žít na hausbotu. Plujeme směrem k letišti. Po cestě narazíme na pumpu s vodou. Načerpáme tedy nádrž a nějaké kanystry. Máme v plánu udělat okruh kolem Amsterodamu a zítra se zase do města vrátit. Máme totiž s Verčou rezervované lístky do muzea Vincenta Van Gogha. Postup naším okruhem je ale pomalý, hodně nás brzdí mosty a některé v 17 h, zavírají. Připlujeme tak k mostu, který už je zavřený a zkoušíme ho podjet. Podjezdná výška 2,7 m se ukazuje jako maximální možná. Rezerva je tak 5-10 cm. Je to dost o nervy. Podplížíme se pod most a na neutrál se pomalu blížíme mezi mostními oblouky k mostní konstrukci. Nahoře na sklopeném stěžni je spousta jemných elektronických věciček. Převaluje se tam korouhvička na vítr, windmeter a různé konektory. Je mi jasné, že jakmile se mostu dotkneme, odrbeme celý vršek a vše popadá do vody jako podzimní listí.
Když se skoro zastavím pod mostem, loď ztrácí manévrovatelnost a kormidlo si začne dělat, co se mu zlíbí. Lente se pak začne posouvat na různé strany a většinou si vybere tu nejvíc blbou stranu. Uf tak tentokrát jsme podpluli. Oblouky jsou zespoda pěkně odřené od různých lodí, kterým to prostě výškově nějak neklaplo. Kousek za kostelem a vesnicí se uvážeme u mola a já zjišťuji, že musíme někde dotankovat benzín. Vyndavám přenosnou 40litrovou nádrž a půjčuji si od Michala kolo. Vyrážíme s Lukym a Víťou ulovit někde benzín. Naštěstí pan Google nám poradil, kde je benzínka a jak se k ní dostat. Slunce už je nízko a zlatí krajinu svým svitem. Je to úplně euforické světlo. Vůbec se nedivím, že holandská krajinářská škola byla se svými malíři tak úspěšná.
Dnes nás čeká dlouhá plavba zpět a není času nazbyt. Snídaně je za plavby, oběd také a u kormidla se střídáme. I když jak kdy, občas je těžké Lukyho s Verčou dostat ke kormidlu. Pouze výhrůžka snížení dávky potravin u Lukyho zabere a odplíží se znechucen do služby. Na Verču zabírá jen to, že jinak nestihneme muzeum. Konečně proplujeme čtvrtí Van Diemmen, okolo opery a blešího trhu a vyvazujeme se na našem známém místě. Sedám s Verčou na kolo a jedeme slunným dnem do muzea.
Po cestě míjíme slavnou ulici a nábřeží, kde je trh květin. Nemáme bohužel čas, pádíme dál a tak jenom zavoláme na loď, kde že se trh nachází. Ostatní tam později vyrazí pěšky. Dojedeme před moderní budovu muzea, uvážeme kolo řetězem mezi dalších asi tisíc kol a jdeme se na toho holandského mistra podívat. Nemá asi smysl se nějak více rozepisovat o Vincentu van Goghovi. Pravděpodobně jste každý to jméno někdy v hospodě slyšel. Ve své době v podstatě neuznaný malíř, kterému nepomohlo ani to, že si uřízl vlastní ucho. Asi by se divil, kdyby se mohl podívat, jaké mu Holanďani postavili velkolepé moderní muzeum. Jeho obrazy visí ve všech galeriích světa a stojí rozhodně více než můj měsíční plat včetně stravenek.
Ke každému obrazu je napsané krátké, ale poutavé story, kde a kdy vznikl. Také mě překvapil detailní pohled na několik obrazů pod mikroskopem. Jsou tam zachycena zrníčka písku, dle kterých se podařilo identifikovat místo a pláž, kde byl obraz nakreslený. Nejvíce nás s Verčou oslovil naprosto syrový obraz Jedlíci brambor. Pak samozřejmě mnoho autoportrétů. Vincent byl tak chudý, že nemohl zaplatit ani za model. Kreslil proto rád sám sebe, možná aby ušetřil, nebo různé pouliční zoufalce a prostitutky. Za svůj život téměř nic neprodal a v 38 letech se raději zastřelil. Zbylo po něm nádherné dílo a pokud rozeznáte alespoň červenou barvu od modré, rozhodně stojí za to muzeum vidět.
Cesta zpět ulicemi placatého města proběhla v klídku. Stavíme se na kebab a povídáme si s Verčou o všem možném a taky o obrazech, které jsme viděli. Po příjezdu na loď nás čeká pěkná makačka. Čas kanálové krysy skončil a je na čase udělat z Lente zase pořádnou plachetnici jak se sluší a patří. Po cca dvou hodinách je loď opět nastrojená a připravená k zítřejší plavbě na IJsslemeere. Ranní západní vítr nás pomalu s motorem vytahuje hlavním kanálem ven z Amsterodamu. Nabíráme kurz 115 a míříme na ostrov Hoft. Vítr zesiluje a plavba na motýla s větrem v zádech a v tichu je jako balzám. Občas namotáme nějaké řasy na kormidlo, ale náš ostrov už se pomalu blíží. Pohodovým tempem doplujeme na ostrov a v závětří se vyvážeme vedle ostatních lodí. Hloubka u mola je jen 1,2 m. Jdeme prozkoumat ostrov, jsou tu písečné pláže, stromy a ohniště, u kterých občas někdo táboří. Vyndáme gril, kytaru a u ohně si lehneme do ještě vyhřátého písku. Kluci mezi tím prohánějí po ostrově svá RC auta a sypou si ze srandy písek za trička.
Pokračování příště
